Sasuke beznadějně bloudil ulicemi Konohy. Ani za boha si nemohl vzpomenout, kde bydlela, doufal však, že jakmile ten dům uvidí, vzpomene si. Hodiny bloudění ale nepřinesly žádné ovoce. Stále bloudil mezi naprosto neznámými domy. V beznaději nakonec zabloudil na hlavy Hokage, snad tak si vzpomene. Jakmile se k místu přiblížil zahlédl jemu velice známou postavu. Na rtech se mu objevil úsměv. Teď už nebude potřeba hledat její dům.
Sakura stála na jedné ze soch a pozorovala západ slunce, ale očkem stále směřovala k vstupní bráně. Pořád doufala, že se vrátí, ale už to bylo několik dní. Pomalu přestala doufat, znala Naruta. Když se jednou rozhodl, tak se nevdal. Povzdychla si. Takhle ničemu nepomůže.
Chystala se odejít, když zahlédla ve stínu postavu. Mohl to být kdokoli a proto si raději z pouzdra, které měla a noze vytáhla kunai.
„Mě se přece nemusíš bát,‘‘ řekl Sasuke a vystoupil ze stínu. Růžovláska schovala kunai a oddychla si. Opravdu ji vyděsil. Sasuke pomalu přišel k ní, jako předtím Sakura uhnula jeho pohledu. Tušila oč jde, ale v tuhle chvíli neměla jaksi zájem. Stále ji trápil Narutův odchod. A navíc, Sasuke už svoji šanci promrhal, už dávno.
Otočila se k němu zády a pokračovala dál v cestě. On se ale nenechal jen tak odbýt, zanedlouho ji doběhl.
„Ani jsi mě nevyslechla,‘‘ těmihle slovy ji konečně zastavil, ale nepřesvědčil. Zas tak lehké to mít nebude.
„Já tě mám teď vyslechnout a co mi řekneš, něco co nemyslíš vážně. Nelži sám sobě.‘‘ Otočila se a pokračovala dál, bez ohledu, co by mohl říct nebo udělat. Jak už bylo zmiňované, svou šanci promarnit a ona už nebude hloupá jako kdysi. Možná se změnil, ale to všichni.

Sasuke stál na tom samém místě a pozoroval jak mu mizí v dálce, chtěl na ni ještě zavolat, ale jak to vypadalo stále si za svým. Bude to těžší než si myslel. Ale rozhodně se nehodlal zdát, znovu se rozběhl za ní. Až ji zastihl u jejího domu, dál už nepokračoval, stačilo jen, že konečně našel její dům. Tohle mu prozatím stačilo.

Sakura už dávno věděla, že ji sledoval, ale nepochopila k čemu mu to bude. Přece mu na nic neskočí, přece se nenechá oklamat. Dorazila do pokoje, kde doslova padla do postele. V posledních dnech toho moc nenaspala, pořád musela na Naruta myslet. Pořád.
Víčka ji začala těžknout, únava nakonec zvítězila i když se tolik bránila.

Nastala pomalu noc, Sakura stále klidně oddychovala, po dlouhé době konečně spala klidně. Netušila ovšem, že do jejího domu se vplížil nevítaný host. Tiše se vplížil až k její posteli. Musel se usmát, nejspíš usnula z vyčerpání. Sehnul a sundal ji boty z nohou a zakryl ji. V ten okamžik se Sakura probudila. Vylekaně se posadila a začala tikat očima po ne zrovna prázdném pokoji.
„Věděla jsem, že to nevzdáš,‘‘ řekla potichu a posunula se víc ke zdi. Možná je načase ho vyslechnout, dám mu šanci. Zhluboka se nadechla a sklopila hlavu.
„Proč mi to děláš? Proč mě takhle trápíš?!‘‘ vyptávala se, ale Sasuke netušil, co tím myslí. A tak nemohl odpovědět, mlčení je přece taky odpověď. Ale ona to jako odpověď nebrala.
„Nejprve nemáš zájem a pak přilezeš až ke mně a čekáš, že ti skočím do náruče,‘‘ pokračovala. Jemu se trochu sevřel žaludek, měla pravdu. Mlčel dál, neměl k tomu, co říct. Minulost nemůže vrátit, ale nikdo ho nenapadlo, že tu bude brát tak vážně.
„Na omluvu je teď trochu pozdě,‘‘ řekl a přisedl si vedle ni. Bál se, že uteče, ale ona zůstala, jen se dívala někam jinak. Někam jinak než na něj.
„Svou šanci už jsi promrhal,‘‘ řekl a šla mu otevřít dveře. Naznačila mu, že má zmizet, ale on zůstal sedět. Vypadalo to jako by ji neposlouchal.
Sakura se naštvala, popadla ho za ruku a snažila se ho odtáhnout ke dveřím. Sasuke měl, ale větší sílu a ani se nepohnul. Sakura začala být zoufala.
„Ty tomu nerozumíš, mě to třeba hodně bolelo.‘‘ Rozplakala se, ale nepustila jeho ruku. Pořád se snažila, ale se Sasukem to ani nehnulo. Vlastně se teď začal cítit provinile, což ho docela překvapilo, takový pocit nezažil moc dlouho.
„Tak jdi a ubližuj dalším, když to jinak nejde, já…,‘‘ nedořekla. Sasuke ji umlčel polibkem. V téhle chvíli se nevnímala na nic jejího než jeho rty. Možná to není správné, možná je to chyba, ale každý si zaslouží ještě jednu šanci, i když už jich promarnil tolik.
„Lepší bude, když teď všechno hodíš za hlavu.‘‘ Na chvíli se od ní odtrhl a pak zas pokračoval.

Sluneční paprsky začaly dívenku lechtat po tvářích, potáhla se. Konečně se pořádně vyspala, tedy klidně určitě, ale pořádně moc ne. Sasuke nebyl ten nejpohodlnější polštář, ale za to ji pěkně hřál. Chovala svou tvář do jeho košile, aby unikla paprskům. Ještě na malou chvilku si odpočinula, než se začal probouzet Sasuke.
„No moc ne, protože jsi mi chrápal do ucha,‘‘ řekla a posadila se.
„Ale prosimtě, proč jsi mě teda nevyhodila?‘‘ otázal ji a přitom ji objal zezadu. Hlavu ji položil na rameno a pomalu začal usínat.
„Hele, spát si měl v noci,‘‘ usmála se Sakura a zkušeně se vymanila z jeho sevření.
Otevřela dveře od balkonu a nakoukla ven. Nádherný den, nadechla se zhluboka a otevřela dveře dokořán, aby si ten nádherný pohled užil i Sasuke. Tomu to tak úžasné nepřipadalo, schoulel se do peřiny. Otravným paprskům unikl, ale Sakuře ne.

Jakmile Sasuke zase usnul, vytratila se ven. Potřeboval vydechnout, všechno si potřebovala promyslet. Šla zpátky na sochy Hokage, tak měla nejlepší výhled a k tomu byla sama. Pochybovala o Sasukem, pochovávala o tom jestli je to všechno správné. O ji možná miloval, ale ona si tím nebyla jistá. Vlastně nevěděla, zda tohle neudělala jen ze soucitu. Sama věděla, že teď už to nemůže vzít zpátky.
Pořád musela myslet na Naruta, netušila čím to je, ale s ním ji bylo lépe, mnohem lépe. Raději by měla na Sasukeho místě jeho, ale je pozdě.