Ahoj je tu pátek s ním i nová kapitola :) Chtěla bych jí věnovat Eset, Akiera, Jirka, Káťa-chan, Michaela, Jarwis, Kitsu-chan. Bylo dnes opravdu těžké vybrat věnování. Proto všichni co jsou zde mě opravdu ale opravdu strašně potěšily. Ostatní nezoufejte jsem ráda i za vaše příspěvky pod mou povídku a každý noví člen moji malé rodiny je vítán. No nebudu dál zdržovat hezky se bavte :D

Spolu se Severusem vyšly před zámek, odkud mířily přes pozemky k tepané bráně, jen co stály za ní, Severus vytáhl lahvičku s blátivě vypadající tekutinou uvnitř a na ex ji vypil. Nejprve se nic nedělo, než jeho ruce začaly bublat pod kůží. To samé se dělo i s obličejem a v dalším momentu tu místo Severuse Snapea stál muž středních let se světle hnědými vlasy a přívětivou tváří, v oříškových očích však chyběla ta veselá jiskra, kterou tam musel mít pravý majitel. Přesto usměv, o který se Severus pokusil, vůbec nevypadal tak hraně. Natáhl ruku směrem k Nellien a spolu s ní se přemístil.

Na dvorku před Příčnou ulicí vytáhl hůlku a poklepal na příslušné cihly. V dalším okamžiku se před dvojící rozestoupila zeď a ukázala tak krásnou ulici. Lidí zde nebylo mnoho a to, že Ministerstvo potvrdilo, že se Voldemort vrátil, některé zastrašilo natolik, že se začali schovávat. Lidé po ulici chodili ve skupinkách a nezdržovali se moc dlouho na jednom místě.

Severus se chtěl nejdříve podívat do Krucánků a Kaňourů, ale Nella šla přímo do banky. Přeci jenom už nedovolí profesorovy cokoliv koupit. Dal jí už dost a ona nebyla zvyklá toho tolik přijímat. Severus s ní srovnal krok a nastejno vešli do mramorové síně se skřety.

Nellien zamířila k hlavnímu skřetovy tak jak byla zvyklá.

„Dobrý den, Mistře Griphoku. Ať se vás zlato stále drží,“ pozdravila tak jak jí to učil Severus.

Nejedna hodina etiky a etikety se tíkala právě správních pozdravů gest a vystupovaní. Starý skřet se na ní podíval a odpověděl

„Dobrý den, slečno, i vám ať se zlato drží v kapsách. Co si budete přát?“ zeptal se, za dlouhou dobu byla první, kdo ho takto pozdravil, jen velice staré rody s tradicí znaly zásady těchto pozdravů a ještě méně rodů je dodržovalo a uznávalo jiné rasy. Tento pozdrav neslyšel už hezky dlouho.

Severus se ušklíbl, napadlo ho, co se skřetovi honí hlavou. On sám by ten pozdrav neznal, jeho otec byl zásadně proti tomu, aby se uznávaly i jiné rasy, ovšem matka byly jiná. Vždy když mohla, učila svého syna všemu, co se jí zdálo správné a mezi to patřil i tento pozdrav.

K dalšímu vzpomínání se nedostal, neboť Nella začala mluvit.

„Dnes ráno jsem dostala od vás dva dopisy. Jeden byl o převodu z jednoho trezoru do druhého a ve druhém jste mi zdědili, že mi můj kmotr zanechal titul a veškeré dědictví rodiny Blacků. Přišla jsem dojednat veškeré nesrovnalosti.“

Griphok si jí ještě jednou prohlédl. „Vaše celé jméno, slečno?“

„Nellien Laila Potter-Blacková.“ První přímení špitla, kdyby jí náhodou někdo slyšel. Přesto se skřet narovnal a slezl ze stupínku, na kterém do teď stál.

„Následujte mě prosím.“ Oba se vydaly za skřetem, který je vedl do jedné s postraních místností.

V malé docela skromně zařízené kanceláři si sedly do křesel naproti stolu, za kterým bylo také jedno. Nelle neušlo, že to skřetovo je trochu vyšší a na menším mramorovém podstavci. Raději se, ale nevyjadřovala.

„Slečno Potterová, tím že jste přijala přímení Blacková, se z vás stává hlava rodiny Black se všemi pravomocemi. A ty jsou následovné.

