Tak lidi tady máte další kapitolku z názvem "Za vším hledej Hyuugu" brzy poznáte proč takže hezký čtení a těšim se na komentáře A omlouvám se že tenhel díl vyšel tak strašně pozdě ještě jednou gomen

„Kakashi-sensei YANKS se musí dnes sejít, mám zajímavé novinky.“ Odmlčel se a zadíval se do kouta, jako by rozvažoval každé slovo a pak pokračoval. „Můžete prosím dát vědět ostatním, aby se sešli na obvyklém místě asi tak za hodinu? Všem to řeknu najednou.“ Odpověděl, když viděl Kakashiho tázavý pohled. Ten jen přikývl, kousl se do prstu, složil potřebné pečetě a přivolal si Pakkuna a v rychlosti mu vysvětlil, o co se jedná a malí psík s pufnutím zmizel. Po chvíli se vrátil, že všem zprávu doručil a že budou všichni čekat. Načeš se s Kakashim rozloučil a zmizel.

„Tak myslím, že máme hodinu čas, než se všichni sejdeme. Nedáš si něco k pití nebo k jídlu?“ ptal se a už šel směrem ke kuchyni. Neji se na něj jen podíval a kývnul.

„Děkuji Kakashi-sensei. Jestli mohu, tak sklenku vody.“ Načež zůstal v pokuji sám jelikož se Kakashi dostal do kuchyně. Během několika minut se vyřítil s podnosem sušenek a dvěma sklenicemi vody. Sedl si do křesla před Nejiho a podal mu jeho sklenici, chvíli mlčky seděli a každý se zaobíral vlastními myšlenkami, když Neji prolomil ticho.

„Jsou nějaké zprávy o Narutovi?“ pohledem sledoval každý Kakashiho pohled, usměv nebo jiný náznak, ale dočkal se jen smutného pohledu jednoho oka.

„Ne, od té doby, co jsme našli těla těch ANBU, které nejspíš porazil, přišlo mi, že se po něm slehla zem. Na jednu stranu je to dobře, že není ve vesnici, aspoň je volný a ne někde zavřený v podzemní kopce. A podle toho, že se ztratila i zbroj Čtvrtého HoKage, mohu jen soudit, že jí má on. Konec konců bylo to jeho dědictví, které by mu Danzou upřel.“ Poslední větu si řekl nejspíš jen sám pro sebe, ale Neji jí stejně slyšel a jeho spadlá čelist toho byla důkazem.

„Cože? Naruto je syn Čtvrtého Hokage? Ale jak je to možné, vždyť to by znamenalo, že lišku do něj zapečetil právě on.“ Nechápal a Kakashi si až teď uvědomil, že nejspíš mluvil nahlas a ne ve svých myšlenkách. Povzdech si a začal vyprávět.

„Bohužel je to tak. Sensei neměl jinou možnost, než obětovat vlastního syna na záchranu vesnice. I když to nebyla až taková oběť, kterou musel podstoupit on. Zemřel a nebyl tu pro něj. Myslím, že to ho nejvíc trápilo, než zemřel. Již mnoho let jsem se divil, že jste si jejich podobnosti nikdy nevšimli. Naruto vypadá úplně stejně, jako Minato-sensei, když byl mladší. Sensei věřil, že jeho syn bude mít dostatek vůle, aby si lišku podvolil. Já jsem byl u toho, když předával třetímu Naruta a prosil ho, aby v něm neviděli monstrum, co je zapečetěné uvnitř, ale jejich hrdinu, co je od něj ochránil. Bohužel tu větu slyšel jen málo kdo a tak Naruto vyrůstal, tak jak vyrůstal.“ Dokončil Kakashi a podíval se z okna, byla tam černočerná tma. Ze zahloubání ho vytrhl Neji s otázkou.

„A kdo byla jeho matka a proč se o něj nepostarala, když Čtvrtý zamřel?“¨Kakashi otočil svůj pohled od okna a upřel své oko na něj. Byl smutný, ale bylo zvláštní, že čelenka zakrývající jeho levé oko, byla mokrá a pozvolna se odtud uvolňovaly kapičky slz. Kakashi jen pozvedl ruku a posunul čelenku. Utřel proud slz deroucí se z oka a sotva slyšitelně, možná sám pro sebe, řekl „Já vím, Obito já vím.“ Pohled obou očí padl na Nejiho. Kakashi bez vysvětlování zavřel oko se sharinganem, ze kterého se okamžitě přestaly spouštět kapičky. Znovu přes něj přetáhl čelenku a už trochu klidněji pokračoval ve vyprávění.

