Byl krásný letní večer. V lese nedaleko Konohy seděl muž na vysokém starém stromu a pozoroval hvězdy. Jeho dlouhé blond vlasy se mírně vlnily ve slabém vánku. Jeho myšlenky byly stejné jako ta obloha. Černá jako ta nejchmurnější myšlenka, ale zároveň zářivá a jasná jako ta nekrásnější vzpomínka. V jeho modrošedém oku se třpytilo bezpočet hvězd. Jeho oči však měli prázdný výraz on neobdivoval krásu oblohy ani spousty miniaturních teček. Ne on myslel na někoho, kdo byl noci přesným opakem. Její růžový vlas byl jak květ třešně na jaře když rozkvete. Její oči měly barvu první trávy která se po zimě dostane na povrch.

Smutní povzdech vydral se z jeho úst když uvědomil jsi jak je bláhový. Vždyť ona ho jen za zloducha má a nikdy mu své srdce dobrovolně nevydá .

Tenkrát když jí poprvé spatřil její síla ho uchvátila. Za tak krásnou tváři, postavou a vzhledem skrývá se neuvěřitelné množství síly. On by jí přes hory přenášel ona v něm jenom zloducha a vraha viděla.

Proč zrovna šíp téhle nehynoucí lásky musel zasáhnou jeho srdce. Šíp z jejím jménem.

Když jí viděl podruhé mezi přáteli v rodné vesnici. Skryt před jejich zraky vysoko v koruně stromu sledoval jak její usměv na tváří jí hraje a mírné dolíčky dělá.

Ona byla jedinečná, zvláštní, jiná. Plná života a neostýchavá. Proč zrovna jí musel na svých cestách potkat ?

Její síla převyšuje jeho dokonce přemohla i mistra Sasoriho.

Ještě že má za parťáka Tobiho ostatní by na něm jeho tajemství poznaly. Když je z ostatními většinou je to jen okamžik než dostane noví úkol. Jeho pocity se divoce zmítaly při jakékoliv z mince o ní. Pokaždé se mu stáhnul žaludek když o ní někdo mluvil ve zlém. Na jednu stranu to byl nepřítel na druhou jeho láska které nechytl ublížit a nikoho by jí ublížit nenechal.

Jako z jiné doby jeví se mu, přesto jeho láska nemožná je. Ona k jinému ji chová přestože je daleko a neslyší její volání a slzy.

V jeho očích byl vidět smutek navenek se vždy jevil tvrdě a nebojácně. Uvnitř by tichy a citlivý a ani jeho umění už mu neděla radost jako dřív.

Ona mu změnila život i když musel předstírat jak strašně jí nenávidí jeho duše volala po lásce k ní. Proč? Ta otázka mu v hlavě zněla od těch dob. Proč? Proč? Proč?

Pokaždé když byl blízko toužil jí vidět. Toužil žít počestně s ní. Toužil být milován.

Do tiché noci se ozývala slabá smutná melodie. Pochvíli se ozvaly i šeptaná slova.

Láska moje utrpení

Kdysi jsem si myslel, že pro mě není

Tenkrát jen v umění jsem věřil

Ale pak jsem jí spatřil

Silná, krásná

Něžná, roztomilá.

Kdysi jsem si myslel, že mě to nepotká

Ted myslím jen na ní,

Svět se mi zamotal vše kvůli jejím nádherným očím.

Tichá píseň nese se nocí,

Zpívám jí já a ne někdo cizí.

Ona však neslyší mé vzdechy,

Má pro jiného své pistáciové oči.

Láska moje utrpení,

Proč po mě není.

Mé srdce zahořelo láskou,

Přesto ona nechce a nemůže být se mnou.

Ona o mé lásce neví,

A já jí nikdy své tajemství nevyjevím.

Tichá píseň nese se nocí,

Zpívám jí já a ne někdo cizí.

Ona však neslyší mé vzdechy,

Má pro jiného své pistáciové oči.

O mě nedozví se nikdy,

Mé city musí zůstat skryty.

Prosím noci nech si má přání

Ať nikdo nedoví se mé zkázy.

Tichá píseň nese se nocí,

Zpívám jí já a ne někdo cizí.

Ta slova zněla tmou. A ten kdo je zpíval hleděl na měsíc a připomínal jsi její krásu. Po je ho tvářích se koulely velké slzy dnes jí viděl na posledy věděl to. Sice nevěděl co se stane další den, ale měl pocit, že jí už více nespatří. Vyvolal v jeho srdci smutek přesto byl smíření.

Nejspíš se stane něco od kut se už nikdy nevrátí. Před očima se mu znovu vybavil její obličej. Její růžové vlasy jako kvítky třešní. Její úzké rty a ty oči takové hluboké. Ještě chvíli seděl na stromě a pozoroval blednoucí hvězdy a zmizel.

Bloumal cestou směrem od Konohy když ho uviděl. Stál tam ten kvůli kterému tak trpěla vztek byl v jeho srdci. Stačily její oči a věděl jak se cítí a on kvůli kterému trpěla to nevidí a dál jí trápí. Věděl že bude to možná jeho poslední boj. Pro ní byl, ale ochotní položit život, aby se už netrápila. Pokud to přežije bude ještě víc nenávidět jeho, ale už nebude doufat že se vátí. A pokud zemře nebude se dál trápit jejíma očima ústy a vlasy. A sledovat její slzy a bezesné nebo probdělé noci.

Boj z Uchihou byl krutí a nelítostný už věděl jistě, že ji nikdy nespatří jeho poslední umění. Touha vzít ho sebou do pekel byla stále vetší a pak. Poslední veta.

„Umění je výbuch!“ ohromná exploze a konec. Jeho posední myšlenka patřila té kterou tak dlouho skrytě miloval a navenek musel nenávidět její jméno mu znělo v myšlenkách doprovázené tím překrásným smíchem. Sakura.