Byl to už skoro měsíc, co Naruto odešel z vesnice. Hinata se zrovna probouzela do deštivého rána. Zamyšleně si sedla k oknu a pozorovala zataženou oblohu. Malé kapičky deště dopadaly na její tváře. Jako by příroda zrcadlila její pocity, její vnitřní rozpoložení. Zatažená obloha byla stejně smutná jako Hinatiny myšlenky. Ještě notnou chvíli hleděla na oblohu, než jí začala být zima a rozhodla se jít upravit se ke snídani.

Na jiném místě se právě probouzel mladík s blond vlasy. I jeho upoutala zatažená a chmurná obloha. Stejně jako Hinata, sedl si k oknu a pozoroval šedá mračna, ze kterých se snášely malinké kapičky vody. Ve svých vzpomínkách se zatoulal ke svému domovu. Sice z vesnice odešel, ale stále ji považoval za svůj domov. Přes všechny útrapy od raného dětství si dokázal získat přátele. S přáteli bylo snazší nevnímat ty, kteří ho stále považovali za zrůdu nebo se přikláněli k Danzouově názoru, že je pouhou zbraní. Po zvolení Danzoua za Hokageho tito lidé, kteří se drželi kvůli Páté v ustraní, veřejně vyslovili svou nelibost, aniž by se báli, že je Hokage potrestá. V ten den začalo půlroční utrpení. Pro Naruta snad ještě horší časy, než když byl malý. V mysli se mu začaly promítat obličeje jeho přátel. Ve všech vzpomínkách se dostal až k dívce s levandulovýma očima a dlouhými, tmavě modrými vlasy. Náhle si začal uvědomovat, že ji viděl snad všude, kam se pohnul. Její oči ho stále sledovaly a byl v nich … obdiv? Hinata Hyuuga. Bolestivě ho píchlo u srdce a vůbec nechápal, proč. Při pomyšlení na ni se mu zrychlil tep. Zkusil si stejně vybavit Sakuru, ale u ní se stejný pocit nedostavil. Zatřepal hlavou, aby ty pocity zahnal, teď nepotřeboval přemýšlet nad pocity, musel se soustředit na trénink.

Vydal se do koupelny, kde udělal ranní hygienu. Když se konečně dostal zpátky do pokoje, popadl svoje oblečení na trénink a rychle se oblékl. Jeho pohled padl na otcovu bojovou zbroj, hlavně na katanu a svitek. Bez velkého přemýšlení si je oba připnul na záda a vydal se dolů na snídani. Najedl se mlčky a pospíchal na cvičnou louku, kde na něj už čekal Itachi.

Trénovali jako každý den, tři hodiny boj z katanou, další tři procvičení Narutova kekkei genkai Kuroganu (černé oko), jak ho pojmenovali. Zbytek času věnovali nějaké technice ze svitku Čtvrtého. Prvních šest hodin proběhlo stejně jako vždy. Itachi právě koukal do svitku, kterou techniku by bylo vhodné Naruta naučit, když mu jedna padla do oka. Chvíli nad ní uvažoval, ale pak se rozhodl. Stočil svitek a zavolal si térujícího Naruta, který nedaleko od něj bojoval proti klonu.

„Naruto, našel jsem ve svitku techniku, kterou dobře využiješ a bude nám velmi prospěšná.“ Promluvil na něj a zadíval se mu do očí. Naruto jen nepatrně kývl.

„Dobře, Itachi, co je to za jutsu?“ okamžitě mu odpověděl otázkou a Itachimu nezbývalo nic jiného, než mu všechno říct a vysvětlit.

„Naruto, to jutsu je Hiraishin no Jutsu, technika problesknutí. To jutsu ti umožní pohybovat se rychle z místa na místo. Tvůj otec toto jutsu používal velmi často a proto se mu za války začalo přezdívat “Žlutý blesk z Listové“. Pokud jej zvládneš, měl by ses umět přemístit na jakékoliv místo na světě, které jsi už viděl, ať na obrázku, nebo ve skutečnosti.“ Prohlásil Itachi a zadíval se na blonďáka před sebou. Naruto jen kývl, že rozumí. V jeho očích poskakovaly jiskřičky nadšení a čirého štěstí. Vždy se tohle jutsu přál naučit. Už když byl malý, obdivoval Čtvrtého a když, pak zjistil, že je jeho synem, toužil se mu vyrovnat ještě víc. Všichni v Konoze tohle jutsu považovali za pomyslný symbol Yondaimeho a teď bude tu techniku ovládat i on.