Vyřazení jakéhokoliv člena z rodinného kruhu. Veškerý majetek rodiny plus váš stávající. Jelikož jste hlavou i rodiny Potter, tyto dva rody se sloučily ve vás. Pan Black si byl toho vědom a vše podle toho zařídil. Byl vyhotoven nový erb těchto dvou rodů a prsten s právy na jeho nošení mám zde. Je na něm vyryt sloučený znak obou rodů. Na přání pana Blacka. Měla byste vědět, že se vaše rodina držela dvacet pět volebních bodů. Rodina pana Blacka má stejný počet bodů, který se dělil na dva. Paní Narcisa Malfoyová rozená Blacková si do svého manželství odnesla deset bodů jako věno. Paní Bellatrix Lestrange, rozená Blacková, se svého práva zřekla. Vám zůstává tedy patnáct bodů. V případě nezanechání závěti bude hlavní dědičkou paní Malfoyová, popřípadě paní Lestrangeová.

Určitě jste si vědoma, že s těmito body máte možnost rozhodnout nad věcmi v otázkách Ministerstva kouzel a pokud se nepletu, budete jednou z těch, kteří budou volit nového Ministra kouzel. Také vám předám klíč od trezoru, kam byl veškerý majetek přesunut. To vše je zde.“ Podával ji po svém dlouhém monologu truhličku. Nella jí přijala a Griphok se vytratil z místnosti se slovy, že u dveří na ně někdo počká, aby je zavezl k jejímu trezoru.

Nella se s truhličkou v rukou otočila na Severuse.

„Je to všechno pravda? Všechno, co říkal?“ nepřítomně si přitom hrála se zavíráním truhličky.

„Ano je to tak, ale nyní už otevři tu truhličku, ať můžeme vyrazit.“ Severus se zamračil, Nella jako by se právě probudila, kývla a otevřela dřevenou truhličku. Na červeném polstrování ležel stočený svitek, u kterého ležel zlatý klíč a černá krabička. Tu, když Nella otevřela, koukala na krásný zlatý kroužek, do kterého byl zasazený tmavě fialový kámen. Ten byl vyleštěn do hladka, jen kraje měl zbroušené zkoseně. Uprostřed rovné plochy kamene bylo vyobrazeno Jing a Jang v tmavém poli byl had a ve světlém lev. Vodovodně po obvodu byla růže s dlouhými trny, která jakoby obě poloviny držela u sebe. Nella si ten prsten navlékla na pravou ruku a sledovala jak jemně září. Během chvíli se jeho zář stáhla na minimum, přesto vydával mělké světlo. Stále okouzleně ruku stáhla a z truhličky vytáhla zlatá klíček. Už od rána tušila, že ten původní zmizel. Svitek nechala uschovaný a vydala se ke dveřím. Severus jí jen mlčky následoval.

Skřet opravdu stál hned u dveří, a když vyšli, okamžitě je zavedl do dveří, za kterými se schovával vozíky s kilometry kolejnic. Nell si jízdu užila, zato Severus vypadal, že by to měl co nejrychleji za sebou. Když se dostali k trezoru, vybrala si víc peněz, než kdykoliv předtím, přeci jen potřebovala mnoho nového. Cesta zpátky proběhla moc rychle, ani si jí nestačila užít, ale smutná z toho zase tolik nebyla, i když cítila, že by se její emoce mohly zase vydrat na povrch.

Severus vyrazil rázným krokem nejprve do Krucánků a Kaňourů. Jen co vstoupili, uhodila je do nosu vůně knih a papíru. Severus prošel až k zadním policím a začal si prohlížet tituly knih. Nella zahlédla některé učebnice pro šesté ročníky. Do krámku šli nejspíše jen pro její učebnice, jelikož si Severus nic jiného nevybral a postoupil ke kase.

Nella se tomu nedivila, soukromá knihovna Severuse by se vešla do téhle dvakrát a to nepočítala tu hlavní, do které si ráda chodila číst.

Severus nakoupené knihy zmenšil a zastrčil do kapsy. Spolu s Nellou se vydal do lékárny, kde se do výběru zapojila i ona. Severus byl nadšen, její oči zářily jiskřičkami. I když jí změnil barvu očí, stále v nich viděl odlesk smaragdové barvy a nyní nebyl schopen na Nelle najít cokoliv, co by mu připomínalo Jamese. Cítil, jak to děvče má čím dál tím víc rád, měl rád i Harryho, aspoň ten poslední měsíc, za který ho dokázal poznat, ale nyní se prázdnota v jeho hrudi začala znovu zaplňovat něčím, co už přes dvacet let neznal. Nakupováním ingrediencí do lektvarů strávili jen chvíli, většinu z toho měl doma, nicméně si všimnul toho, že si Nella chce vše koupit sama a už od něj nepřijme další dary.

