Říjnové slunce stálo vysoko na obloze. Konoha v klidném poledni zela prázdnotou jen pár lidiček se toulalo po jejich ulicích jinak byl klid. Mezi těch pár jedinců patřil i devatenáctiletí mladík s blonďatou křticí. Seděl na hlavní bráně Konohy a pozoroval modrou oblohu nad sebou. Ztracen v myšlenkách myslel na lidi kteří mu byla nejbližší a kteří ho opustily, zradily. Plně si uvědomoval fakt, že už čtvrtý rok se snaží své přátele marně přesvědčit, aby se vrátily s ním domu. Moc dobře si pamatoval na jejich poslední setkání.

Blondatí mladík běžel hustím lesem když za sebou ucítil dvě velmi známé chakry. Bez váhání se otočil a utíkal tím směrem byl tam během pár minut a uviděl je. Trénovaly na mýtince proti sobě. Jeho dva přátele konečně je našel. Než však mohl cokoliv udělat byl po něm hozen kunai lehce se mu vyhnul a seskočil ze stromu, kde se až do teď ukrýval.

„Sakuro,Sasuke…“ zašeptal a hleděl na své přátele.

„Naruto to tě ještě nepřestalo bavit hrát si na poslušného ninju a hnít v té vesnici, kde tě všichni nenávidí? A pročpak jsi tu? Víš co nech mě hádat chceš nás přivést zpět co? Máš smůlu my se navrátíme.“ Řekl ledově Sasuke a hned kývl na Sakuru. Společně se rozběhly na Naruta. Začal boj, tvrdý boj a nebít lišky skončil by Naruto už někde na onom světě. Ultimátní technika Uchihi a Harumo neměla slabinu. Sasukeho blesk posílení Sakuřinou vodou zasáhl Naruta plnou silou. Tomu se z posledních podařilo uniknout a vrátit se do vesnice.

Naruto se vrátil z minulosti do přítomnosti. Vzpomněl jsi jak mu Tsunade zakázal jít je znovu hledat když jí pověděl, kdo ho tak zřídil. Při té myšlence ho znovu píchlo u srdce. Rozhlédl se po vesnici a vyhledal očima hlavu čtvrtého. Zabodával svůj pohled do kamenného monumentu. Tolik si přál, když byl malí, aby byl stejní jako on a možná, aby ho i překonal. Kdysi měl sen být nejlepším Hokage, ale tenhle sen už dávno zavrhl. Nechtěl být Hokage. Nezaslouží si to když své přátele nedokázal přivést na správnou cestu. Možná by přemýšlel ještě dlouho do večera, jak to občas dělával, kdyby se před ním z oblaku kouře nevynořil Kakashi.

„Kakashi-sansei,“ vzhlédl Naruto na nově příchozího „,potřebujete něco?“ ptal se a díval se do toho laskavého oka svého sansee.

„Máš se dostavit k Hokage Naruto.“ Oznámil mu a vytáhl jednu ze svých knih.

„Hai sensei!“ kývl Naruto. Vyskočil do vzduchu tam se otočil a dopadl lehce na nohy dolu pod bránu a vydal se pomalím krokem k budově kage.

Šel pomalu nepospíchal. Stejně mu dá jenom další nesmlsnou misi, aby ho zabavila už to kolikrát udělala to jeho vysedávání na bráně se jí ani za mák nelíbilo. Šel normálně po ulici tudíž byl na očích všech. Když procházel kolem něco si mezi sebou šuškaly. Slyšel je věděl, že si povídají o něm nikdy je nepřestalo bavit se mu pošklebovat a bylo to ještě horší když se blížil 10tí Říjen výročí smrti čtvrtého a zapečetění lišky do něj. To osudné datum se blížilo chyběl jen den do dalšího výročí. Den do uzavření i devatenáctého roku smrti jejich nejmladšího Hokage. Nevšímal si lidí kolem přesto cítil jejich pohledy na svých zádech.

Ani nevěděl jak se dostal před dveře Hokage. Slušně zaklepal a po vyzvání vstoupil. Hokage opět seděla zavalená v hromadě všemožných nařízení. Notný čas trvalo než vůbec vzhlédla z dokumentu na příchozího.