Jeho mlčení bylo pro Itachiho signál k vysvětlení dalšího postupu.

„Naruto, poslouchej. Jutsu aktivuješ pečetí Tora, ale dál už není ve svitku nic napsáno. Napadlo mě, že by to mohlo fungovat takhle. Soustřeď se na místo, na které se chceš dostat a zároveň soustřeď i chakru. Bohužel nevím to tak jistě, když tak na to budeš muset přijít sám.“ Povzdechl si a svýma černýma očima si pohlížel mladíka před sebou. Ten v tu chvíli nejevil známky jakéhokoliv pocitu, jeho tvář byla kamenná, jenom oči prozrazovaly, že nad něčím usilovně přemýšlí. Pak svá modrá kukadla upřel do těch temně černých a zářivě se usmál. Z úst mu vyšla velmi zajímavá věta.

„Já to zvládnu Itachi, jsem přece syn svého otce!“ Ta slova zněla staršímu Uchihovi v uších. Ve vzpomínkách se vrátil do doby, kdy byl ještě v Konoze a větu „Jsi opravdu syn svého otce.“ mu jeho otec opakoval vždy, když byl s něčím v jeho životě spokojený. Také se mu vybavil malý Sasuke, který tu větu toužebně očekával při každé věci, kterou učinil. Jeho otec ho dlouho přehlížel, ale jeho malý bratříček mu dokázal, že i on si ji zaslouží slyšet. Jeho vážný obličej vystřídal usměv, uvědomil si, jak má Naruta rád. On mu teď připadal jako další mladší bratr. Přirostl mu k srdci. Choval k němu stejnou bratrskou lásku, jakou choval od mala k Sasukemu. Možná by se ještě chvíli utápěl ve svých vzpomínkách a pocitech, kdyby jeho oko nezaznamenalo pohyb. Vzhlédl. Naruto stál dva kroky od něj, ruce v pečeti, oči zavřené a plném soustředění.

Naruto zůstal stát na místě, cítil na sobě Itachiho pohled. Měl nutkání otevřít oči a zašklebit se na něj, ale rozmyslel jsi to. Zůstal nehybně stát, nic nedělal, jenom přemýšlel, jak se teleportovat. Soustředil se na menší skálu na kraji louky. Stál tam několik minut, než se rozzlobil, nedokázal to. Znechuceně spustil ruce podél těla. V hlavě mu lítala jedna otázka za druhou. „Co si proboha myslel, že to dokáže? Vždyť to bylo jutsu jeho otce, Čtvrtého Hokage. On si vážně myslel, že ho zvládne, tak náročné jutsu?! A ještě bez popisu?!“ v duchu si nadával, že je naivní a nemá takové schopnosti jako jeho otec. Jeho rozzlobený pohled upoutal Itachiho a jeho starostlivé oči. Beze slova se zvedl a popošel k němu, bratrsky ho chytil za ramena a zadíval se do těch utrápených očí.

„Naruto, snad sis nemyslel, že to zvládneš na poprvé? Ne, můj bláhový bratříčku, musíš se snažit a přijít na způsob, jak se teleportovat. Tuto otázku vyřešíš pouze ty, nikdo jiný, ty jsi dědicem toho tajemství, nikdo jiný jej nezná. Buď synem svého otce a předved světu, že si zasloužíš používat jméno Namikaze!“ s těmi slovy odešel zpět na své místo, kde si pohodlně sedl a sledoval zaraženého Naruta. Ano, zaraženého. On tam totiž stál jako dřevěný panáček a nevěřícně zíral na místo, kde ještě před chvíli stál Itachi. V hlavě si přehrával všechno, co mu řekl, nejvíce se zarážel nad oslovením „můj bláhový bratříčku“. Vůbec nedokázal pochopit, proč mu tak Itachi řekl. A ke všemu měl pocit, jako kdyby mluvil k Sasukemu a ne k němu. Nahrazoval mu snad bratra? Bratra, kterého se snažil chránit a donutil ho k nenávisti, jen kvůli zesílení? Bratra, který se kvůli pomstě rozhodl přidat k zloduchovi, před kterým měl být ochráněn? Jeho oči opustily stéblo trávy, které doslova hypnotizoval a podíval se na Itachiho, sedícího několik kroků od něj. Jeho oči doslova volaly po vysvětlení, přesto se Naruto rozhodl jen ke kývnutí. Znovu své oči ukryl za víčky, dal ruce do pečetě a začal se soustředit.

