Ahoj lidičkové : )

Přeji všem velmi krásný letní den. Jak jste si již stačily všimnout nesu vám zbrusu noví díl.

Ano vidíte správně. Už jsem se celkem vzpamatovala a rozhodla jsem se vás odměnit za věrné a vytrvalé čekání.

Oznámení mazat nebudu velmi jste mě svými komentáři povzbudily když mi bylo opravdu zle. Ale velký dík patří osobě jménem Terry, který mi řekl vemi krásnou větu. ‚Tvá povídka patří mezi špičku FF HP české scény a byla by velká škoda jí nedopsat.‘ (Já si to moc nemyslím x) )

A uvolil se že mi trochu pomůže. Společně sním jsem zasedla k PC a vylíčila mu jakou jsem měla představu o 21 kapitole. Občas mě někde popostrčil ale pak už to šlo jako po drátkách a já měla za necelé dva dny dopsáno : ) Měla jsem takovou radost, že jsem div neskákala :D Proto bych ráda díl věnovala právě jemu, spolu s mými velkými díky, jistě vám to nebude vadit : )  Pak už to šlo rychle moje drahá beta celí díl zkontrolovala opravila chybičky a konečně se můžete z toho dílka těšit také vy.

Co se týče dalšího dílu začátek už jsem začala psát a seč mám jen trošku pokusím se zapracovat abych dodala v termínu tj. 23.8 nebo 24.8. Ovšem ted 11 odjíždím na dovolenou tak doufám že mi to moc nezkomplikuje plány.

Niní už nebudu zdržovat a pokud jste dočetly až sem velmi vám děkuji. Za Korekci děkuji ViaCarmen.

Hezké čtený snad bude díl stát za komentář : )

Celý den se táhnul přímo hlemýždím tempem a Nella skoro toužebně vyhlížela pauzu na oběd a následnou hodinu přeměňování. Úspěšně přežila runy i formule, které měla před obědem. S mírným úsměvem odcházela z hodiny maličkého profesora, na které se jí povedlo správně zakouzlit nepromokavé kouzlo. Okamžitě pospíchala do Velké síně, kde se hned ve dveřích začala rozhlížet po Sebastiánovi.