„Dobrý den Hokage.“ Pozdravil Naruto slušně poslední čtyři roky jí neřekl jinak. Žádné baachan nepřipojoval. Tsunade na jednu stranu ta změna ze začátku těšila, ale po nějaké době jí začalo jeho veselé chování scházet po odchodu poloviny týmu 7 se z usměvavého kluka stal mlčenliví. Jediní kdo mu dokázal na okamžik vrátit usměv byl Kakashi a občas se to podařilo i jí samotné, ale jen ve velmi vzácných případech. Dnes to však bylo jiné byl ke všemu ještě smutný a jeho jinak modré oči měli náznak šedé nemluvě o tom, že se už neusmívaly tak jako dřív. Smutně si povzdechla a začala proč jsi ho nechala zavolat.

„Naruto chtěla jsem ti nabídnout povýšení na jonína tvé schopnosti té hodnosti odpovídají a mě bys to i blíže k postu Hokage. Nemluvě o tom že znáš a ovládáš všechny techniky jednoho saninna a…“ chtěl pokračovat, ale zastavil jí Naruto.

„Nechci tu hodnost nezasloužím si být blíže postu Hokageho a vás prosím nesnažte se mě povýšit. Pokud to bylo vše dovolte mi odejít.“ Ukončil její řeč a chystal se k odchodu.

„Naruto počkej proč nechceš tu hodnost? Bylo by to bez zkoušek prokázal ses svou schopností v misích. Navíc tě učil jeden z legendárních saninnu tak se tě ptám proč?“ ptala se a snažila se zahlédnout výraz na jeho tváři. Naruto k ní však už byl otočení zády a neotočil se ani když jí odpovídat.

„Nikdo z nás není víc jak genin to jediné nás spojuje dohromady. Zbojem Tsunade-sama.“ S temy slovy odešel a nechal Tsunade samotnou s jejími papíry. Tsunade ještě chvíli koukala na zavřené dveře přišlo jí jako by se sni loučil. Ano jeho tón hlasu byl až příliš smutný a ten pohled když se otáčel. Neváhala ani chvíli a vydala se pro něco do skladu.

Mezitím Naruto vyšel pozvolna z budovy a vydal se domu. Nečekal jestli za ním Tsunade vyběhne nebo ho nechá jít. Nepřemýšlel nad tím jen šel. Tentokrát skákal po střechách.

Cestou však přece jenom na jednu věc myslel a to. Co ho tu drží. Post Hokageho právě teď mohl mít nadosah, ale nepřijal. Jeho sen už nyní neexistoval a jemu se najednou zdálo, že nemá cenu dál snít ty hloupé dětské sny. Musel se usmát přesně tuhle větu mu kdysi řekl Sasuke „Hloupé dětské sny.“ Bylo kolem druhé hodiny odpolední když mě na dohled svůj byt, ale rozmyslel jsi to. Raději se rozběhl do lesa nedaleko Konohy. Byl tam klid a mohl se soustředit na své myšlenky.

Mezitím Hokage doběhla před dveře skladu něco na Narutově pohledu jí vybízelo k tomu čemu se chystala. Starý zámek zarachotil a z lupnutím se otevřel. Byl to nepoužívaní sklad se spoustou harampádí. A přesně tenhle sklad se hodil pro uschování cenného dědictví. K uschování velice cenných věci co by rada okamžitě zabavila. Procházela ponurou místností bez oken jen z příruční svítilnou kterou si vzala u vchodu. Prošla kolem spousty harampádí nějakým způsoben naskládaných do polic. Mířila k zadní části tohoto skladiště dějin. Po nějaké době konečně spatřila to co hledala. Malí stoleček přikrytí až skoro po zem nějakým kusem hadru. Ten který by ho nehledal ani by se u něj nezastavil. Měl by totiž pocit, že ně nějakém starém oprýskaném stole někdo zahodil kus staré pytloviny. Tsunade se však neomylně blížila k onomu stolečku. Opatrně nadzvedla látku a zchodila jí na zem vedle svých nohou. Její pohled směřoval k malé ebenové skřínce s krásným vyřezáváním na víčku a zlatou vlnou uprostřed. Opatrně jí sebrala a vložila do obyčejného látkového pytlíčku. Vše vrátila do původního stavu a vydala se zpět do kanceláře, uvažujíc, jestli si nedělala příliš velké starosti, místo toho, aby byla v klidu a věřila, že vše bude v pořádku.