Hodil myšlenku nahrazení bratra za hlavu a uvedl svou mysl do stavu absolutního soustředění.

Představil si obraz místa, na kterém se chtěl objevit.

Itachi ze zájmen pozoroval jeho snažení, byl tak soustředěný. Jeho pohled sledoval každý nepatrný náznak pohybu. Naruto se tak soustředil, že z něj začínaly unikat malé bublinky jeho chakry. Pomalu se vznášely nad jeho tělem a Itachi je pozoroval. Netrvalo dlouho a Naruto se sesunul na jedno koleno a hluboce oddechoval. Rukou si utíral pot z čela, přitom se nechtěně dotkl čelenky. Zarazil se, opět se mu do srdce snesl smutek. Tolik se toužil vrátit a přesto věděl, že dokud je Danzou Hokage, nesmí se ve vesnici ukázat, jinak bude uvězněn nebo zemře. Pomalu si sáhl na temeno hlavy a rozvázal uzel držící čelenku. Ta s cinknutím spadala na zem. Opatrně, jako by byla z porcelánu, ji vzal do rukou a zadíval se na znak na ní vyrytý. Vytáhl kunai a chystal se znak přeškrtnout. Byl pár centimetru od čelenky, když ho zastavila něčí ruka. Vzhlédl.

„To bys neměl dělat, stále Konohu miluješ celým srdcem. Jsi její součástí, i když jsi teď tady. Proto ti teď radím, nezříkej se svého domova. Tak jako já.“ Poklepal na svojí přeškrtnutou čelenku. „Mohl bys litovat, ta čelenka je znak toho, že do vesnice stále patříš. Nepřetrhávej ta pouta, která stále vážou tvé srdce. Už kvůli svým přátelům, možná i lásce.“ Odmlčel se a sledoval rysy v jeho tváři.

Naruto se zadíval na čelenku, kterou stále svíral ve své ruce. Kunai, který ještě před chvíli držel, mu však s té druhé vypadl a neslyšně se zabodl do země. Naruto pomalu čelenku pozdvihl a zadíval se na ni. V jejím odlesku viděl Itachiho, stále stojícího nad ním a jeho přeškrtnutou čelenku. Pak si vzpomněl na vesnici, otce, Hinatu a na jutsu, které se snažil naučit. Hlavou mu probleskla myšlenka, že by se čas od času mohl podívat na své přátele i na …. Lásku? Ano na lásku! Nikým neviděn, zase neslyšně zmizet. Rázně si čelenku uvázal na své místo a stoupl si. Pro Itachiho to byl signál, aby se vzdálil. Když se znovu posadil na své místo, stál už Naruto zpříma a ruce měl složené v pečeti Tora. Než se stačil na Naruta pořádně zaměřit, zmizel mu z očí v modrožlutém záblesku. Zarazil se, opravdu se mu to povedlo! Rozhlédl se a spatřil Naruta radostně skákat na nedaleké skalce. Po chvíli se uklidnil, znovu modrožlutý záblesk a Naruto stál před Itachim. Byl radostí bez sebe, vůbec to nevypadalo, jako když byl ještě před chvílí smutný. Ne, teď se díval do tváře, která přímo zářila štěstím. Jeho radost byla tak nakažlivá, že se Itachi musel radovat s ním. Naruto radostně poskakoval okolo a Itachi se z plna hrdla smál.

Nějakou dobu trvalo, než se zase uklidnili, přesto byla na Narutovi znát jeho radost. Radostně se přenášel okolo Itachiho a kdyby mu značně nepoklesla chakra, nejspíš by „skákal“ stále. Itachi se musel v duchu smát, Narutův unavený ač šťastný výraz byl prostě radost sama. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby mohl se Sasukem vyrůstat a učit ho všemu, co znal. Sice byla pravda, že ze začátku to tak bylo, ale když dostal ten osudný úkol, často ho přehlížel a skoro vůbec se s ním nebavil. Jeho bratrská láska byla utlačena povinností a narůstajícím tlakem okolí. Pak ho donutil nenávidět a už nikdy nespatřil ten veselý, radostný usměv, kterým ho Sasuke před tou událostí vždy obdařil.