Našla ho hned, tentokrát seděl u Zmijozelského stolu, ale i přes tvář, kterou nastavoval svému okolí, jeho oči byly smutné a zadumané. Jako by se nedařilo nic tak, jak by mělo a to byl teprve začátek října. Jak to bude pokračovat dál, nevěděla. Kývla na Sáru, která už seděla u stolu a ona sama se vydala směrem ke Zmijozelskému. Jen co ji uviděl Malfoy, hned nechal vedle sebe udělat místo. A přestože se jí tam moc sedět nechtělo, neměla na vybranou. Blíž se k Sebastiánovi dostat nemohla.
„Lady Nell, je nám ctí, že jste se k nám připojila. Právě jsem dostal spěšnou sovu od otce. Chce koncem týdne upořádat menší slavnost na Vaši počest. Jako přivítání do rodiny. Všichni jsou velmi zvědaví na jedinou pokračovatelku rodu Blacků. Tedy jediného přímého.“ Ledové oči svítily jakýmsi vzrušením, které Nella nedokázala identifikovat. Už nějakou dobu jí oslovoval ‚lady Nell‘. Vůbec nechápala, co tím sleduje, přesto si vždy zachovala tvář a nechala ho jí tak říkat. Dnes to ovšem bylo jiné, pozval jí na večírek, na její večírek! Malfoyovi nejspíše hodně stáli o to jí poznat a nemusela to být tak úplně jejich touha, jako spíše touha jejich pána.
„Menší slavnost? Nedokážu si představit nic menšího, pokud je to v jedné větě s vaším rodinným jménem, Draco. Koho mám očekávat, že se k nám připojí?“ upřela svůj pohled na talíř a s napnutím očekávala odpověď, i když představu už jistou měla.
„Můj strýc, Váš otec, Nellien, Vás neuvedl do společnosti, jak se na čistokrevné sluší a patří. Má matka se nabídla, že tuhle jeho chybičku napraví. Jistě by neměl nic proti. Pozvánky jsou již rozeslány, účast potvrdila víc jak polovina rodů a rodin. Některé z nich jistě znáte. Pokud byste toužila po doprovodu…“ Nechal větu vyznít do prázdna a velmi elegantním a značně labužnickým gestem sebral pohár s čímsi, co velice nápadně připomínalo bílé víno.
Nella se krátce zamračila do svého talíře, než zvedla hlavu. Nebylo to pozvání, ona tam musí jít. Malfoy to krásně navlékl a ještě si myslí, že si vybere jeho, jako svůj doprovod. To tak. Rozhlédla se po studentech, kteří seděli v těsné blízkosti okolo. Přestože všichni vypadali, že jen obyčejně obědvají, bylo vidět, že jejich debatu pozorně poslouchají, aby mohli referovat svým rodinám, nehledě na to, že někteří z nich, ne-li většina, se večera bude účastnit. Pohled jí padl na Sebastiána, který jako jediný nepokrytě sledoval její reakci a nesnažil se nijak maskovat. Chvíli na sebe hleděli, než stočila hlavu zpět na mladého dědice Malfoyovského jmění.
„Myslím, že musím Vaší matce poděkovat, Draco, a co se týče doprovodu -  jste hostitel, tudíž Vám jistě nebude vadit, když Vás zastoupí zde Sebastián. Jistě Vám neudělá ostudu.“ Věnovala mu ten nejzářivější úsměv, který jen etiketa dovolovala a koutkem oka si prohlédla i Sebastiána, který skoro na své vychování zapomněl. Dýku s kouskem masa držel několik palců od úst, kam již sousto nestihl po tomto prohlášení donést a překvapeně na ní zíral. Reakce Malfoye byla ještě lepší, neboť ten zase těkal pohledem mezi ním a jí, přičemž střídavě blednul a rudnul, dá-li se to při bělosti jeho kůže říct.
„Jistě, to nebude problém.“ procedil skrz zuby a nasadil svojí typickou masku, když se vzpamatoval. „Otec již zařídil, abychom mohli na sobotní večer opustit školu bez komplikací. Ředitel má všechny potřebné informace a ve všem nám vyhověl. V sedm hodin večer se máme přesunout za pomoci krbu v ředitelně na Malfoy Manor, kde Vás rádi uvítáme.“
„V tom případě se budeme těšit. Teď, pokud nás omluvíte, ráda bych se za ředitelem společně se Sebastiánem vydala. Přeci jen si na tu slávu musíme pořídit vhodný oděv. Omluvte nás.“ Zvedla se od svého zpola snězeného oběda a otočila hlavu směrem k učitelskému stolu, aby zjistila, že ředitel právě zmizel v bočním vchodu. Kývla na Sebastiána a společně se vydali ke dveřím Velké síně, přičemž oba zřetelně cítili, jak se jim do zad zabodává jeden ledový pohled. Hned jak byli bezpečně za dveřmi a nikdo ze síně na ně neviděl, otočil se Sebastián k mladé lady a dal průchod svému překvapení.
„Proč tam chceš jít se mnou? Moc dobře víš, že z tebe Draco nemůže spustit oči a ve slovech, které ti dnes řekl, to bylo jasně patrné. Jistě ti nemusím ukazovat, ve které části vět, které řekl, byla jasná pozvánka na to, aby sis vybrala za partnera na ten večer jeho.“ Stáli už na vrcholku mramorového schodiště, když se rozhodla Nella odpovědět.
„Možná proto, že o jeho pozornost nestojím. Nestojím o to jeho obletování mé osoby, i když je dobrým spojencem. Vždy a všude je třeba mít na paměti, co je Malfoyova famílie zač a i když já patřím do starobylého rodu, mám právo vybrat si, kdo mi bude stát po boku.“ prohlásila frustrovaně a opřela se o tepané zábradlí. Sebastián si jí chvíli prohlížel, než jí jemně chytil za ruku.
„Nell, ale on to neakceptuje, pro něj jsi čistokrevná a Blacková k tomu. Jsi ideální partií a nedivil bych se, kdyby se ten večírek zvrtl na něco jako ‚Lov‘.“ Smutně si jí prohlížel. On sám se tomu vyhnul jen díky matce, i když jeho otec pořádal tyto večírky ve snaze ho s některou čistokrevnou zasnoubit, ovšem jeho maminka to nechtěla, a vždy nějaké slečně nalila do pití jakýsi odvar. Severus do teď s úsměvem vzpomínal, jak se mezi slečnami tiše rozneslo, že je opředen kletbou, která zasáhne každou, která by zatoužila si ho vzít.
„Proto tam taky chci jít s tebou.“ Zcela klidně se mu podívala do očí a sledovala, jak se mu překvapením smrštily panenky.
„Jak to myslíš?“ zeptal se jí přiškrcený hlasem a pustil její ruku, kterou stále držel ve své.
„Nemusíš se děsit, Severusi. Jen doufám, že přítomnost po mém boku odradí případné nápadníky. Budeš takové moje garde.“ Lehce se na něj zašklebila a znovu se rozešla po chodbě. Když po několika krocích zjistila, že jí mladý Snape nenásleduje, otočila se na něj.
„Sice jsem říkala, že musíme za Brumbálem, ale to může počkat. Mám teď hodinu volno, než mi začne přeměňování. Pokud máš čas, můžeme si zkusit zabojovat, když jsme to minule nestihli.“  Věnovala mu úsměv, když strnule přikývl a následoval jí do pátého patra, kam už měsíc chodila trénovat.