„Kushina-san zemřela pár minut po tom, co se Naruto narodil. V jeden den přišel Naruto o oba rodiče. V den, ve který se jinak vždy slaví s rodinou a přáteli, on ztratil vše. Vysvětluje to i to, proč nikdy nechtěl oslavu svých narozenin, když jste mu jí nabízeli. V ten den držel smutek. On tu zůstal sám s démonem v sobě, bez pomoci, bez rodiny, která by ho milovala.

Nejspíš se teď v duchu ptáš proč, když jsem tak dobře znal jeho otce, jsem se o něj nepokusil postarat. No na to je jednoduchá odpověď. Když zemřel sensei i jeho žena, prosil jsem třetího, abych se mohl o malého Naruta starat, ale ten mi to zakázal, bylo mi tenkrát pouhých třináct. Naruto skončil v sirotčinci, kam jsem za ním občas chodil. Naruto vydržel do svých pěti let žít v sirotčinci, ale jelikož v něm všichni viděli démona, také s ním tak jednali. Často utíkal a také po nějaké době ho už ani nikdo nehledal. Třetí mu přidělil byt, kde ho nechal zadarmo žít. Já jsem za ním chodil čím dál míň. Po čase jsem přestal úplně, mohlo mu být tak sedm a já se přidal k ANBU. Třetí mě povolal zpět až o šest let později a řekl mi, že budu dělat senseie. Chvíli jsem protestoval, ale když jsem zjistil, že je v tom týmu i Naruto přijal jsem. No a dál to znáš. Myslím, že bychom měli vyrazit. Máme už pět minut zpoždění a nechci, aby na nás čekaly déle.“ Nastavil ruku a přenesl sebe i Nejiho na setkání.

Naruto seděl ve svém pokoji na okně a pozoroval hvězdy. Čím déle se na ně díval, tím více mu připomínali Hinatiny oči. Raději odvrátil zrak, ve tmě jeho oči chvíli bloudily, ale pak se z ničeho nic zvedl a otevřel skříň, co měl v jednom rohu pokoje. Opatrně vyndal balíček, který tam měl a položil ho na postel. Opatrně začal narovnávat jednotlivé záhyby. Když konečně odstranil papír, bez rozmyslu sebral věci, co tam našel a začal se oblékat. Když se ustrojil, podíval se na sebe do zrcadla, co měl zabudované ve dveřích skříně. Aby se na sebe dobře podíval, nechal okolo plápolat malé ve vzduchu visící ohýnky.

Měl na sobě černou teplákovou soupravu. Avšak levou nohavici a rukáv měl lemování stříbrným plamenem, byla to opravdu mistrovská práce, jelikož přechod černé na stříbrnou byl dokonale propracovaný, jakoby se postupně černá látka měnila na zářivě stříbrnou a naopak. Na zádech se pyšnila ve stejném přechodu spirála, v jejím středu bylo znázorněné kolečko a v něm dvojitá vlna. K této soupravě ještě patřil dlouhý plášť s kapucí se stejným znakem na zádech. Plášť měl jedinou zvláštnost v barvě, přechod stříbrné do černé a naopak byl jenom u znaku na něm.

Naruto si vybavil den kdy mu ho Itachi dal. Bylo to dva dny po tom, co dorazily do skrýše. Itachi přišel k němu do pokoje a podal mu úhledně zabalení balík se slovy. „Měl to nosit jen dědic.“ Než zase odešel, ještě se ve dveřích zastavil a pronesl. „Černozlatá barva klanu Namikaze. Modrostříbrná barva klanu Uzumaki. Barvy dvě se smísí po spojení klanu, černo-stříbrná vznikne pro dědice.“ Po té odešel. Naruto se hned vrhl na balík a byl překvapen, co v něm nalezl.

Musel se usmát, byly to dobře vybrané barvy. Naruto jako jediný potomek zdědil spousty věcí nemluvě o tom, že i post Hokage se mohl stát jeho. Podle dědičného práva byl první na řadě ve výběru. Po dovršení dvaceti let, se mohl ucházet o post.

