„HoKage-sama, přišel vás navštívit žabí Starší, Fukasaku-sama,“ ozval se ANBU a do místnosti oknem proskočila žába, která na zádech nesla Fukasaku. Před budovou HoKageho se objevil Gamabunta se svými syny.

„Tsunade-hime, nesu špatné zprávy,“ začal Fukasaku a Tsunade věděla, že je zle. Nikdy by se tu nikdo ze Starších neukázal, kdyby se něco nestalo.

V křesle se narovnala a upřeně pozorovala Fukasaku a jeho doprovod. Byla nervosní z jeho oznámení, přesto se nažila to skrýt za masku upřímného soustředění.

„Říká se mi to těžko,“ začal znovu stařešina,„ale Jiraya-chan je mrtev. Zemřel v boji s Painem.“ Po tváři staříčkého žabáka přelétl smutek který se usadil v jeho očích.

Tsunade neschopná slova se jen zhroutila do křesla a v jejich očích se zaleskly slzy.

Zatím co se Tsunade dozvěděla onu smutnou správu se Naruto věnoval zcela odlišné činnosti.

Seděl na posteli s Kitsune, kde si oba plně užívaly přítomnosti toho druhého.

Jejich jazyky se proplétaly v divokém a vášnivém tanci a ruce pevně zaklínění ve společném objetí. Bez představy, že by se měly od sebe nějakým způsobem odtrhnout.

Avšak rychle ubývající kyslík je donutil na okamžik se odklonit a znovu vsáknout do plic vzduch. Oba se topily v očích toho druhého neschopni se odpoutat.

Tentokrát to však byla Narutova nešikovnost která je oddělila.

Noha mu sklouzla z kraje postele a on ztratil rovnováhu a spadl. Měl roztržené tričko jak se ho snažila Kitsune zachytit a jeho překvapení výraz vyvolal v ní nekontrolovatelný záchvat smíchu. Naruto, zprvu touto reakcí rozzloben, se začal smát také.

Kitsune si vlezla k němu na kožešinu, na které přistál a znovu ho políbila. Pomalu vytáhla jeho levou ruku z rukávu pláště. Než se však dostala k něčemu dalšímu Naruto se v jejích rukách proměnil v obláček kouře.

Zcela zmatený se po něm začala rozhlížet a její mylná představa, že se jen přemísti, aby jí pozlobil byla rázem vyvrácena když ho nikde v pokoji neviděla. Rázně vyskočila a vyběhla z pokoje.

O pár minut dříve v Konoze

Seděli v tichu dokud se znovu neozval Fukasaku.

„Pokud vím Jiraya-chan mě učně. Naruto myslím, že se jmenoval měli bychom ho obeznámit se situací. Kde je?“ rozhlédl se jako by čekal že Naruto vyskočí z jednoho ze stínu pracovny.

Otázka kterou položil vytrhla Tsunade ze vzpomínek. Upřeně se podívala na stařešinu a váhavě promluvila.

„Ale on tu není. Je mimo vesnici.“ Na více se nezmohla její hlas se zlomil, jak se snažila udržet vzlyky a urychleně si stírala kapičky slané vody z tváří.

Fukasaku se netvářil, že by mu to vadilo, ba naopak pokýval hlavou že rozumí.

„Můžu si ho přivolat. Je to obrácený postup vyvolání má právo se to dozvědět mezi prvními ať je kdekoliv. Myslím že už tento proces znáte.“ Prohlásil pevně a Tsunade se zmohla jen na další kývnutí.

Sledovala jak žabák skládá pečetě a v další chvíli se v místnosti objevil Naruto.

Ale jak vypadal jí zarazilo.

Jeho dlouhý černý plášť měl napůl vysvlečený a vysel mu na pravém ramenní a jeho tričko bylo v ještě horším stavu. Bylo roztrženo v půli a drželo jen za lem u krku. Pohlédla na jeho tvář zbarvenou studen a překvapením pohledem.

Jeho pohled padl nejprve na HoKage pak sjel na Fukasaku a v poslední ředě na sebe.

Rychle si natáhl plášť a zapnul horní knoflíček a skryl ono roztržené tričko. Teprve když byl konečně částečně upraven znovu se podíval na HoKage a pozdravil.

„Dobrý den HoKage-sama čemu vděčím za nezviklé přivolání?“ jeho pohled padl na mírně zarudlé oči. Znovu se podíval na žabáka o kterém si nebyl jistí zda ho zná.