Místnost byla obdélníkového tvaru,  jen o málo větší, než byly klasické třídy v nižších patrech. Stěny byly obloženy dřevem, kterého když se člověk dotkl, zjistil by, že je opatřeno polštářovým kouzlem. Po celé podlaze byla rozprostřena tvrdší bílá žíněnka, kromě jediné části, kde byly různé stojany, v nichž byly rozmanité druhy mečů. Ty se nacházely podél stěny, ve které byly také zasazeny dveře, kterými vešli. Sebastián si také všiml, že každá zeď nese jeden prapor koleje.
Nella nemeškala a okamžitě zamířila ke stojanům, kde vybrala jeden jednoruční meč, se kterým na zkoušku několikrát máchla ve vzduchu. Jen tak pro sebe si přikývla a meč podala Sebastiánovi, který přešel až k ní.
„A co ty?“ ptal se překvapeně a vůbec se nepozastavil nad tím, že ví, se kterým mečem umí nejlépe bojovat. Nella se na něj jen pobaveně podívala a lehce mávla hůlkou. Její hábit zmizel a nahradil ho sportovní oděv, který na ní viděl ve Snape Manor. Zároveň se jí v ruce objevil i meč s rukojetí vykládanou safíry.
„Můžeme začít, jen mi dovol ti vyměnit hábit.“ Nečekajíc na odpověď mávla hůlkou směrem k němu a Sebastián už mohl jen pozorovat, jak se jeho školní hábit mění na podobný oblek, jako měla jeho společnice.
Společně došli doprostřed místnosti, která za normálních okolností dokázala bezpečně pojmout i pět bojujících dvojic. Dnes však v jejím středu na bílém podkladu stáli v základním postavení jen oni.
Chvíli se nic nedělo, jakoby oba čekali, až se ozve jakýsi neviditelný a neslyšitelný signál, aby mohli začít. Přešla minuta v tichu, které následně přerušilo těžké cinknutí kovu o kov. V další chvíli se rozpoutal impozantní boj, který by se dal považovat za zvláštní druh tance.
Otočka střídala úkrok, úkrok zase otočku. Výpady i obrana se střídaly s ústupem a útokem.   Nelle na tváři zářil úsměv. Milovala tento sport. I když byla dívkou a tyto kratochvíle většinou patřily chlapcům, tento rys si prostě uchovala ze svého minulého ‚já‘ a nechala se tímto sportem učarovat stejně, jako kdysi famfrpálem.
A opravdu už to bylo dlouho, co si s někým dobře zabojovala. Ostatní členové, kteří se zde scházeli, se jí vyhýbali, a do dvojice s ní šli jen s podmínkou, že se bude bránit. Proto celé její cvičení záviselo na figuríně, kterou si nechala přinést z Blackova sídla. Zjistila totiž, že Krátura jí velice ochotně vyhoví ve všem, o co ho požádá a když se ho ptala na tohoto ‚pomocníka‘, skoro z nadšenou vášní jí říkal, že její rodina tyto figuríny též vlastní a jsou jí plně k dispozici. Druhý den byla soubojnická místnost vybavena o tento trend výlučně čistokrevných rodin. Přesto nebyl nikdo, kdo by kromě ní s figurínou pracoval. Všichni prohlásili, že tento druh výuky se již používá jen v nejstarších kouzelnických rodinách  a oni nemají v plánu se nechat zraňovat podobným kusem. Přesto však sklidila několikrát věhlasný potlesk, když se jí podařilo figurínu porazit, přesto averze vůči boji s ní ještě vzrostla.
Nyní, když bojovala se Sebastiánem, byla uvolněná a reagovala na kroky, které jí Sebastián nabízel. Bylo to zvláštně uvolňující, nestát proti kusu dřeva, stále opakujícím vaše pohyby.
Že má lehce navrch si všimla hned, přesto se nechala strhnout do boje a občas zcela ignorovala šanci na ukončení zápasu.
Bojovali už takhle půl hodiny, když Nelle podklouzla při jedné otočce noha a ne zrovna elegantním způsobem se posadila na zadek. Sebastián jí hned přiložil meč ke krku a usmál se.
„Tak přeci jen jsem vyhrál, Nell. Byl to výborný zápas, jsi neskutečně dobrá.“ Chtěl se odtáhnout, když ho zastavil její usměv a zvláštní lesk v očích.
„Nemyslím si, že jsi vyhrál, Sebastiáne.“ prohlásila sametově a sklopila oči. Sebastián, který její pohled následoval, zalapal po dechu. V oblasti jater se nacházel hrot její dýky. Zvedl pohled a znovu se na chvíli nechal pohltit jejím bouřkovým pohledem, než trochu přiškrceným hlasem promluvil.
„Takže remíza?“ Nell jen s úsměvem kývla a nechala se vytáhnout na nohy. Lehce mávla hůlkou a zjistila, že jim za deset minut začíná hodina přeměňování. Rychle se převlékli a oba na sebe použili několik osvěžujících a čistících kouzel, než společně vyšli před arénu. Ještě před tím, než zavřeli dveře od cvičiště, se dohodli, že po vyučování se sejdou a navštíví Brumbála. Také se dohodli, že se budou scházet vždy v tuhle hodinu, aby si procvičili své bojové styly. Ani jeden to nahlas nepřiznal, přesto oba cítili, že se v nich odvíjí něco víc, než jen přátelství.
Zbytek dne byl zvláštně zahalen v mlze, alespoň pro Nellu. Po tělocviku, co předvedli se Sebastiánem, měla ještě tři hodiny a ona děkovala Merlinovi, že ani jedna nejsou lektvary nebo obrana, neboť se několikrát přistihla, že je myšlenkami u jistého mladíka a ne u dané látky. Její vždy dostatečné soustředění a sebeovládání bylo náhle v trapu a to jen kvůli jedné osobě.
Celý zbytek dne strávila v zamyšlení. A ačkoliv nechtěla, musela na Příčnou. Sice zde měla své společenské šaty, ale byla si vědoma, že se dvakrát nemůže uvést ve stejných. Na to až příliš dobře znala čistokrevné rody. Ještě by se její ‘mrtví’ rodiče otáčeli v hrobě.
Po poslední hodině se vydala na kolej, kde odložila věci a jen krátce se posadila na postel. Chvíli jen hleděla na protější stěnu, než si povzdechla a vyrazila na večeři.
Tentokrát zvolila stůl své koleje, kde se v klidu a bez zbytečných otázek navečeřela. Občas zvedla hlavu a podívala se k vedlejšímu stolu, aby zjistila, jak je na tom Sebastián a když i on konečně dojedl, zvedla se ze svého místa a odešla z Velké síně. Stačila chvilinka, než se k ní připojil i Sebastián.
Do vyšších pater stoupali společně v tichu a než dorazili k chrliči, nepadlo mezi nimi ani slovo. U chrliče se jen pozastavili, než Sebastián řekl heslo a počkali, až se odsune.
Nella zaťukala na dveře a počkala se Sebastiánem na vyzvání.
Zpoza dveří se ozvalo vyzvání, na které vstoupili do známé místnosti. Brumbál jako vždy seděl za masivním stolem v jednom ze svých výstředních hábitů, tentokrát svítivě oranžové barvy. Tázavě pozvedl obočí a čekal, s jakou věcí tito dva přišli. Nella, když viděla, že se nikdo k ničemu nemá, suverénně se posadila do jednoho z křesel před stolem a tázavě se podívala na Sebastiána. Brumbál, který chtěl zachránit situaci, rukou pobídl druhého z dvojice, aby se též usadil. Nella se už chystala říct důvod návštěvy, když ji přerušil Brumbál nabídkou citronové zmrzliny.
