11 - Shledání otce a syna |
Napsal uživatel Kejt |
Začínal krásný letní den. Slunce právě vycházelo a jeho první paprsky dopadaly na stále spící Konohu. Sluneční paprsky začaly lechtat ty spáče kteří své spaní měli velmi lehké a začalo je nemilosrdně lechtat po tvářích a budit ze snění. Ve čtvrti Namikaze, ve své ložnici byl také jeden takoví. Naruto byl roztažení přes celou postel a hlava mu vysela přes okraj. Jeho však na rozdíl od ostatních nebudilo slunce, před kterým si preventivně zatáhl závěsy které vrhaly příjemní stín. Jeho budíčkem byl všudy přítomní démon Kyuubi kterého nebavilo čekat až se zbudí sám nebo mu zazvoní nařízený budík. On sám ve své zmenšené verzi spal u jeho nohou, ale když ho Naruto třikrát skopl dolu už prostě znovu neusnul. A přestože už byl z Narutem za dobře jeho povaha a myšlený démona se neztratilo. Sice už nebyl tak zlí jako za starých časů ale přesto v něm byla teď touha se pomstít za tu nedospanou noc. Kyuubi ho ještě chvíli pozoroval ale to dlouho neviděl a vší silou stáhl deku na které Naruto spal. Ten se z velkou ránou zřítil přímo na hlavu a začal se rozespale rozhlížet kolem. Konečně se posadil a pořádně se rozhlédl kolem jeho zrak padl na šklebícího se Kyuubiho. Který mu seděl ve své malé verzi u nohou. V tu chvíli mu došlo co dělá na zemi. „Kyuubi!“ procedil skrz zatětí zuby a hodil po něm pohled „Co to jako má znamenat?“ jeho pohled vůbec nebyl přátelský. Kyuubi se však jen ušklíbl a prohlásil. „No co na mě tak koukáš? Spadl jsi sám já tě šel právě zbudit když ji my spadl k nohám.“ Lhal Kyuubi jako když tiskne. Naruto na něj sice ještě chvíli pouštěl hrůzu, pak ale pokrčil rameni jeho tvář se vyjasnila a on se začal zvedat. Kyuubi se mezitím ztratil do jiného pokoje. Naruto po menší rozcvičce vydal do koupelny na ranní hygienu. Cestou přemýšlel o včerejším zápase bylo to zvláštní byl z něj Jonin. Další krok k tomu, aby se splnil jeho neuvěří sen. Sen stát se Hokágem. Když se konečně vypotácel z koupelny. V jeho mysli vířily vzpomínky jako právě narození motýly. Pak si mu vybavila ta krásná chvíle se Sakurou. Ona to nebyla vlastně chvíle seděli na hlavě čtvrtého skoro do půlnoci a pozorovaly hvězdy. Sakura mu však nakonec usnula na rameni a on jí domů v náručí. Jak byla krásná připadala mu jak porcelánová panenka taková křehká. Když jí ukládal do postele vypadala tak nádherně a kouzelně. Neodolal a lehce jí políbil na rty. Pak se z místnosti ztratil v podobě malých vodních kapiček. Při té vzpomínce se mu opět ukázal usměv. Stále myslíc na tu šťastnou chvíli se vydal do kuchyně na snídani. Jeho šťastné nálady si všiml i Kyuubi. Vyskočil na židli blízko Naruta a zadíval se mu upřeně do očí. Naruto měl právě plnou pusu rámenu který si udělal přesto si jeho pohledu všiml musel spolknout obrovské množství nudní ve své puse. „Děje se něco Kyuubi?" ptal se a znovu si strkal do úst ohromné sousto. „No je docela brzo a ty se tváříš docela šťastně což je u tebe po takovém probuzení dost nezvyklé. Co se včasně včera událo a můžeš k tomu přidat i to kde si včera byl tak dlouho.“ Prohlásil Kyuubi a zvědavě si ho prohlížel. Nutno dodat že celí den co byl Naruto na cvičišti spal ve své bývalé kleci. Avšak když šli s Kakaším oslavit jeho výhry vyskočil, že jde domu. Když se Naruto vrátil kolem půlnoci našel ho spát v klubíčku na své posteli. Musel se usmát spolkl další sousto a odpověděl. „Nemusíš vědět všechno, ale teď už pod dáme si malí trénink tady na cvičišti.“ Prohlásil jakoby mimochodem a sledoval jek se Kyuubi bude tvářit. Sám mezitím dojedl rámen. Kyuubi byl ještě chvíli dost mimo pak si ale uvědomil Narutova slova a vyštěkl. „Nejsi nemocný? Včera jsi porazil čtyři joniny a káge to nebyl trénink?“ ptal se a v hlase mu přeskakoval údiv s rozčílením. „Ne proč? A pod už chci se ještě potom stavit u Tsunade. Jo kolik je vlastně hodin?