Dalším obchodem, který navštívili, byl obchod s oblečením paní Malkinové. Tam strávili dobré dvě hodiny. I tak to nebyla jejich poslední zastávka v jejím obchodě, mají ještě nějaké pochůzky a během nich jim bude madam Malkinová připravovat oblečení, které si u ní objednali. Severus si už potřetí za tu dobu loknul z další lahvičky s mnoholičným lektvarem a pokračovali dál v nákupní pochůzce.

Obchůdek u Ollivandera vypadal stále stejně, jako by se v něm zastavil čas. Jakmile vešli dovnitř, zpoza regálu vyšel stařec a svým pohledem prohlédnul až do duše toho, na koho se podíval. Před jeho pohledem padlo jakékoliv kouzlo měnící vzhled, jakýkoliv lektvar pozbyl účinku, i když se navenek nic nezměnilo.

„Severus Snape, tmavý javor, jedenáct a půl palce, žíně jednorožce s pláštěm mozkomora, velice silná hůlka, dobrá na tu nejjemnější práci,“ prohlásil pan Ollivander a oba se po sobě nechápavě podívali. Nella nemohla přijít na to, jak je mohl stařec prokouknout.

„A vy slečno, jste byla celých šestnáct let chlapcem. Harry Potter, cesmínové dřevo a pero z fénixe, jedenáct palců dlouhá, skvělá na obranná a ohnivá kouzla,“ promluvil znovu stařec.

„Jak?“ vydechla Nella.

„Vyrábím hůlky, každá hůlka si vybere svého kouzelníka a zanechá na něm magickou stopu, ano, svými kouzly vdechnu hůlkám magickou podobu a ona podoba se projeví na kouzelníkovi. Ale to až někdy jindy, hádám, že si jdete pro svou novou hůlku, slečno Potterová,“ usmál se Ollivander.

„Ano,“ odpověděla udiveně a sledovala, jak se stařík vydal do hlubin svého obchůdku. Vrátil se až po dvou minutách a nesl pouze tři krabičky.

„Deset a půl palce dlouhá, zimní dub, péro z fénixe a jeho slzy,“ vysvětlil Ollivander a podal mu první hůlku ze tří. Když si jí Nella vzala do ruky a mávla s ní, podlaha v kruhu kolem ní vzplanula. Dvě vodní kouzla oheň uhasila.

„Ne, tu ne. Zkusíme druhou, dvanáct palců dlouhá, jedle vznešená, šupina mořského hada a šupina baziliška,“ řekl stařík a ona si vzala druhou hůlku. Po mávnutí to v obchodě zajiskřilo a blesk, který se tam objevil z ničeho nic, udeřil do lampičky, kterou měl pan Ollivander na stole.

„Silná zbraň, ale ne, zkusíme něco trochu silnějšího. Abyste pochopila, tohle jsou jediné dvě hůlky, které mají jádro složené ze dvou částí. Tahle hůlka,“ ukázal na poslední krabičku, kterou donesl, „má jádro ze tří částí. Všechny tři jsou vyrobené ještě mými předky, já dokážu vyrábět už jen hůlky, které mají jádro z jedné části,“ řekl a pobídl ji, aby si z otevřené krabičky vzala a vyzkoušela poslední hůlku. Nella na nic nečekala, uchopila ji pevně do ruky a máchla s ní. To, co následovalo, oběma dospělým mužům vyrazilo dech.

Z Nell v tu chvíli vytryskla velká vlna magie a utvořila kolem ní jakousi ochrannou vrstvu. Ti, kteří něco o magii znali, by poznali magickou auru, která se objevuje jen zřídka. Černá hůlka v její dlani se rozzářila fialovou barvou a na jejím konci, kde hůlku držela, se objevil stejný erb, jaký měla vyobrazený na prstenu. Následně fialová záře vstoupila do hůlky a vytvořila tenoučké linky téže barvy.

„Černá borovice, jedenáct a půl palce dlouhá, krev, šupina a blána srdce z draka peruánského. Tento druh draka vyhynul před pěti sty lety. A jak jsem řekl minule, můžeme od vás očekávat velké věci, opravdu velké,“ řekl stařec, když se vzpamatoval. Na pokladně namarkoval deset galeonů, které Nella ochotně zaplatila. U dveří se ještě otočila a podívala se starému prodavači do očí.

„Nikdy tu nebyla Nella Potterová ale Blacková dcera Siriuse Blacka.“ Usmála se, když starý obchodník kývnul, že rozumí a s rozloučením se společně se Severusem vydali na jídlo, aby zabili čas, než si budou moci vyzvednout věci od madam Malkinové.