“Děkuji, pane, ale musím odmítnout. Nikdy jsem nenašla zálibu, ehm, v této laskomině. Přišli jsme sem z  jiného důvodu. Dnes ráno jsem byla pozvána na večírek pořádaný na mou počest a jistě uznáte, že této slavnosti se musím zúčastnit, neboť by to byla urážka, jak pro mé zesnulé rodiče a rod, tak pro Malfoyovi, kteří si s mým uvedením do společnosti dali tolik práce. Dále bych Vám chtěla oznámit, že Sebastián, jakožto čistokrevný kouzelník, mi bude dělat při této příležitosti doprovod.” Zcela bez ostychu či strachu se dívala do pomněnkových očí ředitele, které v průběhu její řeči stále více ztrácely svůj lesk.
“Slečno Black, o této události vím, byl jsem obeznámen panem Malfoyem. Ovšem to, že Vám bude doprovod činit pan Snape, jsem netušil. Uvědomujete si, jaká rizika na sebe tímto vezmete a do jakých potíží můžete Sebastiána dostat? Drahá Nello, jistě by si Váš otec nepřál, abyste se scházela s lidmi tohoto rázu, uvážíme-li co… „ Dál se ve své řeči nedostal, protože místností se rozezněl studený hlas posledního potomka Blacků.
“Můj otec byl ze stejné rodiny a stejného rodu jako jsou oni. Jistě by pochopil, že musím být uvedena do společnosti a pokud by žil, sám by byl nucen tento večírek uspořádat, neboť si to žádá kodex čistokrevných rodů. Nemáte právo rozhodovat tam, kde má rozhodovat má rodina a pokud Vám to stále nedošlo, Malfoyovi jsou vedlejší větví našeho rodu. Prostě se s touto skutečností smiřte, pane řediteli. V sobotu večer odcházíme a vrátíme se v neděli v poledne. Nemusím snad říkat, jaký společenský propad by to pro Vás znamenalo, pokud by se tisk dozvěděl, že jste mě nepustil na vlastní uvedení do společnosti. A nemusím snad ani dodávat, že v pátek budeme potřebovat na Příčnou, kvůli opatření šatů, že?” Dívala se na něj svýma pronikavýma očima a lehce se ušklíbla, když starý muž uhnul pohledem.
Brumbál složil prsty do stříšky a na oba se zahleděl přes své brýle.
“Nemyslím si, že je dobré jen tak odejít, navíc v tyto nebezpečné časy. Nemohu vás nechat odejít. Vaše bezpečnost jde na mou hlavu, je mi líto.” Jeho pohled však vůbec nebyl lítostivý, spíš potěšený sám sebou a Nella si toho byly vědoma.
“Dobrá tedy, ale ještě dnešní večerní tisk se dozví, co jste učinil, a troufám si tvrdit, že ani pan Malfoy, jakožto člen správní rady a v neposlední řadě i můj strýc, si to nenechají líbit. Zvažte své rozhodnutí Brumbále, nemuselo by se Vám vyplatit.” Její slova byla tvrdá a přímočará, přesto si byla vědoma, že pokud by s Malfoyem na ten hloupý ples neodešla, neměl by problém jen Brumbál. Vsadila by veškeré své jmění, že někde tam bude ukrytý i Voldemort, který se začal zajímat o Sebastiána, a pochybovala, že některý z věrných Smrtijedů či snad její ‘drahý’ strýc se již nepochlubil jí samotnou. Ne, prostě plesu se vyhnout nedalo, a pokud tam má jít, musí z této příležitosti vytěžit vše, co se dá a to za každou jí přijatelnou cenu. Ušklíbla se nad tou myšlenkou. Opravdu se někdy chová jako Zmijozel, přesto měla na paměti, že je též chytrý Havraspár, a podle toho by se měla chovat. Podívala se řediteli do očí a shledala se s poraženým výrazem.
“Dobrá tedy. Můžete jít, ale jako ředitel Bradavic odpovídám za Vaši bezpečnost. Proto budete mít v pátek doprovod.“ Nella zvedla obočí a v duchu si říkala: “Ten si nedá pokoj.“
“Brumbále, víte sám, že se o své bezpečí dokážu více než dobře postarat sama. Myslíte, že nevím, že zde na hradě jsem neustále sledována domácími skřítky, kteří mají za úkol zjistit o mě první poslední? Dobrá, abyste neřekl, že jsme nevděční nebo podobně, v pátek s námi může jít jeden bystrozor, kterého zvolíte, ale pamatujte, jen jeden! Myslím, že to je dostatečné.”
“Jsme tedy domluveni. Pošlu s vámi jednoho bystrozora, ale chci od vás slib, že pokud se objeví Smrtijedi, okamžitě se vrátíte zpět.” Nella nad tímto požadavkem převrátila oči a raději už kývla, protože z toho mohli vyváznout ještě hůře. Znala toho starého ředitele až moc dobře na to, že kdyby bylo po jeho, nepustí jí z očí ani na minutu a dala by ruku do ohně, že vybere nějakého bystrozora z Řádu. Sledovala ty dva potěšené ohníčky v jeho očích, když si myslel, že zase má vše pod kontrolou. Dovolila si malý úsměv. Jak naivní ten starý člověk byl. Se strohým rozloučením se se Sebastiánem zvedli a odešli na své koleje, nechávajíc ředitele dumat nad proběhlým rozhovorem.
V ředitelně ale dlouho ticho nezůstalo. Brumbál chvíli po tom, co ti dva odešli, přešel ke krbu a vhodil do jeho plamenů trochu letaxového prášku. Vnořil svou hlavu do zelených plamenů a rázem se díval do prostorné kuchyně na hlavním štábu.
“Dobrý večer, Alastore. Jsem rád, že jsem tu zastihl právě Vás.” promluvil na osobu sedící u stolu, která právě pročítala noviny.
“Dobrý, Albusi, stalo se něco? Mám svolat Řád?” ozval se starý bystrozor a rychle skládal noviny.
“Nikoliv, můj drahý příteli, ale budu potřebovat tvé služby. Mohl bys sehnat někde slečnu Tonksovou a dostavit se do mé kanceláře? Mám na vás takovou menší prosbu.”
“Ale jistě, jen co jí najdu, hned tam budeme, chvíli strpení, Albusi.” Brumbál se s neskrývaným úsměvem stáhl zpět do své kanceláře v Bradavicích a postavil se. Úspornými a naučenými pohyby ze sebe smetl zbytky popela a sazí a odešel si sednout za stůl. Netrvalo nijak dlouho, než plameny v krbu opět zeleně vzplály a z krbu se vypotácel vysloužilý bystrozor s mladou bystrozorkou v zádech. Jen co se posadili do křesel, začal ředitel vysvětlovat.
“Zavolal jsem vás dva speciálně, protože pro vás mám důležitý úkol. Jistě si vzpomínáte na Nellu Black, dceru Siriuse. Jste si také vědomi, že ač byl Sirius jiný, stále byl členem čistokrevné rodiny, s kterou jsou v nejbližším kontaktu nám ne zrovna pozitivně známí Malfoyovi. Nella, ačkoliv je jakožto dědička jména Black uznána za plnoletou a svůj život si v podstatě může organizovat sama, některé výsady, řekl bych, závisí na její nejbližší rodině.” Dramaticky se odmlčel, než znovu pokračoval.