Na Narutově tváři se objevil znovu široký usměv, napadla ho velice zajímavá věc. Přehodil si přes sebe ještě plášť, který stále držel v ruce a vydal se k oknu. Mávnutím ruky uhasil plamínky, které ho stále doprovázely. Nasadil si kapuci na hlavu. Ruce spustil podél těla. Kdyby se našel někdo, kdo by ho v tu chvíli pozoroval, řekl by si, že si nejspíš jen užívá noční oblohy. V nejnepravdivější okamžik jeho ruce vystřelily do výše prsou a spojily se v pečeť. Pokoj ozářilo modro-žluté světlo. Mladík, který ještě před chvíli stál na okenním parapetu, zmizel.

Tichou Konohou kráčela osoba zahalená do černého pláště. Šla pomalu a tiše. Nevypadalo to, že by někam spěchala. Jen se tu a tam vyhnula nějaké ANBU jednotce, která zřejmě nezaregistrovala nočního návštěvníka. Pomalu se blížila do Hyuuga čtvrti.

Naruto šel pomalu a obezřetně, nechtěl zbudit podezření. Úspěšně blokoval svou velkou a tak specifickou chakru, přesně tak, jak ho to naučil Itachi. Pomalu se blížil k Hyuuga čtvrti, sem tam se vyhnul nějaké stráži. Bylo to s podivem, nikdo si ho nevšiml. Brzy se objevil před hlavním sídlem Hyuuga klanu. Jeho pohled se rozběhl po zavřených oknech a zastavil se u jednoho otevřeného. Bylo to úplně posední okno v řadě a nejspíš osobě, která v něm přebývala, se zachtělo čerstvého vzduchu. Pomalu pomocí chakry se dostal až na okenní parapet a jelikož byl měsíc v úplňku, spatřil osobu, které pokoj patřil. Málem spadl z parapetu, když si konečně uvědomil, na koho se to vlastně dívá. Na posteli odpočívala kráska, za kterou tento noční výlet podnikl. Hyuuga Hinata. Její vlasy se v měsíčním světle mírně leskly a dodávaly jí nadpozemskou půvabnost. Opatrně, aby jí nevzbudil, seskočil s parapetu a potichounku došel až k její posteli. Nemohl se nabažit její tváře. Tolik si nadával, že jsi jí nevšiml dříve. Nejspíš byla jediná, kdo ho vůbec vnímal už na akademii. Natáhl ruku a zastrčil za ucho pramen modrých vlasu. Přestože se snažil nevzbudit tu spící krásu i tento nepatrný pohyb ji probudil a dívčinina víčka se zatřepotala a ukázala svá levandulová očka. Chvíli se snažila proniknout slepotu způsobenou tmou. Když se jí to konečně podařilo, spatřila nad sebou úlekem zmraženou osobu. Chtěla vykřiknout, už mnohokrát se jí stalo, že jí chtěli unést kvůli jejím očím, nebylo by to poprvé, zarazila jí však osoba. Rychle jí dala na ústa svou dlaň a zavrtěla hlavou. Hinata s vytřeštěnýma očima se snažila prokouknout tmu pod kápí. Věděla, že s jejím kekkei genkai by se jí povedlo zjistit útočníkovu identitu, ale neodvažovala se jej použít. Proto se jen zmohla na slabé kývnutí. Okamžitě se dlaň stáhla. A osoba se vydala zpět k oknu, aby se dostala ven ovšem než se tak stalo, zastoupila jí cestu Hin. V bojové pozici a noční košilce vypadala ještě půvabněji než ve spánku. Zpod kapuce se ozvalo dost zřetelné povzdechnutí.

„Kdo jsi a co jsi tu hledal, když jsi nepřišel pro mě? Bez odpovědi tě nepustím!“ křikla na něj důrazně v polohlasu. Naruto si jen povzdechl, čekal tuto otázku od okamžiku, kdy ho spatřila. Věděl, že musí s pravdou ven. Popošel dva malé krůčky před dívku v bojové pozici, chtěl být blízko, kdyby omdlela nebo jí zacpat ústa, kdyby začala vyvádět, a opatrně zajel rukou pod kapuci a s trhnutím jí sundal. Modré oči se zabodly do těch levandulových a vyčkávaly reakci. Čekal snad všechno, ale ne to, co udělala Hinata.

Hinata jedním skokem překonala tu vzdálenost, co je od sebe dělila a vrhla se mu do náruče. Než se Naruto nadál, měl na svých rtech ty její a oplácel jí stejnou mírou jako ona jemu. Když se od sebe konečně odtrhly a nabrali trochu toho životu potřebnému kyslíku, začala Hinata potichounku mluvit.