Seděli v děravém kotli a Nelle v hlavě lítala jedna myšlenka za druhou. Nejčastěji se vracela k návštěvě u Ollivandera také návštěva jejího trezoru.

V prvním ročníku si myslela, že tolik zlata snad v životě nemůže utratit. Když teď viděla, co všechno zdědila, málem to s ní seklo.

Trezor nebyl vůbec malý jako ten předchozí, když se to tak dalo nazvat, byl velký jako společenská místnost Nebelvíru. Stejného kruhového tvaru. Všude se na ní třpytilo zlato, které bylo vyskládané v několika tisících komínků. Poskládány do výšky i šířky zaplnily celou místnost. Nell si matně vzpomínala, že truhlička, kterou měla v rukou, převzal skřet a ten jí odnesl někam do zadu za tu hromadu. Teď, když zpětně vzpomínala, šel po jakési cestičce okolo zlata. Za moment se vrátil a stručně vysvětlil, že tento dokument byl uložen k ostatním. Nechtěla ani domyslet kolik galeonů je ještě v cenných papírech a panstvích, které teď nepochybně vlastní. Zamyšleně se rýpala v jídle a vůbec si nevšimla, že jí Severus už nějakou tu chvíli pozoruje.

Zrovna chtěla znovu popohnat hrášek z jednoho konce talíře na druhý, když jí ruku chytla ta jeho. Její srdce v tu chvíli udělalo kotrmelec. Poplašená vlastní reakcí vzhlédla a zadívala se do jeho očí. Oči černé jako noc. Černá panenka byla jen o něco tmavší a byla jakýmsi středem, do kterého když se člověk zadíval, mohl se i utopit. Trochu nervózně se usmála a počkala, co jí Severus chce. „Měli bychom jít Nell, je čas.“

S malým zaváháním se zvedla a přerušila tak oční kontakt. Během chvíle už stáli v obchodě a nadšená prodavačka jim nosila jeden balík za druhým. Po době, která Severusovi připadala, jako věčnost, měli konečně všechno zařízeno. S úlevou se přemístili před bránu a bez jediného slova se dostali až do vstupní haly. Tam veškerý nákup, který patřil Nell, Severus zvětšil a zavolal docela početnou četu domácích skřítku, aby to odnosili.

Sám se vydal do laboratoře, aby uložil své nové přísady. Nellu nechal ve vstupní síni. Věřil, že si poradí, přeci jen už se tu pohybovala docela dlouho.

Nella na rozdíl od Severuse nikam nepospíchala, šla docela klidným a vyrovnáním krokem. Za celý den si zvykla na své tělo i na některé zvláštnosti s ním spojené. Musela připustit, že ačkoli si na začátku nemohla zvyknout na jiné těžiště, po celodenním chození bylo vše skvělé. Její tělo se konečně dostalo do správné rovnováhy a jí se teď chodilo daleko lépe a to až bylo s podivem. Když nasadila ladný krok a narovnala záda, šlo to ještě lépe. S pevným přesvědčením se zařekla, že už nebude chodit nikdy jinak. Nějakým způsobem se jí to líbilo. Když došla do pokoje, spokojeně se usmála. Všude bylo vidět, že skřítkové se ho pokusili alespoň trochu uzpůsobit její nové identitě. Se zamyšlením otevřela skříň a koukala na perfektně vyrovnané prádlo a oblečení, které si dnes nakoupila. Vůbec jí nevadilo, že za to utratila skoro sto galeonů. Ne, líbilo se jí to. Vyndala kalhoty a obyčejné tričko a převlékla se z hábitu, který měla dosud na sobě.

Uvolněně sebou práskla na postel a přemýšlela. Přemýšlela, jak moc se s přeměnou změnila, byl tomu ani ne den a už považovala nákupy za senzační věc, utratila spousty peněz za oblečení a aristokratské rysy jsou na ní ještě více patrné. Je možní se změnit tak moc? A byla by taková vždycky, kdyby se nic takového, jako je rituál Saltix, nestalo? Vyrůstala by se svými rodiči a byla by přesně tohle ona a ne někdo jiný? Uvažovala, zda to nezpůsobil onen rituál. Zamyšleně sáhla po první knize, kterou viděla. Poslední dobou jí knihy naplňovaly zvláštním klidem a harmonií. Začetla se do obsahu a hned zjistila, že je to kniha o magickém klonu, o kterém se Severus už zmínil. S chutí se do ní pustila. Přestala vnímat čas, takže jí trochu překvapilo, že jí skřítka hlásí večeři.