“Ve zkratce, Nella byla pozvána na ples, přesněji na své uvedení do společnosti, a ačkoliv jsem dělal, co se dalo, byl jsem nucen před argumenty podlehnout. Toto však není důvod, proč jsem vás zavolal. Slečna Black si za doprovod vybrala mladého Snapea a na páteční odpoledne si vymohla návštěvu Příčné ulice. Jakožto ředitel, za ní i pana Snapea zodpovídám, a tak jsem vybral Vás, slečno Tonksová, jako jejich dozor. Ovšem nelíbí se mi, že byste s nimi šla sama. Budou dva a já nechci ani pomyslet, kdyby se rozdělili. Potřebujeme každou informaci, každou maličkost, kterou se o nich můžeme dozvědět. Jsou oba tak opředeni tajemstvím, že se až bojím, aby to byli skutečně ti, za které se vydávají.” Znovu se odmlčel a této odmlky využil Moody.

“Pokud jsou to Smrtijedi, přijdeme na to, Albusi, a pak ať je jim Merlin milostiv.” Jeho obličej se stáhl do hrozivého šklebu, který ještě více podtrhoval jizvy, které si v průběhu let nasbíral.

“Ano, jistě Alastore. Přesto musíme přemýšlet i nad druhou možností, a kdyby se tam objevili Smrtijedi, jsou to žáci mojí školy a já nedovolím, aby jim ublížili, pokud stojí na straně dobra. I když si slečna Black velice věří a výslovně si vyžádala jen jednoho doprovodného bystrozora, ty Alastore, budeš pod neviditelným pláštěm jejich kroky též následovat. A jak jsem již říkal, o veškeré aktivitě mě budete informovat po svém návratu. Nemusím snad zdůrazňovat, že o Alastorovi nesmí mít ti dva ani tušení.

O Brumbálově plánu neměli naši dva hrdinové ani ponětí a tak v klidu přešla středa i čtvrtek.

Nella se podívala z okna a viděla ráno, které bylo lehce podmračené, ale na déšť to nevypadalo. Ideální počasí pro nákupy. Oblékla se a vyrazila na snídani.  Ve Velké síni byla podmračená obloha ještě více znát. Pomalým krokem došla až k Havraspárskému stolu, kde si sedla vedle Sáry a dala se s ní do živé diskuze ohledně zkoušek OVCE, které mladou primusku tento rok čekají, a které, jak doufala, za rok budou čekat i jí samotnou. Snídaně probíhala v klidném duchu, i když cítila v zádech zabodnutý pohled Malfoye. Obvyklý šum křídel znamenal jediné. Přílet sov. I Nella, ač poštu nečekala, zvedla hlavu a podívala se na tu okřídlenou masu, jak se dělí na jednotlivé sovy, které doručují svým majitelům jejich zásilky. Přesně v okamžiku, kdy hlavu znovu sklonila, před ní přistála jedna ze školních sov a nastavila nožičku s dopisem.  Nella psaní převzala a nabídla doručovatelce něco ze své snídaně. Sova se lehce napila z jejího poháru s dýňovou šťávou a znovu odlétla, stejně jako její družky.

Nella převrátila obálku a rozlomila Bradavickou pečeť. Rychle přelétla stručný vzkaz od Brumbála, že se i se Sebastiánem mají dnes, o třetí hodině odpolední, dostavit do ředitelny, kde se společně s jejich přiděleným bystrozorem odletaxují na Příčnou. Při odchodu ze snídaně ještě stačila předat dopis Sebastiánovi, a dál pospíchala na svojí první hodinu.

Celý den proběhl tak, jako obvykle a ještě jim na víkend jako vždy naložili několik stop pergamenu pojednání a esejí. Přesto se Nella nestresovala. Vše, co dostali v průběhu týdne, měla hotové a tyto nové zvládne, než půjde na ples a až se vrátí.

Dvě minuty před třetí se Sebastian s Nellou setkali před chrličem a vyrazili k řediteli. Zaklepali na těžké dubové dveře a vstoupili na vyzvání.

V pracovně je čekal Brumbál a v jednom z křesel seděla Tonksová. Nella nedala nijak najevo, že jí je povědomá a společně se Sebastiánem pozdravili oba přítomné.

“Jste tu na čas, to rád vidím. Rád bych vám přestavil bystrozorku Tonksovou. Bude vás dnes doprovázet. Uvidíme se za dvě hodiny, do té doby nashledanou.” rozloučil se s nimi Brumbál s typicky rozzářenýma očima.

Nella raději nic neřekla, než si to rozmyslí, a jako první sáhla po letaxovém prášku. V další chvíli ze sebe již oprašovala saze. Měla na sobě jednoduchý dámský černý hábit. Chvíli po ní z krbu vypadl i Sebastián a po něm Tonksová. Společně se vydali na Příčnou.

Jako první Nella i s doprovodem zamířila do banky. Skřeti sice nebyli nijak zvlášť milí, ale když jim předvedla svůj pozdrav a vyžádala si odvoz do svého trezoru a do trezoru rodiny Snape, byli ochotní více než dost. Nella také s potěšením postřehla, jak se Tonksová nad jednáním jejím i skřetů pozastavila.

Když se řítili po šílených spletích kolejnic, Nella přemýšlela nad zapůjčením nějakého rodinného šperku z trezoru. Přeci jen se jí nechtělo nic kupovat a na tuto událost by se hodila nějaká pěkná ozdoba. Přemýšlela i nad Morganinou slzou, kterou též vlastnila, ale uvědomovala si, že tento artefakt by měl nejspíš být takovým, jako jsou Malfoyovi a spol. utajen, aspoň pro tento moment.

Jen co dojeli k jednomu z trezoru, které vlastnila jako Lady Black, nechala si od skřeta nabrat asi tisíc galeonů do odlehčeného a bezedného vaku a sama se vydala po cestičce okolo zlata, nechávajíc své dva společníky před sejfem.

Procházela okolo truhlic, které byly nadité vším možným. V některých narazila na krásné drahokamy a polodrahokamy, které jen čekaly, až je někdo zasadí do skvostných šperků. Také nalezla truhlice s dalším zlatem, či vzácnými a různě zdobenými nádobami z rozdílných kovů. Byla si vědoma, že její majetek je obrovský, přesto to vidět na vlastní oči bylo něco neuvěřitelného. Šla po cestičce, která byla dlážděna zlatými cihlami s rodinným erbem. Raději se nepozastavovala nad tím, po kolika milionech vlastně kráčí.

Zašla až úplně dozadu, kde našla obyčejně vypadající mahagonovou skříň a police plné knih a starých svitku. Některé jí opravdu zaujaly a tak se rozhodla, že si některé vezme s sebou a později je vrátí zase na své místo. Nedaleko polic našla také malou truhličku, do které začala vybrané svitky skládat. Byla si jistá, že by Brumbála moc nepotěšilo, kdyby zjistil, že mezi svitky, které si bere je i černá magie. Jenže ona už neviděla magii rozdělenou na černou, šedou a bílou. Ne, ona viděla magii jako celek. Celek, co se nikdy neměl dělit.