„Stalo se něco HoKage?“ ptal se anižby spustil oči ze starce. Neviděl proto že se Tsunade po tvářích znovu rozběhli slzy. Neodpověděla. Odpovědi na otázky mu dal záhadní žabák.

„Nejprve bych se ti chtěl představit. Jmenuji se Fukasaku a jsem stařešina z hory Myoblog vůdce přivolávacích žab.“ Naruto se podíval z okna kde se z vážnou vráží týčil Gama šev se svými syny a kývl už věděl, že ho zná z vyprávění Jirayi když ho učil Sage mod. To právě on ho naučil Jirayu.

Fukasaku se nadechl a pokračoval vážním a smutním hlasem.

„Naruto přišel jsem do Konohy oznámit smutnou správu. Jiraya-chan zemřel v boji z Painem vůdcem Akatsuki.“ Ta slova prořízla vzduch jako ostrá katana.

Naruto který hleděl střídavě na Tsunade a na Fukasaka zuřivě zakroutil hlavou.

„Ne, ne , ne to není možné. Sensei nemohl padnout to…. To se nemohlo stát. To je nemožné. Prosím to ne…“ s tím se svezl na kolena a vložil hlavu do dlaní. Tsunade pozorovala mladíka před sebou. Tolik bolesti se mu promítlo v tváři tolik smutku se mu zrcadlilo v očích. Než se stačila pokusit o jakákoliv slova útěchy začaly se u Narutovích bocích zjevovat ve vzduchu plápolající plameny. Ty se velmi rychle zvětšovaly.

Plameny se rozestoupily a v místě kde ještě před chvíli plápolaly vysoké plameny se zjevili osoby.

Dívka v rudém plášti ozbrojená černou katanu z rudými plameny vyšitými na pochvě a z oranžovými občasně černými vlasy se okamžitě vrhla k Narutovy. Tu Tsunade neznala druhou osobu však poznala bezpečně. Černé oči a vlasy zabalený v tmavém plášti. Uchiha Itachi. Ještě dnes ráno by ho nechala uvěznit teď už nebyl nepřítel. Avšak přátelsky se právě teď taky netvářil.

V ten okamžik se dveře rozletěly a obrovskou rychlostí se do nich vřítil Sasuké v závěsu za ním hned Saskura.

„Je tu Naruto? To jsou jeho žáby ne…?“ zarazil se hledíc do očí svého bratra pohled mu sklouzl na zhroucenou osobu a osobu klečící u něj.

„Ty!“ hleděl naštvaně do očí Kyuubi ta mu pohled oplatila. S ledovím hlasem odpověděla.

„Copak Sasuke jedna porážka ti nestačila?“ Sasukeho obličej nabral rudý nádech a zle se mu zablýskly oči.

„Ty jedna prašivá….“ Nedořekl

„Itachi zkroť si laskavě svého bratříčka než zněj nadělám kousíčky do polívky.“ Zavrčela a sklonila se k Narutovy který stále ještě nevnímal nic kolem sebe.

„Itachi víš co je zač? Výš s kým se kamarádíčkuješ ...“ než však stačil vyslovit něco dalšího zarazil ho bratrův hlas.

„Stačí Sasuke! Tohle se tebe netíká!“ jeho hlas byl mraziví a odtažitý jako by ani nejednal se svým bratrem.

„Naruto je můj…“ pokusil se zase Sasuke navázat hovor a zamrazil ho bratrův hlas.

„Dost! Kitsune, vezmi ho pryč,“ A měřil si pohledem všechny v místnosti.

„Miláčku, jsi v pařátku?“ optala se Naruta Kitsune, mnohem příjemnějším a laskavějším hlasem než z jakým mluvila k Sasukemu, a on se jí zhroutil v náručí.

„Sensee, Jirayu-sensee, zabil ho Pein.“ Hles jen a Kitsune se sním v objetí přemístila pryč. Itachi zůstal v místnosti jako jediný a přemýšlel, jak se odtamtud má dostat, když ho pohltily plameny a no taky zmizel.

Nechal za sebou tři úplně vykolejené lidi a překvapeného žabáka.

Uchiha Itachi se objevil v bohatě zdobené síni odkud se z Kitsune pře pár minutami přemísťovali po stopě Narutovy chakry. Velkou rychlostí se rozběhl po schodech do patra aniž by si všiml jak vystrašil kněžku který scházela ze schodu dolu.