“ zeptal se když už byl u dveří. Kyuubi který šel za ním mu podal velmi přesnou odpověď. „ Je šest hodin a patnáct minut.“ řekl a z povzdechem dodal v kolik chceš jít za Hokage? Nemůžeme tam jít moc brzo pak je celí den nevrlá.“ Prohlásil a Naruto se zamyslel. Měl pravdu pokud by jí zbudily ničemu to nepomůže a pak bude ještě celí den nevrlá rozhodl se pro jiné řešení. Budou trénovat do devíti a pak teprve za ní půjdou. Otočil se aby to řekl Kyuubimu ale toho už neviděl. Místo toho se octl v místnosti, kde kdysi byl zavření za zlatou klecí Kyuubi. Nechápavě se rozhlížel nic nedávalo smysl v hlavě se mu míhali otázky typu. „Co se to tu děje?“ nebo „Proč tu jsem?“ Zlatá klec která mírně zářila dávala tomuto místu zvláštní děsivou atmosféru. Čím déle tam stál tím víc mu přišlo, že se brána začíná víc a víc třpytit a vydával oslepující světlo. Jeho zrak padl na strženou pečeť jaké bylo jeho překvapení když se vedle ní objevil miniaturní Kyuubi a také se zmateně rozhlížel. Jeho zrak padl nejdřív na bránu pak na Naruta. Váhavým krokem se vydal k němu. „Naruto co se tu děje? Mluvil jsi a pak jsi omdlel než jsem k tobě stačil dojít ocitl jsem se tady. Co se to tu děje?“ ptal se a stále sledoval zářící bránu. Než mu však Naruto stačil odpovědět brána celou místnost naplnilo zářivé světlo z bráni které chvíli přetrvávalo. Naruto si stačil jen zakrýt oči, aby neoslepl, když však ucítil něčí ruku na svém rameni otevřel je. Místnost byla stále zaplněná jasním světlem ale už ho nebylo tolik. Párkrát zamrkal, aby si jeho oči přivykly, pak se teprve podíval na osobu před sebou. Ve chvíli, kdy zaostřil a naplno spatřil osobu před sebou všechny jeho myšlenky zmizely a v jeho srdci vybouchla spousta emocí najednou. Jediné slovo které se mu vydralo z úst bylo velmi tiché možná v něm bylo i trochu strachu, že se po vyslovení daná osoba rozpustí. To slovo bylo. „Tati…“ Narutovi rty se chvěli při tom vyslovení jeho oči se vpíjely do těch samých. Usměv jeho otce mu dodával klidu. V tu chvíli se mu vrhl do náruče jako by se bál, že mu zase zmizí než mu stačí cokoliv říct. Nezmizel jemně přivinul svého syna do náruče a pořádně objal. Byl tak rád že ho má v náručí, když se od něj po chvíli Naruto odtáhl viděl v jeho očích jiskřičky štěstí. Znovu se usmál a promluvil. „Naruto jsem tak rád, že tě můžu vidět.“ řekl to tiše přesto mu bylo rozumět. Naruto který se při těch slovech ještě víc rozzářil mu odpověděl. „Co se to tu děje tati.“ Ptal se a postavil se před otce. Ten se na něj podíval a pak mu padl pohled na Kyuubiho který mu vyšplhal na záda a sedl si mu na rameno. Věnoval jeden usměv také jemu a začal. „ Jak vidím staly se z vás přátelé. Jsem za to rád, protože úkol který vám přináším by jste jako jednotlivci nezvládly. Své síly musíte na toto zlo spojit, aby se plán zdařil.“ odmlčel se a prohlédl jsi svého syna a démona na jeho rameni. Před dvaceti lety si tak přál, aby se to stalo skutečností. Z jedné věštby věděl že pokud se jeho syn nespojí s démon ve svém nitru a nestanou se přáteli nebo aspoň spolu bojovníky svět ovládne temnota vše živé na něm zanikne. Jak byl rád že se jeho syn přátelil s králem démonu kterého do něj musel zapečetit. Jak mu bylo líto, že s ním nebyl když to neměl zrovna nejlepší. Chvíli bloumal v myšlenkách, ale pak začal znovu povídat. „Kdysi dávno bylo předpovězeno, že se zrodí dítě do kterého bude zapečetěn král démonů to dítě bude mít zvláštní moc a démona v sobě porazí. Nebude s ním však moc žít protože démonova zloba by ho proměnila ještě na strašnějšího démona. Bude jen na něm jaké ´bude mít srdce jestli temné stane se démonem jestli čisté bude z démonem žít a zabrání zničení světa. To dítě jsi ty Naruto vše co bylo předpovězeno se stalo a já jsem ti dnes přišel říct, že den kdy se tvůj nepřítel objeví brzy nastane. Když jsi byl na výcviku v žabí vesnici vědma ti řekla, že poznáš den se tvůj nepřítel ukáže. Ten den nastane za příštího úplňku. U boha smrti jsem si vyprosil, abych tě směl vidět a tu správu ti předat. Ale můj čas se krátí budeme na tebe s maminkou dávat pozor. A nezapomeň Naruto oba v tebe věříme osud všech leží ve tvých rukách. Měj se dobře synu a v den všeho dávej pozor na směr větru.