Do truhličky se vešlo přesně šest svitků a jedna kniha. Byla spokojená, neboť přesně takový počet si s sebou hodlala vzít. Plánovala je uschovat v Havraspárské věži. Truhličku zatím postavila stranou a znovu se dala na obhlídku, když jí padnul zrak zpátky na skříň. Ze zvědavosti jí otevřela a zalapala po dechu.

Ta skříň, co se zdála obyčejnou, byla vlastně prostorná šatna s různými druhy oblečení pro hlavu rodu, jak ženskou, tak mužskou. Byla okouzlena, kolik nádherných šatů a společenských hábitů našla a dokonce tam byl zvláštní kyrys jako do války před spousty stoletími, přesto tolik módní a moderní, že by se nemusel stydět nikdo, kdyby si ho vzal. S bázní se ho dotkla a mohla sledovat, jak se z vyloženě mužského kyrysu stává jako na míru dělaný ženě. Jí. Také zpozorovala, že je na něm uchycena černá látka podšitá barevnou kombinací zelené, stříbrné, zlaté a červené barvy. Barvy, které reprezentují její rody. Přitom na černém líci látky byl znak, který se spojil ze znaku Potterova a Blackova rodu. Nechápala, jak je to možné, přesto byla přesvědčená, že tím, že se ho dotkla, je nyní tento skvost její.

Raději se znovu dala do pohybu v duchu si slibující, že tento poklad si jistě obleče, jen co bude závěrečná bitva.

Chvíli pobírala tu spoustu šatů a všemožných hábitů k nim, když jí do oka padly jedny tmavě fialové, upnuté šaty se stříbrným vyšíváním

Byly dlouhé až na zem, s vysokými rozparky na obou stranách přesně do poloviny stehen, s výstřihem do písmene V, který byl obložený lesklými malými křišťály, které na fialové látce budily dojem, že jsou lehce fialkové. Byly vázané za krk a odhalovaly polovinu zad. K nim byl černý, hedvábný hábit s hlubokou kapucí, protkaný stříbrnou nitkou tvořící v průsvitné látce obrazce pnoucích se růží. Jeho rukávy nebyl rovné, ale zkosené s prodlouženými zvony. K šatům byly i černé, vysoko vázané boty na  menším podpatku, vykládané po vnější straně drobnými ametysty. Všechny věci přesunula do vaku, který byl nedaleko, a chtěla odejít, když si všimla nízkých truhlic podél jedné stěn. Když přišla blíže, zjistila, že to nejsou truhlice, ale nízké stolky s podlouhlými šuplíčky a když některou náhodně otevřela, oněměla úžasem. V každé byly rozmanité druhy šperků a doplňků k šatům, které se zde nacházely. Chvíli si je prohlížela, než si vybrala dlouhý stříbrný řetízek s tyčinkou na jednom a fialkovým kroužkem na druhém konci.

Jen zkusmo si ho pověsila na krk, přičemž nechala konec s tyčinkou spadnout do výstřihu a kroužek s provléknutým řetízkem měla položený na hrudní kosti.

Vytáhla malé ozdobné zrcátko a lehce se na svůj odraz usmála. Přesně tento šperk se dokonale hodil k šatům, které si vybrala. Složila ho tedy z krku a uschovala do přenosné kazety, společně s jednoduchými fialovými pecičkami.

Ještě chvíli prohlížela truhlice, když narazila na stříbrnou jehlici do vlasů se zdobenou rukojetí a broušeným křišťálem na konci.  I tu přidala k věcem, které si chtěla vzít a konečně opustila šatnu.

Šaty a šperky zmenšila a vložila si je do kapsy u hábitu. Chvíli uvažovala, že tak učiní i s bedničkou svitků, ale nakonec si tuhle variantu rozmyslela.

Nebyla si totiž jistá, zda by kouzlo nepoškodilo cenný obsah truhličky. Vydala se stejnou cestou zpět a v duchu počítala, jak dlouho se v trezoru zapomněla.

Z otráveného výrazu Tonksové usoudila, že nějakou dobu to bylo. Sebastiánova návštěva trezoru byla opravdu jen chvilková. Nezdálo se, že by ho objevoval stejně, jako Nella. Jen nabral neurčitý obnos galeonů do vaku a znovu odešel. Cesta zpět do vestibulu banky byla stejně rychlá, jako cesta po kolejnicích do útrob podsvětí. Přesto si Nella všimla, že Tonksová pomrkává po bedničce v jejich rukách. V duchu se pousmála a byla ráda, že má bednička také víčko. Vystoupali do mramorem obloženého vestibulu a hezky středem se vydali k východu. Tedy alespoň to zamýšleli.

Nešikovnost Tonksové se projevila a její schopnost zakopnout i na rovném povrchu se opět uskutečnila. Ovšem tentokrát spadla tak nešťastně, že s sebou při pádu strhla i Nellu, které z rukou vypadla truhlička a třísknutím se rozletěla na kusy a spolu s těmi se i všem ukázal její obsah.

Nella se rychlostí blesku postavila, kolemjdoucí, kteří si je zvědavě prohlíželi, spražila tím nejledovějším pohledem a lehce mávla hůlkou nad rozbitou bedničkou a nechala si jí i s obsahem vplout do náručí. Pak se teprve otočila na stále ležící bystrozorku.

„Vaše pověst je pravdivá, slečno. Opravdu se dokážete přizabít kdykoliv a kdekoliv a jste svému okolí nebezpečná. Velmi se divím, že jste se dokázala dožít tak vysokého věku. Ve Vašem povolání to musí být velmi těžké. Pokud se někdy potkáme v bitvě, připomeňte mi, že jste životu nebezpečná. Protože takového člověka, jako jste vy, potkat v bitvě, je horší, než se vzdát nepříteli. A přestaňte se tam konečně válet, Sebastián potřebuje slavnostní hábit, a pokud si dobře vzpomínám, na tuto návštěvu máme jen omezený čas.“ Se zavířením vlastního hábitu se od mladé bystrozorky otočila a připojila se k opodál čekajícímu Sebastiánovi, nečekajíc, zda je bude následovat.

Tonksová se chvíli vyjeveně dívala za odcházející dvojicí, než se s nadávkami začala zvedat.

„Tonksová pohni, nemůžeme je nechat bez dozoru, ta holka je nebezpečná. Všimla sis, co si nesla v té bedně?!“ ozval se jí u ucha hlas, a kdyby nevěděla, že tam někde někdo je, nejspíš by vyletěla z kůže.