Koukla do velkého zrcadla, které také přibylo v jejím pokoji, a usoudila, že je vhodně oblečená. Rukou si prohrábla vlasy a vykročila.

V jídelně už seděl Severus na svém obvyklém místě. Ovšem, neobvyklé bylo, že místo večeře pře sebou měl rozloženou knihu a pil jenom svojí oblíbenou kávu.

Nella si sedla k zakrytému podnosu a chvíli ho pozorovala. Ovšem Severus nevzhlédl, proto s menším povzdechem zvedla poklop a pustila se do večeře. Místností se ozývaly jen zvuky příboru a někdy otočení stránky. Nella se právě natáhla pro tu vítečnou omáčku, kterou si přelívala maso, když se Severus chytil za levé předloktí. Urychleně se vytratil do svých komnat. Nevěděl, proč ho Pán volá tak brzy. Vždyť útok měl byt až zítra a podrobnosti se měli dozvědět také až těsně před útokem, přeci jen pojal podezření, že má ve svých řadách špeha. Nevěděl, co ho vedlo k tomu, aby jej zavolal, ale pospíchal, neboť v tomto zavolání bylo něco jiného. Zrovna vcházel do vstupní haly, v ruce držel smrtijedskou masku, když ze stínu vystoupila Nell. Chvíli se na sebe dívali, a když už chtěl Severus odejít, skočila mu kolem krku.

„Dávej na sebe pozor ano? Cítím jeho zlobu, něco se děje. Slib mi Severusi, že se vrátíš. Slib mi to, prosím,“ mumlala do záhybu jeho krku pevně přitisknutá. Severus, který v první chvíli úplně ztuhnul, jí lehounce pohladil po zádech a trochu se od ní odtáhl. V jejích bouřkových očích vyděl strach, ale ne o sebe, ale strach o něj. Jeho koutek se zvedl k mírnému úsměvu a políbil jí na čelo.

„Slibuji, že se vrátím,“ s těmi slovy se ztratil v načervenalém slunečním svitu. Nella stála dlouho ve vstupní bráně a dívala se do zářivého Slunce, které se chystalo jít spát.

Severus byl mírně zmatený, to co se právě stalo, si neuměl vysvětlit. Ta obava v těch očích mu tak silně připomínala tu, kterou miloval. Zamyšleně se přenesl do Temného sídla.

Jen, co se jeho nohy dotkly kamenné podlahy, zapnul svojí Nitrobranu na nejvyšší možnou úroveň a rázným krokem se vydal vstříc Temnu Pánu.

Do síně se dostal v rekordním čase a hned po vstupu zjistil, že je zde jenom vnitřní kruh. Naštěstí tam ještě nebyli všichni, takže nebyl poslední. Zařadil se na své místo a čekal. Temný Pán seděl na svém kamenném trůnu a z jeho očí přímo létaly blesky. Už teď si Severus odechl, že nepřišel úplně poslední. Dávka Cruciatu, která čekala na toho, který bude mít takové zpoždění, určitě nebude malá. Dveře se znovu otevřely a do síně rázným krokem vešel Nott. A jak Severus správně předpokládal, hned mezi dveřmi ho trefilo Crucio Temného Pána. Nott, který se složil na zem jako domeček z karet, vřískal tak, že to až rvalo uši. Když Pán konečně skončil s mučením, Nott ležel ještě chvíli na zemi a jeho tělo sebou občas trochu cuklo. Temný Pán mu už ale nevěnoval pozornost. Místo toho se obrátil k devíti stojícím Smrtijedům.

„Mí nejvervnější, zavolal jsem si vás, jelikož mám nemilou zprávu,“ dramaticky se odmlčel a vstal.

„Máme mezi sebou špeha. Ano slyšíte dobře, a vaším úkolem ho bude v mých řadách najít. Pevně vařím, že vás deset,“ přeměřil si je pohledem, zvlášť se podíval na Notta a znovu začal.