Pádil rychle chodbou k poslednímu pokoji kde si myslel že najde svého přítele.

Prudce rozrazil dveře a pohledem přelétl místnost.

Na zemi v rohu. Na velké bílé kožešině seděl Naruto obímajíc si kolena z hlavou zabořenou mezi nimi. Vedle něj seděla Kitsune a snažila se ho uklidnit. I přes slova útěchy zaslechl Itachi co jsi Naruto pro sebe mumlal.

„Sensei.“ To slovíčko stále dokola. Chápal ho i když to nikdy nezažil. Chystal se odejít přece jen už je u něj Kitsune jeho zde nepotřebují, když Naruto zvedl hlavu.

Jeho modré oči byly naplnění slzami a smutkem. Pohlédl na Itachiho v prostředku pokoje potom na Kyuubi u jeho boku a zašeptal.

„Kitsune pošli správu do Konohy zítra se tam vrátím.“ Zašeptal a znovu schoval hlavu. Kitsune zavrtěla hlavou a palcem a ukazováčkem pod jeho bradou, donutila Naruta ji zvednout a pohlédla mu do očí.

„Nemusíš se tam vracet nejdřív si vše urovnej v hlavě. Nesmíš se mi trápit nesnesu pohled na tebe a tvé slzy. Prosím nechci tě najít ve stejném stavu jako dnes. Naruto, miláčku, prosím.“ Šeptala tichounce hebkým hlasem a pozorovala svého milého. Naruto se na jí malinko usmál a řekl jen jedno slovo.

„Pošli.“ Políbil jí zlehka na rty a znovu schoval hlavu mezi kolena a už neodpovídal.

Kitsune si jen povzdechla a přešla ke stolu, kde vyndala papír a pero a začala psát.

HoKage-sama

Tento list vám píši za Naruta který vám tímto vzkazuje, že se zítra kolem polední přemístí do Konohy. Za účelem projednání věci kterou jste sním chtěly řešit už dnes. Také se omlouvá za předčasné opuštění vaší kanceláře. Nebil způsobilí něco řešit.

Z úctou

K.n.Y

Rychle si po sobě ještě dopis přečetla než ho stočila do ruličky a zavázala černou stuhou. Položila jsi ho na dlaň a zamumlala pár slov. Dopis v jejích rukou zmizel v plamenech. Poté se znovu vrhla k Narutovy.

V Konoze po opuštění Naruta zvládlo v kanceláři ticho. Nikdo se nedokázal vzpamatovat z toho co se stalo. Všechno se stalo tak rychle. Každý byl zahloubán do svých myšlenek a pocitu. Proto se není čemu divit když se na Tsunadině stole objevily plameny že všichni vyjekli překvapením.

Plameny se rozplynuli a na stul se snesla rulička ovázaná černou stuhou. Tsunade si dopis nejprve pečlivě prohlédla pak lehce zatáhla za stužku a rozbalila jej.

Rychle přelétla obsah dopisu očima a už ho předávala čekajícímu Fukasakovi. Ten udělal stejně jako Tsunade a podal jí ho na zpět. Zbytek kanceláře na ně hleděl z údivem.

Tsunade stačila dopis ještě položit než znovu vzplál a nerozptýlil se ve vzduchu. Tíživé ticho přerušil Sasuke který už nemínil déle čekat.

„Co se to stalo HoKage? Byl to Naruto?“ chrlil otázky a své černé oči měl zapíchnuté na HoKage. Ta se v křesle narovnala a podívala se mu do očí.

„Sasuke tvé otázky jsou nemístné. Přesto Naruto byl stejný dokud ….“ Zasekla se a Sasuke pochopil. Dokud neodešli, pak se změnil.

„Ano byl to Naruto. A než se zeptáš, proč jsi zde viděl svého bratra, Naruta na kolenou a onu neznámou. Tedy pro tebe nejspíš známou. Nech si své otázky na později. Dnes jsem se dozvěděla velmi smutnou správu. Jiraya druhý Sennin zemřel v boji. Naruto byl Jirayi žák. Zavolám si tě až přijde čas na jejich zodpovězení. Nyní snad chápeš co se zde děje a odejdeš.“ Tsunade mluvila tiše přesto důrazně a Sasuke ač měl ještě spousty otázek. Kývl na souhlas a za doprovodu Sakury opustil kancelář.