Naruto mezi tím ležel na zádech na začátku lesa a pozoroval mraky. Snažil se být jako oni. Volní osvobození ode všeho. Jeho myšlenky se teď motali kolem jeho snů, přání, všemožných slibů, ale hlavně kolem Konohy vesnici kterou nadevše celí život miloval. Vesnici co byla jeho domovem celí život. Přesto si uvědomoval, že dál zůstávat nemá smysl i když se našlo pár jeho přátel stále převažovaly ty který by ho nejraději viděli mrtvého. Ano, teď jsi plně uvědomil Sasukého slova „kde tě všichni nenávidí?“ V tom měl pravdu. Jeho sen stát se Hokagem byl vždy nereálný a pravdou bylo, že až teď jsi to uvědomil. Rozhodl se k jedinému kroku který byl možní. Odejít a nikdy se nevrátit vesnice ukrytá v listí pro něj musí přestat existovat. Podíval se na oblohu, aby určil čas. Zjistil že je kolem páté odpolední a slunko se pomalu blíží k západu. Vydal se domu.

Tsunade která ještě před třemi hodinami seděla v místnosti plné papíru nyní nevozně hleděla z okna. Místnost za ní zeje prázdnotou. Aby nemusela myslet na to co se stane udělala všechno papírování co měla. Její pohled sledoval slunce rychle se klonící k západ. Povzdechla si věděla, že se něco stane jen nevěděla kdy.

Naruto ležel na posteli a přemýšlel. Těch pár věcí co mu patřily už měl z balených koukal na flekatí strop přez který mu když je bouřka pořádně zatéká do bytu. Otočil se na posteli a sedl si jeho pohled padl na fotografii na nočním stolku. Byla to fotka týmu 7 na začátku. Naruto jí ještě nedal do batohu který měl u postele. Stále váhal zadá jí má či nemá vzít sebou. Rozhlédl se po skromném bytečku moc jeho osobních věci tu nezůstalo. Staré hodiny ve tvaru žáby stále visící na stěně pár květináčů ve kterých byly kdysi kytky a už zmiňovaná fotografie týmu 7 na nočním stolku. Naruto se znovu přetočil na záda a přemýšlel o všem možném a nemožném. Ani si neuvědomil, že má zavřené oči a pomalu se ponořuje do spánku.

Tsunade stále seděla v kanceláři a hypnotizovala hodiny když konečně odbyly jedenáct nevydržela déle sedět. Zvedla se a zhasla měla pocit že si Naruto na odchod vybere právě tuhle noční hodinu. Nevěděla jak, ale stále měla pocit že je to správně. Chtěla mu rozmluvit ten odchod, ano z jeho chování poslední dobou si uvědomila, že dlouho už nevidží ve vesnici a bud chvít jí pryč a ten pohled dnes odloledne jí přesvěčil, že ten den nastal. Pomalu došla až nedaleko hlavní bráni. Byla si jistá že pokud bude chtít Naruto utéct bude to tudy. Sakura i Sasuke odešli tudy nebylo pochyb, že bude chtít odejít stejnou cestu jako oni kdysi. Pomalu skryta ve stínu došla až k bráně. Stráže u brány opět spaly, kdyby se nedělo to co se dělo měla by sto chutí jim nafackovat. Avšak teď se přemohla a pomalu se oklikou dostala z bránu schovala se do nejtmavšího stínu poblíž cesty a vyčkávala.

Naruto se s trhnutím probudit. Pomalu se rozkoukával po své ložnici. Když se mu konečně povedlo zaostřit na hodiny z hrůzou zjistil, že je skoro půlnoc. Chtěl odejít dřív, ale pak si uvědomil, že teď bude mít menší pravděpodobnost, že jej nikdo uvidí a doufal že začnou jej postrádat nejdříve zítra ráno. Pomalu se zvedl z postele a zamířil ke skříni co stála v rohu. Vytáhl z ní dlouhý černá plášť který si koupil nedávno na své toulky v noci když nemohl spát. Ted se mu hodil, aby se mohl nejlépe skrýt i v tom nejmenším stínu. Přehodil si přes své zářivé vlasy hlubokou kapucu která mu zakrývala i celí obličej popadl batoh a vykročil z bytu. Na prahu se ještě pořádně rozhlédl a chystal se zavřít. Zbývalo pár centimetru než by se dveře zavřely když do nich Naruto prudce strčil. Rozběhl se do své ložnice. V poslední chvíli se rozhodl, že si fotografii vezme sebou. Pomalu uchopil rámeček ve kterém byla drahocennost schována. Pomalu vyndal fotografii a prázdní rámeček postavil zpátky na stolek. Chvíli si obrázek ještě prohlížel jako by ně něm bylo něco jiného pak ho, ale zamyšlen strčil do skryté kapsy ve svém plášti. Pak se už nerozmýšlel a zavřel za svým bytem dveře. Pomalu vykročil k bráně dávaje si pozor, aby jej nikdo nespatřil. Sice věděl, že v tuhle pozdní hodinu většina ne-li celá vesnice tvrdě spí, ale přeci i on se v noci často toulal po vesnici mohl by být i někdo podobný, komu se prostě nechtělo spát. Váhavě se podíval na budovu kage a s radostí shledal, že je všude zhasnuto. Svižným ale velice tichým krokem se dostal až před bránu. Znovu ho potěšilo jak vše zůstává stejné. Stráže opět tvrdě spali jako tomu bylo každý den. Pomocí chakry se dostal až na bránu a pomalu se dlouze pohledem loučil z vesnicí měl jí rád, ale jeho srdce už dále nechtělo zůstavat její součásti. Ještě naposledy věnoval svůj pohled čtvrté hlavě na skále a tichounce se rozloučil. Pak seskočil dolu na cestu. Kamínky pod jeho váno mírně zakřupaly.