„Naruto-kun, nesmíš mě už opustit. Slyšíš? Už nikdy prosím. Bylo to tu bez tebe utrpení, procházka peklem je pohádka oproti této vesnici a jejímu Hokage. Miluji tě a nemohu bez tebe být.“ Zašeptala mu tiše do pláště, který pevně svírala s hlavou zabořenou do jeho hrudníku. Naruto jí hladil po jejích dlouhých vlasech a stejně tiše jako ona šeptal.

„Taky tě miluji Hin a moc, ale zatím spolu být nemůžeme. Pochop to prosím, já jsem vyvrhel téhle vesnice, uprchlík a démon. Ty budoucí hlava velmi váženého klanu.“

„Ty nejsi démon, ten je v tobě zapečetěný! Klidně se vzdám vůdcovství, jen abych mohla být s tebou.“ Zavzlykala mu v náručí. Naruto se jen usmál, věděl, že mu tohle odpoví.

„Víš to ty, vím to já, ale pro ostatní jsem stále jen nebezpečná stvůra. Musím zesílit a zachránit tuhle vesnici, když to Hokage nedokáže. Nikdy jsem v ní nepřestal věřit, zesílím a dokážu, že stojím za to se nazývat ninjou a ne démonem!“ odmlčel se a chytil Hin za bradu, podíval se jí do očí a pokračoval. „Vrátím se, to ti slibuji. Jen tu musíš zůstat, prosím slib mi, že tu zůstaneš a počkáš na mě!“ usmál se na ní a nepřestal se jí dívat do očí. Hinata jen kývla a z očí se jí spustily slzy. Naruto jí je palcem setřel a znovu spojil jejích rty. Tento jejich polibek trval jen krátkou chvíli a následující moment sála Hin uprostřed pokoje a koukala na mladíka ve dřepu na parapetu.

„Miluji tě, Hinato Hyuugo a přísahám na svou cestu ninji, že se jednoho dne k tobě vrátím.“ Ani nedozněla poslední slabika a Naruta pohltilo žluto-modré světlo a zmizel.

Hinata ještě chvíli stála a koukala tam, kde ještě před chvíli stála láska jejího života, než se rozhodla jít zpět do postele, kde usínala s pocitem štěstí a stále se opakující větou v mysli. „Miluji tě, Hinato Hyuugo a přísahám na svou cestu ninji, že se jednoho dne k tobě vrátím.“

O pár minut dříve, než se naše dvojice setkala, se na jiném místě sešlo pět odlišných lidí s různými hodnostmi, ale stejnou tužbou. Svrhnout současného Hokageho a uvést vesnici do klidu, v jakém se nacházela před nástupem šestého. Všech pět věřilo, že právoplatným nástupcem je jediný mladík a to Uzumaki Naruto. Těch pět se jmenovalo. Yamato, Anko Mitarashi, Neji Hyuuga, Kakashi Hatake, Sakura Haruno. Krycím jménem YANKS. Tato skupina se scházela hluboko pod zemí v dřevěném úkrytu, ze kterého vedlo na sto chodem. Ne však každá byla správná a ne každá vedla na povrch. Kruhová místnost se stolem téhož tvaru s konečným počtem židlí pět. Seděli tam v plném počtu, naslouchajíc zajímavému sletu novinek od mladého Hyuugy. Všem se na tvářích rýsoval usměv, když jim vyprávěl jak jejich současný Kage zuřil, když dočetl dopis od Gaary a ještě více ho rozzuřil fakt, že nemůže Naruta nikde najít. Po incidentu s jednou z ANBU jednotek se po něm už nenašla ani stopa. Vesnice si začíná uvědomovat, co má vlastně za Hokageho a ti odvážnější se už začínají spínat. Stále však je mnoho jedinců, co se bojí hněvu ze strany diktátora a mnoho těch, jež s jeho názorem souhlasí. Po sdělení nespočtu novinek z úst mladého Hyuugy, se naše malé společenství rozprchlo do svých domovů s úmyslem si pořádně srovnat všechny informace.

Na jiné straně vesnice na hlavě čtvrtého HoKage stál Naruto a kochal se pohledem na Konohu. Věděl, že to nebude na posledy, co jí vidí, přesto mu vesnice scházela. Chtěl se ještě podívat za svými přáteli, přesto mu však rozum kázal, ať to nedělá. Pokoušet štěstí dvakrát za jednu noc se nevyplácí. Žluto-modře se zablesklo a na hlavě nezbylo ani památky po mladíkovi se žlutou kšticí.