Tsunade povolila vážnou tvář kterou nasadila když se Sasuke zeptal a nechala na sebe dopadnout smutek. Očima bloudila po místnosti hledaje trochu uklidnění. Přesto však se jí to nedařilo. V mysli se jí vybavovaly vzpomínky na toho kluka co jí vždycky štval, ale přesto všechno jej měla ráda. Jeho vtípky, šmírování, zvrhlé knížky to všechno jí bude chybět už teď chybí. Z jejího mučení jí vysvobodil hlas žabáka který jako jediný zůstal v místnosti.

„Tsunade-hime tento incident byl velmi zvláštní. A pro mě zcela nepochopitelný. Máte nějaké vysvětlení k chování Uchihi Itachiho? Vždyť ten hoch se choval k Narotovy jako k vyšší autoritě, kterou je nutno chránit. Alespoň to tak z jeho hlasu a chování vyznělo. A ona žena mu je nejspíše blízká. Soudím podle oslovení. Máte nějaké vysvětlení?“

Tsunade ač nerada zaměřila svůj pohled na Fukasaku a zamyšleně na něj hleděla. Až lehké odkašlání žabáka jí znovu upoutalo pozornost a ona začala vyprávět.

„Naruto před nějakým časem chtělo opustit vesnici. Jeho trápení zde bylo vidět na každém pohledu. Abyste pochopil před čtyřmi lety Sasuke a Sakura utekli z vesnice za Orochimarem, který si Sasukeho označil. Sakura ač byla mým žákem se vydala sním.

Naruto se jim to snažil rozmluvit chtěl aby se vrátily. Neposlouchaly. Sasuke šel jen za svojí pomstou a Sakura jako ocásek sním.

Naruto začal sílit, aby je přivedl zpět. Hrozně dlouho prosil Jirayu, aby ho vzal znovu na trénink. Rok cvičil sám. Dva ho znovu učil Jiraya. Před rokem se vrátil a doufal že je dost silný, aby je porazil. Svolila jsem a pustila ho. Doteď jsi to vyčítám, že jsem to udělala. Týden na to co odešel se došoupal k bráně celí od krve s horečkou a spoustou dalších zranění. Týden mi ležel v bezvědomí. Když jsem se dozvěděla, kdo mu to udělal z okamžitou platností jsem mu zakázala jakékoliv záchranné akce týkající se těch dvou. Zhroutil se. Už jsem na něm neviděla ten usměv to odhodlání.

Jsou to skoro dva měsíce co se pokusil odejít po nabídce, aby se stal Joninem. Tenkrát jsem mu předala dědictví po jeho otci a nechala ho jít. Ve vesnici mu nikdo nedokázal pomoct. V jeho očích se zrcadlila stejná bolest jakou jsem viděla u Jirayi když mu třetí zakázal hledat Orochimara.

Měsíc jsem o něm neměla žádné správy. Pak se náhle ukázal ve společnosti Uchihů, kde na svou strnu získal právě Itachiho a tem mu jako budoucímu HoKage přísahal věrnost. Podle slov Sasukeho který tam byl dokázal sám zlikvidovat dva členy Akatsuki. A zřejmě našel svůj klan přesně jak si Minato přál. Víc podrobností však nemám. A onu Kitsune, jak jí nazval Itachi neznám, nejspíše jí někde potkal. Dopis který se k nám dostal nejspíše psala také ona.“ Domluvila Tsunade a podívala se z okna. Fukasaku nějaký čas mlčel a mysli formuloval otázku než znovu promluvil.

„A můžeme jí věřit? Mám na mysli to že má zítra v poledne přijít Naruto-chan.“ Tsunade anižby odvrátila zrak od vesnice mu pevným hlasem odpověděla.

„Musíme doufat že jí o to poprosil Naruto aby dopis poslala. Doufejme že se tu zítra ukáže. Fukasaku-sama potřebujete ještě něco nebo…“ nechala větu otevřenou čekajíc na reakci žabáka. Ten ze slov pochopil, že už chce být sama s rychle se rozloučil. S pufnutím z vesnice žáby zmizely.

Tsunade se svezla podél stěny a z jejích oříškových očí se jí za ten den už po několikáté zpustily slzy.

Zčervenalé slunko padalo za obzor nechávajíc za sebou smutek, slzy a žal. Vycházejíc do lepších zítřků. Přesto s velkou otázkou a žádnou odpovědí. Bez obětí není válka a tato válka se právě zrodila. V čele s mocným nepřítelem.