„Pevně věřím, že zde v mém kruhu nejvěrnějších taková špína, kterou je onen ZRÁDCE, není. Pokud ano, pevně věřím, že ví, co ho čeká. Ostatně za zradu Lorda Voldemorta je trest nejvyšší,“ jeho hrozivý hlas se nesl síní a jeho obvinění a hrozby donutily všechny sklonit hlavy. Byl to klasický projev úcty, kterou mu prokazovali. Ne nadarmo to byl kruh nejvervnějších, podružní Smrtijedi se před ním doslova plazili, oni ne. Zaujímali nejbližší místa u jeho tůnu a byli to oni, kdo většinou vedli útoky. Jen pokud to Pán vyžadoval, začlenili se mezi ty obyčejné. Severus byl tak neskutečně rád, že právě on jakožto špeh je ve nitřním kruhu. Kdyby to tak nebylo, nejspíše by na něj padlo podezření ihned. Děkoval všemocnému Merlinovi, že to byl právě on, kdo byl vybrán jako špeh u Brumbála a že on je považován za Velmistra Lektvarů. Byl pevně přesvědčený, že právě toto ho zachránilo. Temnému Pánu se to vždy hodilo a on věřil, že ještě nějaký čas bude. Další výhodou bylo, že nemusel zabíjet. I když občas stačí jen vidět to, co dělají ostatní a ty hrozné obrazy se mu vrací ve snech.

Temný Pán se po svém proslovu vrátil zpátky na svůj trůn a zvláštním pohledem si je přeměřoval. Potom mávl rukou, že mohou jít. Severus byl právě už jenom pár kroku od dveří, když se za ním ozval ledový hlas.

„Ty tu zůstaň, Severusi. Musíme probrat ještě několik věcí,“ věděl, že vyhýbaní se bude zbytečné, proto zavřel dveře za posledním a otočil se. Rázným krokem došel, až těsně před schody vedoucí k trůnu tam pokleknul a sklonil hlavu.

„Jsou nějaké nové zprávy od Brumbála, Severusi? A už se ti podařilo zjistit, kde ukrývá Pottera?“ ledový hlas prásknul tichou místností jako bič. Severus se odvážil trochu zvednout hlavu a podíval se na svého Pána.

„Ano Pane. Brumbál si je jití, že je vše dobře připraveno a Potter je dobře ukrytý. Mě se podařilo zjistit, kde přibližně ho ukrývá. Často mluví o jeho mudlovských příbuzných. Prý jedině tam má svojí ochranu. Bohužel se mi nepovedlo zjistit, kde se to místo přesně nachází, ale myslím, že Brumbál mi to do konce prázdnin prozradí.“ Nasadil škodolibí škleb místo své nečinné masky a úplně zvedl hlavu. Věděl, že teď se mu bude Pán Zla přehrabovat v hlavě, proto posílil svojí zeď Nitrobrany, vysunul před ní všechny vzpomínky na setkání ze školy, z mučení, ale i lektvarů. Přidal tam pár představ jak uvažuje nad tím, jaké by to bylo moci také mučit a zabíjet, aniž by přišel o svojí pozici Velmistra Lektvarů. Věděl, že takové myšlenky jeho Pána potěší. Dost znatelně cítil, jak mu prohlíží veškeré myšlenky. A docela si oddychl, když konečně z jeho mysli vystoupil.

„Velmi dobře Severusi. Opravdu si mě potěšil. Nyní můžeš jít a dál pracuj na mém plánu. Doufám, že za měsíc mi přineseš dobré zprávy. A nezapomeň na tvůj úkol. Abych nezapomněl, máš už připravené ty lektvary na zítřejší akci?“ Severus se zvedl a uklonil se a klidně odpověděl.

„Zajisté můj Pane. Všechny, které jste si přál na zítřejší akci, budou připraveny.“

Na tuto odpověď pokýval Voldemort hlavou a mávnul rukou. Jasné gesto vyzívající k odchodu. Severus se ještě jednou poklonil a vycouval z místnosti. Za dveřmi se konečně trochu uvolnil a vydal se do přemísťovací místnosti. S typickým zvukem podobným výstřelu z ruční zbraně, se přemístil.

Když se rozhlédl před bránou svých pozemků, byla už tma. Musel se zdržet v Temném sídle víc jak tři hodiny. Docela klidným krokem se vydal do zámku.

Když konečně stanul na kamenné podlaze vstupní síně, mohl se plně uvolnit. Dveře do hodovní síně byly pootevřeny, ovšem nikoho tam neviděl. I kniha, kterou tam nechal, byla pryč. Rozhodl se podívat do knihovny, zda jí skřítci neuklidily.

Cestou uvažoval, zda se má jít podívat na Nellu, ovšem veškerá jeho rozhodnutí byla smetena ze stolu, jen co otevřel dveře do knihovny.