Tsunade která už hodinu vyčkávala bez sebemenšího pohybu přestávala doufat že její úsudek byl správní teda až do doby něž se na bráně neobjevila tmavá silueta. Stála tam pěknou chvíli a jí přišlo jako by se z vesnicí loučila. Ted jsi byla stoprocentně jistá že je to Naruto. Postava na bráně je ještě jednou na něco zadívala, pak se otočila a seskočila kamínky pod její vahou mírně zakřupaly. Pomalu vykročila, Tsunade se nadechla a když byl Naruto pár kroku od brány vyrazila z křoví.

Naruto zastavil a pomalu se otočil spatřil Hokage trochu se lek přece jenom ho zaskočila. Jeho úlek ho, ale hned přešel a postavil se do bojové pozice tichým, ale dost výstižným hlasem promluvil.

„Tsunade-sama nečekal jsem váz tak brzy, ale co se dá dělat nejspíš váz budu muset zneškodnit je mi to líto Hokage.“ S těmi slovy chtěl na ni zaútočit, ale zastavila ho pohledem.

„Ne Naruto nebudu s tebou bojovat chtěla jsem tě požádat, aby ses vrátil. Chtěla bych ti pomoci svým žalem. Nemusíš to řešit útěkem ve vesnici máš přece přátele který by ti svým problémem rády pomohly. Prosím vrať se zpátky vrať se domů.“ Tsunade se na něj koukala svým smutním pohledem který sám o sobě vyzíval aby se vrátil. Naruto však jen zakroutil hlavou.

„Nemůžou mi pomoct, někdo z vás mi nemůže pomoci. Vím jaká má můj útěk rizika ale já je klidně podstoupím je mi líto, ale jestli mi bude bránit budu na vás muset použít svojí sílu.“ Už už začal soustředit svou chakru když ho zastavilo Tsunadino zakroutění hlavou.

„Dobře Naruto myslela jsem si, že tě nepřesvědčím a pokud to nedokážu já pak nikdo. Připravila jsem se na tenhle případ,“ sáhla pro něco do zadní kapsy Naruto nepolevil na ostražitosti co kdyby vytáhla nějakou zbraň nebo jed čím by ho zastavila. Avšak Tsunade ze zadní kapsy nevytáhla nic podobného jen balíček v hnědém papíru. Popošla pár kroku a natáhla ruku k Narutovi balíček položení v ni. Ten váhavě popošel k ní. Stál od ni krok když znovu promluvila.

„Měla jsem ti to dát až ti bude dvacet, ale bude lepší když ti to dám ted budeš potřebovat znát pravu. Avšak věř, že nebylo z mé vůle abys to nevěděl.“ Odmlčela se a podívala se na překvapeného Naruta ten se, ale rychle vzpamatoval.

„Jakou pravdu? Co nebylo z vaší vůle? Co to má všechno znamenat?“ ptal se a očima těkal z balíčku v jejich rukách na její oříškové oči.

„Naruto mluvím o pravdě o tvém původu. Je skrytou pravdou, že tvá matka byla kunoichi ze zemně vodních vírů krásná žena a ty jsi zdědil její povahu i nadání na jutsu a tvůj otec? No jak to jen říct byl poslední z klanu nadán zvlašní slilou. Tvá matka se jmenovala Kushina Uzumaki a tvůj otec byl Minato Namikaze spíše známí jako Yondaime Hokage.“ Odmlčela se pozorovala Naruta a jeho překvapení vyraz.