„Moody! Tohle mi nedělejte! Ta holka mě pražila jak školačku, jako bych byla o tolik mladší, než je ona. Někdo by jí ten hřebínek měl srazit. Chudák Sirius by rotoval v hrobě, kdyby to věděl. Pěkně jí ta její matinka rozmazlila. Připadám si, jako bych koukala na další zpychlou a černou magii zaslepenou Blackovou. Přesně taková byla podle vyprávění mámy i…“ Větu nedokončila, když jí Moody skočil do řeči.

„Vždyť to se ti právě snažím říct! V té bedně nesla svitky černé magie! Ona je to samé, co většina tvé černotou prolezlé rodiny. Musíme za nimi, než se nám ztratí. Jen co přijdeme do Bradavic, musíme to nahlásit Albusovi.“ Naši dvojici dohnali u madam Malkinové, kde už Sebastián stál na stupínku a okolo něj létal kouzelný metr a měřil jeho míry.

Nella ležérně seděla v jednom z křesel a skoro unaveně ho sledovala. Trvalo to skoro hodinu, než byl, s tučným příplatkem, hábit ušitý. Sebastián si vybral sametový hábit černé barvy, na který si nechal vyšít stříbrnou nití na záda znak rodiny Snape. Také měl stříbrně ozdobené lemy na rukávech. Pod hábitem měl černé, pohodlné kalhoty a hedvábnou košili světle fialové barvy. Tu pomáhala vybrat Nella, která své počínání zdůvodnila svým výběrem šatů, a tím, že mají ladit, když už je jejím doprovodem.

Z Příčné vyráželi přesně na čas, neboť Sebastián i Nella trvali na návštěvě lékárny, neboť podle Sebastiánových slov ‚Nemůžeme tuto příležitost promarnit. Mé zásoby se tenčí a raději si vše vybírám sám, než si ingredience nechávám poslat.‘ prostě neměla Tonksová na výběr.

Přesně v pět se všichni tři vrátili do kanceláře ředitele, kde byli propuštěni na koleje. V kanceláři zůstala jen Tonksová a chvíli po ní se z krbu vypotácel Moody.

Brumbál se pohodlněji usadil a složil ruce do stříšky. Trpělivě počkal, až si jeho návštěva sedne do pohodlných křesel a začal mluvit.

„Tak, jak se tak na vás dívám, něco upoutalo vaši pozornost. Jsem velice zvědav, co mi na slečnu Black a pana Snapea povíte. Nuže?“

„Je prolezlá černou magií, stejně jako celá ta její rodina!“ zavrčel Moody a kouzelné oko se mu v důlku hrozivě otáčelo všemi směry.

„To není pravda, Moody! Za prvé, jen ty jsi viděl ty svitky, já tam zahlédla bílou magii. Ta kniha neležela daleko ode mě. A když se na to dívám s odstupem, měla právo mě tak seřvat, i když nepopírám, že mě to dost rozzlobilo. Jsem nešikovná a v mnohých potyčkách jsem na to doplatila. A za druhé, celá NAŠE rodina není prolezlá černou magii!“ zaprskala Tonksová z druhého křesla vztekle a její vlasy získaly rudý přeliv. Bylo na ní vidět, že i když je poloviční, stále hájí rod Black jako pravý a nefalšovaný dědic tohoto jména, i když její matka byla vyškrtnuta a s ní i ona.

„Popořadě, vážení, přestaňte se hádat a raději mi řekněte, co se stalo. Stále jsem z vašich slov nic nezjistil.“ snažil se zachránit pohromu v začínající hádce ředitel.

Mezi tím, co ti dva referovali o ‚Černé Nelle‘, pospíchala osoba, o které se bavili do Havraspárské věže. Nebyla si jistá, jestli si Tonksová všimla, co je v bedničce, ale spíš počítala s tím, že ano, protože celou návštěvu u madam Malkinové jí několikrát přistihla, jak si jí prohlíží. Lehce zaklepala na padací dveře a vstoupila do místnosti. Letmo se podívala na nástěnný obraz, ale jeho obyvatelku nespatřila. Přistoupila tedy ke knihovničce, ve které byly podobné svitky, jako ty, co si nesla z banky a vybrala tři svitky bílé magie, které už měla přečtené a vyměnila je se svitky z truhličky, které obsahovaly černou magii. Ty, které přinesla, vložila do knihovničky a se spokojeným úsměvem opustila věž a zamířila do společenské místnosti Havraspáru a dál, do svého pokoje.

Stačila se jen převléknout a zvětšit hábit a šaty, které si připravila, když se její dveře otevřely a v nich stál Brumbál, Moody a profesor Kratiknot. Nella, které akorát šla k posteli, se překvapeně otočila a v jejích očích se vystřídala překvapenost ze zlostí.

„Omlouvám se, že jsem tak smělá, ale Vás nikdo pánové nenaučil, že pokud vcházíte do pokoje dívky či ženy, je slušností zaklepat, než vstoupíte?“ Mrskla po nich vzteklým pohledem a pohodlně se usadila na postel.

„Čemu tedy vděčím za takový vpád a Vaši nečekanou návštěvu? Mimo jiné, jednoho z Vás neznám.“ Její bouřkový pohled se zabodl do Moodyho, který si jí s úšklebkem měřil, jak normálním, tak kouzelnickým okem.

„Slečno Black. Jsme zde kvůli neodkladné záležitosti a těžkému porušení školního řádu. Byl jsem upozorněn, že můžete vlastnit nějaké svitky černé magie. Návštěvy vysloužilého bystrozora Alastora Modyho si nemusíte všímat, je jen doprovodem.“ začal Brumbál, ale když se znovu nadechoval, aby pokračoval, skočil mu do řeči Moody.

„Dost bylo řečí, Albusi. Black, ukažte tu bednu, nebo si jí vezmu násilím.“ zavrčel a skoro by se na ní vrhnul, kdyby mu Brumbál nepoložil na záda ruku.

„Alastore, klid. Slečna Black nám jistě mileráda ukáže, co si přinesla z banky. Že, slečno?“ podíval se na ní přes skla svých brýlí.

„Nechápu, o čem mluvíte, profesore. Přinesla jsem ze svého rodinného trezoru šaty na zítřejší ples a staré svitky náležící mé rodině už po staletí. Nevidím na tom nic….“ Byla přerušena Moodym, který kulhavě přistoupil před ní a hrozivě se nad ní tyčil. Tedy ne že by se Nella nějak bála, spíš jen skoro otráveně zvedla hlavu a zpříma se dívala do očí postrachu Smrtijedů.