Velká místnost se spoustou regálů a knih ho uvítala typickou vůní papíru a kůže. Po jeho levé ruce se nacházely regály a po pravé ruce velký krb, začarovaný tak, aby se ani sebemenší plamínek či jiný odpad z plamenů nedostal k vzácným svitkům. Naproti stály dvě křesla a stoleček. Právě jedno křeslo ho upoutalo. Byla na něm stočená Nella s hlavou na opěradle a s knihou, kterou hledal, v rukou. Došel k ní a opatrně jí svazek sebral. Byla to kniha, ze které určitě čerpala Lily. Kniha popisovala rituál Saltix - jeho použití a veškerá pravidla. Knihu odložil na stolek a zadíval se na spící dívku. Teď bude mít ještě více práce, než doposud. Nella si nejdříve musí zvyknout, že již není chlapcem, naučit se vše znovu, ale on jí věřil. Věřil, že když to má někdo dokázat, bude to právě ona. Ještě jednou se pousmál a vzal jí do náruče.

Byla lehoučká jako pírko, proto neměl žádný problém jí donést až do pokoje. Uložil jí do postele a pořádně přikryl. Chvíli si jí prohlížel, než se naklonil a vtiskl jí polibek na čelo. Dívka jenom něco zamumlala a otočila se na druhý bok. Severusovi to vykouzlilo usměv na tváři. Nemohl si pomoci, ale v její přítomnosti dostával jeho svět tvar a stabilitu, kterou ztratil před více než patnácti lety. Potichu odešel do knihovny, kde si vzal knihu o rituálu a se skleničkou Whisky se do ní začetl.

Mezitím v Bradavicích seděl ředitel nad přijímacími papíry a pečlivě si je prohlížel. Letos, ač to bylo s podivem, se mu sešli hned dva kandidáti na post učitele Obrany proti černé magii. Mlsně zalovil v kapse a vytáhl jeden nažloutlý bonbón. Labužnicky si ho vložil do úst a znovu se zahleděl do lejster. Když v tom plameny v krbu zezelenaly a hned na to z nich vylétl kouzelník v ošuntělém hábitu.

„Albusi! Albusi, on není u příbuzných! Nevím, kde vůbec je. Necítil jsem ho v tom domě, jako by tam už nebyl měsíce. Kde může být? Myslíš, že ho unesli? Oni tvrdí, že utekl. Já jim nevěřím, to by neudělal, není mu to podobné. Myslíš, že ho má ON?“ otázky se jenom valily na staršího kouzelníka, který si zamyšleně i překvapeně prohlížel Remuse Lupina.

„Uklidni se, Remusi. O čem to tu vlastně mluvíš?“ zeptal se Brumbál, když se trochu vzpamatoval. Remus na moment zkameněl, ale hned na to začal pochodovat po ředitelně.

„Šel jsem vystřídat Pastorka ze služby u Harryho domu. Obdržel jsem od něj zprávu, že ti mudlové jsou nějací divní, ostatně jako posledních pár týdnů, ale Harryho neviděl. Chtěl jsem mu popřát osobně k narozeninám. A také ho vidět a ujistit se, že je v pořádku.

V domě se svítilo jasným světlem, tak jsem doufal, že ještě nespí. Zaklepal jsem na domovní dveře, které mi vzápětí otevřela Petúnie. Jen, co mě viděla, zavřeštila a zabouchla mi před obličejem, nestačil jsem ani promluvit. Zkusil jsem to znovu, ale to už otevřel ten její tlustý manžel. Začal řvát, ať vypadnu a nechám jeho rodinu na pokoji. Nechtěl jsem, aby tropil rozruch, tak jsem vytáhl hůlku. Ovšem jeho reakce byla značně přehnaná. Okamžitě přestal, úplně zbledl a odcouval. Překvapeně jsem se vydal za ním. Našel jsem celou rodinu v kuchyni, jak se krčí u kuchyňské linky. Když jsem se zeptal, kde je Harry, vyštěkl něco o tom, že utekl. To jsem mu nechtěl věřit, tak jsem se ho zeptal důrazněji, stále tvrdil to samé. Prohledal jsem celý dům, ale po Harrym ani památky, jako by tam nikdy nežil. Když jsem se vracel ze schodů, ten mudla na mě vystartoval s puškou a křičel, ať zruším nějakou kletbu. Chtěl jsem se ho zeptat, co tím myslí, ale on pořád vykřikoval něco o černovlasém ďáblu a kletbě. Něž jsem si stačil porovnat věci v hlavě, vystřelil na mě. Jen těsně minul a já ho zpacifikoval kouzlem. Také jsem ho přejel diagnostickým kouzlem a zjistil jsem, že na něj byla opravdu použita kletba.