„Já..Já jsem … Já jsem synem Yondaime Hokage? Jak to, že …. Proč jste mi to nesměla říct?“

„Naruto říci jsem ti to nesměla protože jsi měl byt chráněn před kamennou a jejími ninji čtvrtého nenáviděli a kdyby se dozvěděli že má potomka určitě by usilovaly o tvůj život. Pochop Naruto bylo to pro tvé dobro a tenhle balíček je dědictví po tvém otci. Ted už víš celou pravdu a ještě jednou mi odpust, že jsi do teď netušil, kdo jsou tví rodiče. Stále si nerozmyslíš svůj odchod? Jsi synem velice váženého Hokage po uplynutí nějaké doby máš nárok nastoupit na jeho místo. Byl to tvůj sen prosím zůstan pro dobro vesnice. Neprosím tě jako Hokage, ale jako tvá kamarádka prosím Naruto Namikaze Uzumaki.“ Její oříškové oči byly zality slzami a na Naruta se dívali se smutkem i obavou. Pro Tsunade byl Naruto jako vnuk. Bylo pro ní těžké ho vidět odcházet. Hodiny na věži začali odbíjet půlnoc Naruto se podíval na uslzenou Hokage právě ted mu v mysli křičel slabí hlasek at se vrátí. Chvíli jej poslouchal, ale hlásek utichl když mu v mysli vyplynuli ty roky utrpení když byl sám, následného štěstí s přáteli a znovu utrpení bez přátel. Nechtěl tak žít, nechtěl žít ve vesnici bez nich. Ne svůj sen sice měl, ale už to nebylo stát se Hokagem, ale zachránit své přátele z temnoty. Vzpomněl si na své sensee na tréninky s nimi a něco si uvědomil. Kdyby teď nešel hledat své přátele zradil by nejsem je, ale i všechny co v něj věří. Znovu se rozhodl odejde.

„Ne Tsunade odejdu a vrátím se bud mrtví nebo se svými přáteli. Pokud neuspěji a zemřu pohřběte mě prosím vedle mích rodičů. To je mé jediné přání.“ Svou řeč pronesl velmi klidně. V jeho tváři se nepohnul jediní sval jedině oči zvýrazňovali tu pevnou vůli a odhodlání. Jedním tahem si stáhl ochranou čelenku. Jemně jí přejel prsty po celé délce a položil jí Tsunade do rukou místo balíčku který si od ní vzal.

Tsunade se na čelenku a Naruto střídavě dívala. Pokud se vzdal čelenky myslí vše smrtelně vážně. Pomalu už skoro neviděla přes proudy slz. Sebrala veškerou síli kterou v tu chvíli měla a pronesla.

„Naruto nach si svojí čelenku ty nikdy nebudeš Nunkein. Jsi součástí vesnice stejně tak jako vesnice je součástí tebe. Pamatuj si pokud budu Hokage nikdy nebudeš do bingo knohy zapsán.“ S temi slovy mu uvázala čelenku zpátky na čelo. A jako by z posledních sil mu ještě řekla „vrať se živí“ s tím se sním rozloučila pro slzy už ani neviděla. Jen tmavá postava v tmavém plašiti mizící ve tmě jí připomínala, že se právě loučí s nelepším geninem pod sluncem. S tou myšlenkou se vrátila domu.

Naruto nepospíchal věděl že tsunade své slovo dodrží přesto když byl trochu dál od vesnice přidal do kroku. Uběhlo már hodin a konečně začalo svítat. Naruto unaven si sed na vrcholek jednoho stolu a zavřel oči. Nechal si vlasy vískat větrem a přemýšlel. Přemýšlel dlouho nad vším co se stalo nad Tsunade nad rodiči. Pak mu v mysli vyplynul tajemný balíček který měl stále schovaný v batohu. Bez sebe menšího zaváhání pro něj sáhl. Vytáhl malí látkou obalení balíček. Opatrně rozvázal uzlíka do rukou mu spadla nádherná ebenová skřínky s vyřezávaným víčkem a zlatou vlnkou vyobrazenou uprostřed. Lehce přejel prsty po řezbě a vlnka slabě zazářila a cvakl zámek. Tichounce se odklopila a odkryly tak překvapenému Narutovy svůj honosný obsah. Na černém sametu, kterím byla vyložená jak skřínka tak víčko, ležel žlutí svitek s černou vlnkou vyobrazenou na víku. Naruto si chvíli svitek prohlížel naž se odvážil na něj sáhnout. Po nějaké době mu však zvědavost nedala a bázlivě se ho dotknul. Jen co tak učinil celé okolí ozářilo zlatavé zablesknutí a po Narutovy nezbyla ani památka.