“ Než stačil Naruto něco odpovědět znovu je oslepilo ono zářivé světlo a celá místnost zmizela. V dalším okamžiku s Naruto probral na podlaze v předsíni kam stačil dojít jež se octl u otce. Vedle něho se objevil Kyuubi a zkoumavě se na něj díval. Naruto se těžce zvedl a rozhlédl se kolem trochu ho mrzelo že se nemohl otce zeptat na víc věcí, ale zase byl šťastni že ho vůbec viděl. Jeho pohled padl na Kyuubiho a položil mu první otázku která ho napadla. „My jsme byly předpovězeny? A to i tahle situace? A pochopil jsi tu poslední větu otce?“ jedna otázka za druhou se sypala z jeho úst Kyuubi jsi jen povzdech a odpověděl. „Pod si sednout do kuchyně tam se o tom pobavíme.“ Pomalu se otočil a počkal až se Naruto zvedne úplně a vyskočil mu na rameno. V kuchyni letmo koukl na hodiny a zjistil, že je už po osmé hodině. Za hodinu měl jít za Tsunade přesto se posadil a nechal jsi od Kyuubiho všechno vysvětlit. „Naruto všechno co řekl tvůj otec je pravda a tu poslední větu jsem ani já nepochopil ale pokud jsem správně chápal jeho slova o příštím úplňku zaútočí Madara se svou armádou a to je to varování jak pravila žabí vědma. Myslím si že bys měl jít za Tsunade vše jí říct a požádat jí, aby ses mohl na týden vzdálit z vesnice. Pak se co nejrychleji vrátit sem a okamžitě vyrazit musíme dokončit „TO“ jutsu vzpomínáš?“ prohlásil Kyuubi a seskočil. Naruto kývl že rozumí a vydal se za Hokage. Běžel celou cestu proto se před dveřmi zastavil a pomalu se vydychal pak teprve zaklepal. Chvíli počkal ale nikdo mu neodpověděl zaklepal znovu a zase se nedočkal odpovědi proto otevřel dveře. Vůbec ho nepřekvapil pohled na Tsunade nataženou na stole se skleničkou sake v ruce. Kdyby měl čas vychutnal by si jí, ale on dost pospíchal proto s ní jenom zatřásl. Několik minut to sice trvalo než se mu to podařilo ale přece jenom si nedal okružný let jako vždycky když jí budil. Hokage se rozespale rozhlížela kolem když její zrak spočinul na Narutovi napřímila se v křesla a prohlédla si ho. „Děje se něco že jsi mě zbudil takhle normálně mi vždy něco vyvedeš, ale je to příjemná změna.“ Prohlásila a dál se na něj pronikavě koukala. „Nesu špatné správy o příštím úplňku se dostaví můj soupeř a pokud dobře počítám je to odedneška za 17 dní.“ Prohlásil Naruto a čekal její reakci. A jak čekal okamžitě upoutal její pozornost. „Naruto tím chceš říct, že se tu Madara objeví za sedmnáct dní?“ prohlásila a nevěřícně na něj koukla jestli to není nějaký žert. Naruto však jen kývl a ještě vyslovil prosbu. „Tsunade-sama ještě bych na vás měl prosbu potřebuji týdenní propustku z vesnice musím si nacvičit svoje nejlepší jutsu ale je dost nebezpečné a nechtěl bych, aby se něco stalo vesnici.“ Tsunade na něj chvíli koukala ale pak svolila než stačila něco namítnout zmizel ve víru kapiček. Jen si povzdechla a nechali si zavolat všechny ANBU a začala rozdávat rozkazy. Mezi tím se Naruto přenesl domu zabalil všechny potřebné věci Kyuubi mu sedl na rameno a vydal se k bráně. Cestou potkal ještě Sakuru. Která se nadmíru divila kam jde. „Naruto kam jdeš?“ křičela na něj přes celou ulici a snažil se ho dohonit. „Sakura-chan odcházím na týden musím vymyslet noví a účinné jutsu a nechci, aby byla vesnice nebo hůř vy ohrožení. Měla by jsi se připravit bude za nedlouho tvrdí boj a nechtěl bych a tebe nebo někoho jiného přijít.“ Řekl naklonil se k ní a políbil jí bylo mu jedno co se stane prostě to udělal. Než se Sakura vzpamatovala zmizel. Bylo jí líto že to udělal chtěl mu říct, že i on k němu něco cítí, ale nedal jí jinou možnost než si to nechat zatím uzamčené v srdci než se opět uvidí. Smutně se otočila a šla domu. Naruto právě mizel v nedalekém lese.
|