Nevím jaká ani jaké má účinky, neznám jí, ale ten, co jí na ně uvalil, věděl, co dělá. Nejde zlomit někým jiným. Albusi, co budeme dělat? Oni jsou prokletí všichni a Harry tam není. Není nikde poblíž, je to, jako by neexistoval, jako by tam nikdy nebyl.“

Remuse se na konci své řeči zastavil a klesnul na kolena. Harry byl poslední, kdo mu zbyl a teď zmizí bez jediné stopy. Nejdřív Sirius a teď Harry, nemůže ztratit i jeho, to už by neunesl.

Albus odložil papíry, které měl po celou dobu v rukou a s velkým smutkem v očích se zadíval na kouzelníka klečícího na jeho koberci.

„Jsi si opravdu jistý, že tam nikde není? Nemohl by být někde venku? Víš přece, jak se Harry rád toulá, i když to má zakázáno. Mohl být pod pláštěm od Jamese.“ Starší čaroděj snažil se najít odpověď a dát tak naději tomu mladšímu. Možná však dával naději především sobě. Zhroucený kouzelník na jeho slova však jen vytrvale kroutil hlavou.

„Není nikde. Hledal jsem ho, když jsem odešel z toho domu. V tom domě jsem necítil jeho zbytkovou magii, ale ani jeho pach. Nikde v okolí, jako by tam nebyl od začátku pátého ročníku. Jako by se nevrátil na prázdniny. Možná tam byl, ale musela to být jenom chvíle, nejvýš týden víc ne. Nevěřím tomu mudlovi, že Harry utekl, to by neudělal. Co budeme dělat Albusi?“ vlkodlak upínal své jantarové oči, jindy plné veselých jiskřiček, teď plné smutku a hrozného strachu, na starého kouzelníka, kterému se v pomněnkových očích zrcadlily stejné pocity. Nevěděl, jak by měl na tuto otázku odpovědět. Nevěděl, kde je mladý Potter. Nevěděl ani proč by ho Severus zradil… ne, Severus nezradil, určitě by mu oznámil, kdyby se Harry nacházel u Voldemorta.

„Nevím, Remusi. Já… opravdu nevím. Stále musíme brát v úvahu, že Harry utekl, že se nevyrovnal se smrtí Siriuse. Svoláme na zítra Řád, pokud se do té doby u někoho neobjeví, začneme ho hledat. Musíme být ale opatrní, kdyby Voldemort zjistil, že je Harry mimo mojí kontrolu, uspořádal by na něj lov a to my nesmíme dopustit.“

Starší kouzelník vstal ze svého křesla a popošel k poslednímu Pobertovi. Remus seděl sklíčeně na zemi. Už ani nebědoval, jen nechával svým emocím volný průběh. Jeho tváře se leskl od slz a jeho oči se upínaly na Brumbála. Ten si beze slova sednul vedle něj a vzal ho do náruče. Jemně ho hladil po zádech a malinko se s ním kolíbal. Kdyby je někdo viděl, řekne, že je to sentimentální a trpná záležitost. Ale Albusovi to připadalo správné, vždycky se cítil, jako dědeček, který musí svá vnoučata chránit před nástrahami světa. A Remus patřil k jeho pomyslným vnoučatům, které teď potřebovalo pomoct a utěšit. Oba měli o čem přemýšlet a oba se báli nejhorší možnosti.

Na jiném místě v místnosti obkládané černým mramorem s masivním černým trůnem seděla bledá postava podobná hadu a hráls si se svojí hůlkou. Seděla nehybně, jenom její bledé prsty protáčely lesklé černé dřevo. Její rudý pohled směřoval kamsi doprostřed místnosti. Nezdálo se, že by na něco čekala. Spíš to vypadalo, že nad něčím usilovně přemýšlí.

Náhle se hůlka zastavila a rudé oči se šíleně zablýskly. Tichou místnost prořízl ledový smích a vzápětí syčení hada.

V rohu velkého sálu se pohnul dlouhý a nikým nevidění stín a začal se přibližovat ke svému pánu.

Lord Voldemort ho sledoval svým rudým zrakem, dokud se hadí mazlíček nedostal, až na ramena svého Pána, místnost byla tichá. Co se ale hadí tělo dotklo pánových ramen, začala symfonie syčivých zvuků. Nikomu zde by to nepřišlo divné, kdyby je slyšel.

Temný pán pohladil hada po hlavě a s hrozivým pod tónem v hlase pronesl.

„Už mi nemůžeš utéci, Harry Pottere. Budeš můj, a když ne celý, alespoň tvoje magie se přidá na mou stranu…“ syčivě pronesl další část věty, kterou neměl prozatím nikdo znát. Jeho plán byl kompletní. Jen, co Severus přinese onu klíčovou informaci, bude mít cestu volnou a pak ho nezastaví ani Brumbál se svým hejnem vrabců.