Vytrhl se ze vzpomínek a rozhlédl se, očima hledal svého blonďatého “bratra“. Našel Naruta během chviličky, ležel pod nedalekým stromem a pravidelně oddechoval. Znovu to vykouzlilo na Itachiho tváři krátký usměv, popošel k němu. Chvíli si ho prohlížel, pak ho vzal do náruče a vydal se k sídlu. Naruto byl jako panenka v jeho rukách, nebyl těžký, naopak, byl lehounký jak pírko. Ze snu se usmíval.

Itachi došel až k němu do pokoje, sundal mu boty a položil na postel. Přikryl ho dekou a potichounku se vyplížil z pokoje. Než zavřel dveře, ještě se na Naruta podíval. Usmál se, byl tak klidný, neslyšně zavřel a zamířil do kuchyně.

V Konoze:

„Hokage-sama!“ křičel udýchaný ninja už ode dveří. „Přišla zpráva, že Kazekage s námi nechce nadále udržovat mírovou smlouvu. Podrobně vše vysvětluje v dopisu.“ S těmi slovy podával Danzouovi odpečetěný svitek v modrobílé barvě. Hokage ho s odporem přijal a poslal ninju pryč, pak teprve svitek rozbalil.

Hokage-sama,

Chtěl jsem vám tímto oznámit, že naše mírová spolupráce uzavřená za vlády Tsunade-sama, je s okamžitou platností zrušena. Vaše lhostejnost k mému týmu, který byl při své misi vážně zraněn, je otřesná. Nechal jste je vykázat z vesnice a to bez pomoci. Nemusím připomínat, že Písečná je od Konohy vzdálena tři dny cesty pro bojeschopného ninju. Moji ninjové se zázrakem dostali do vesnice v hrozném stavu s týdenním zpožděním. Dva leží v nemocnici v bezvědomí a třetí bojuje stále o život. Vaším přičiněním jsem málem přišel o nejlepší ninji. Tímto dopisem se zříkám jakékoliv spolupráce s Konohou, dokud budete v jejím čele vy.

Kazekage Sabaku no Gaara.

Danzou znechuceně a plný vzteku zmuchlal svitek a hodil ho někam do kouta. Byl tak neštvaný, že si ani neuvědomil, že mluví nahlas.
„Co si ten skrček myslí?! Taková urážka! Jen počkej, Kazekage, já vám to ještě spočítám, to se budete divit! Zříkat se spolupráce jenom kvůli mně! Já toho skrčka…!“
Ve svém rozčílení si nevšiml, že ho za sklem sleduje pár levandulových očí. Ty oči patřily samozřejmě Nejimu, který celou scénu pozoroval a četl dopis od Gaary. Tudíž věděl vše, co potřeboval a rychlostí blesku se vypařil. Právě zapadalo slunce, když dobíhal k jednomu domu. Hlasitě zaklepal na dveře a čekal, až mu dotyčný přijde otevřít. Svým pohledem zatím sledoval zapadající slunce. Ne moc hlasité vrznutí ho přimělo otočit se zpátky na dveře.
„Dobrý den, Kakashi-sensei, mohu dál?“ promluvil na šedovlasého ninju, který stál ve dveřích. Ten jen mlčky kývl a pustil ho dovnitř, pak se nepatrně naklonil a rozhlédl se po poloprázdné ulici. Jeho pohled spadl na slunce rychle se schovávající za kopce a zavřel dveře. Došel do obývacího pokoje, kde už na pohovce seděl Neji. Sedl si naproti němu do křesla a tázavě se na něj podíval. Chvíli mlčení ukončil Neji, který aktivoval Byakugan a rozhlédl se, když shledal, že je vše v pořádku, začal.

„Kakashi-sensei, YANKS se musí dnes sejít, mám zajímavé novinky.“ Odmlčel se a zadíval se do kouta, jako by rozvažoval každé slovo a pak pokračoval. „Můžete prosím dát vědět ostatním, aby se sešli na obvyklém místě asi tak za hodinu? Všem to řeknu najednou.“ Odpověděl, když viděl Kakashiho tázavý pohled. Ten jen přikývl, kousl se do prstu, složil potřebné pečetě a přivolal si Pakkuna. V rychlosti mu vysvětlil, o co se jedná a malý psík s pufnutím zmizel, po chvíli se vrátil, že všem zprávu doručil a že budou všichni čekat. Načež se Neji s Kakashim rozloučil a zmizel.