„Ukaž tu truhlu, já moc dobře vím, co v ní je!“ zaprskal a zlostně si jí měřil, přičemž jeho kouzelné oko létalo v důlku jako splašené. Nella jen s nechutí ohrnula lehce ret a zvedla se. Celou dobu z jizvami posetého čaroděje nespustila oči. Pak se sklonila k bedničce a odnesla jí na postel. Než však stačila složit víčko dolů, byla prudce odstrčena vysloužilým bystrozorem, který skoro až hladově sáhnul po bedně.

Tohle byla poslední pomyslná kapka a s novou myšlenkou se jí v ruce objevila hůlka. Než stačil někdo zareagovat, seděl Alastor na zadku na zemi a vyjeveně se díval okolo sebe. Když mu padl zrak na Nellu s tasenou hůlkou, okamžitě spustil svojí písničku.

„Vidíš Albusi?! Je prolezlá černou magií! Zaútočit někomu na záda! Je jasné, že má co tajit, ani nám jí nechtěla ukázat. Její chování to nyní dokazuje! Zavřete jí do Azkabanu!“ Během své řeči se snažil vyškrábat na nohy, což moc dobře z jednou dřevenou nešlo a tak si nestačil všimnout, že Nella se mezitím přesunula mezi něj a postel a stojí mu čelem, stále s hůlkou v ruce.

„Pokud jste si nevšiml, pane Bystrozor.“ pronesla sladce, ale nebezpečným šepotem, jako by se bála, že ho vyplaší a přitom to chtěla. „Hrubě jste mě odstrčil a to jsem, jak je již známo, považovala jako útok na svou osobu. Nejenom že jste se zachoval jako naprostý buran v mé společnosti, ale také jste nemohl počkat slabou minutu, než odklopím víko, připomínám MÉ truhly a ukážu Vám, co jsem si z banky z MÉHO trezoru donesla. Nejenom že bych toto mohla považovat jako útok na mou osobu, ale také pokus o krádež, který tento váš akt vyloženě připomíná. Dále jsem ve Vaší poslední řeči slyšela urážku a vyhrožování institutem, ve kterém se můj otec nacházel 12 let neprávem. Jste si doufám vědom, že tyto body, které jsem zde právě zahrnula, jsou dostatečně závažné na to, abych Vás hnala před soud a se svými právy Vás nechala do dříve řečeného institutu zavřít za urážku na cti, očerňování a pokus o krádež?“ Její oči se nebezpečně blýskaly a celým pokojem byla cítit její magie. Nebylo jí příliš, na to si Nella dávala pozor. Byla si vědoma, že pokud by si nedala pozor, zviditelní se jí na čele korunka Havraspáru, kterou si navykla stále nosit. Přesto hladina magie byla i tak dost vysoká, aby si jí prohlíželi všichni přítomní. Také si byli všichni vědomi, že to, co právě řekla, byla pravda a Alastor by za tyto přečiny opravdu dostal na chvíli celu, navíc s dívčinými konexemi.

Aby zachránil situaci, raději se řeči chopil Brumbál.

„Slečno Black, uklidněte se, nikdo nic takového nechce. Alastor se nechá často unést, ale jistě se vám teď patřičně omluví.“ S jasnou otázkou se otočil na stále překvapeného bystrozora sedícího na zemi, který sice loupl nepěkným pohledem po svém dlouholetém příteli, přesto vstal, uklonil se a v úkloně zamumlal pokornou omluvu.

„Tak je to správné a nyní slečno, byla byste tak laskavá a ukázala nám, co ze svého majetku jste si přinesla? Nechceme, aby se cokoliv stalo, máme na srdci jen vaše bezpečí. Chápete mě doufám.“ Zadíval se na ní přes skla svých půlměsícových brýlí a nasadil obličej hodného dědečka. Nella seč tuto masku prokoukla, se otočila na podpatku a otevřela truhličku. Veškerý její obsah vyskládala na modré povlečení své postele a ustoupila z dosahu, aby si veškeré osazenstvo pokoje mohlo prohlédnout její majetek.

Sama sobě gratulovala za svou duchapřítomnost, že se jí povedlo svitky včas vyměnit. Mohlo jí napadnout, že Brumbál své slovo nedodrží a pošle s nimi ještě někoho. Nebyla včerejší, došlo jí docela rychle, že Moody o těch svitcích nejenom věděl, ale že je na Příčné viděl, jinak by se takto neprojevila jeho podezřívavosti.

Sledovala, s jakou opatrností berou ti tři její majetek do rukou a zkouší na něj všelijaká odkrývací kouzla. Kdyby jí to etiketa dovolovala, rozesmála by se naplno. Jak hloupí byli. Možná na sebe také nechtěla upozorňovat, protože si byla dost dobře vědoma pohledů, které na ní Brumbál s Moodym házeli.

Bylo to opravdu komické. Potom, co jako jeden muž odstoupili od postele a jeden po druhém se jí omluvili za vyrušování, měla Nella co dělat, aby se nesmála a její maska lhostejnosti nespadla. Povolala veškerý svůj Nitroklid a ponořila se do černočerné tmy. Když konečně odešli, ještě chvíli stála na tom samém místě a pozorovala již jen postel. Teprve tehdy, když se do společenské místnosti vrátil pro ni obvyklý tichý šum hlasů, věděla, že všichni tři konečně opustili prostory Havraspáru. Přešla k posteli, uklidila vše zpět do truhly a stáhla Nitroklid.

V ten moment, co to udělala, se rozesmála šťastným a hlavně pobaveným smíchem, který znovu donutil celou hlavní místnost utichnout a přemýšlet, co se to právě odehrálo.

Nella ten večer ulehla s pocitem dobře odvedené práce a nelámala si hlavu s tím, že jistý vysloužilý bystrozor si vyslechl od Brumbála dlouhou, nudnou a hlavně poučnou řeč o tom, jak je její maličkost důležitá pro další vývoj války a kolik dobré straně může přinést.

Usínala s pocitem, že se jí zase povedlo něco, co jí navždy vrylo do podvědomí tří starších lidí. Lidí, kteří ten večer uvažovali, co si pod mladou lady Black mají představit.