Prudce vydechla a stále opojená tím úžasným pocitem otevřela oči. Hned na to se její spánkem mírně zakalený pohled setkal s černýma očima. Zřetelně viděla, jak se v nich zrcadlí velký strach a hned na to se v nich rozlila neuvěřitelná úleva. Najednou měla pocit, jakoby přes její tělo prošla vlna tepla a usadila se někde v hrudi. Nový pocit měla ale v podbřišku, kde jí šimrala motýlí křídla. Malinko se pousmála a zcela okouzleně sledovala, jak jí její ochránce a profesor usměv vrací.
Pomalu se posadila na kožešině a očima utkvěla na stále aktivním ‚Tempus‘, které hlásalo tři hodiny odpolední, nebylo tedy divu, že se o ní bál, byla mimo bezmála tři hodiny. S omluvným výrazem se znovu podívala na profesora, který teď seděl kousíček od ní.
I když se to snažil zakrýt, měl ve tváři vepsané očekávání. Než stačila ona sama promluvit, místnost proťal sytý baryton.
„Nemůžu říct, že nejsem překvapen. Nečekal jsem, že může nějaký kouzelník, v tvém případě čarodějka, vydržet ve svém podvědomí takovou dobu. Ale znovu to poukazuje na to, že disponuješ ohromnou silou, která je v tobě dosud uzamčena a vyčkává. Netroufám si hádat, jaká zvířata si tě vybrala.“ Nechal svá slova doznít a už nemluvil.
„Severusi to se nedalo popsat. Ten úžasný pocit, který jsem celou dobu cítila a ta volnost Severusi já …mě si vybral vlk, jsem velký černý vlk! Čekala jsem laň nebo něco podobného, ale ne vlka. Ta nespoutanost co jsem cítila. Bude to stejné, až se přeměním? Až se poprvé proběhnu, budu to cítit stejně jako v tomto snění? Její tvář zářila štěstím a Nella měla pocit, jako by mohla roztáhnout křídla a létat hned teď. Severus jí naproti tomu věnoval usměv. Jen hádal, ale čekal, že druhé zvíře bude vetší překvapení. Vlk byl jeden z jeho tipů, na rozdíl od jejího domnění, hádal, že to bude něco takového. Ona byla nespoutaná, tvrdohlavá. Dokázala být ve smečce, ale i samotářka. Němým gestem ji vyzval, aby pokračovala. Sledoval jak, pokud to bylo možné, se jí usměv ještě roztáhl a její tvář dostala ještě víc okouzlený výraz. A jediné slovo, co jí uniklo ze rtů, dokázalo otřást i jeho představami.
„Drak“
‚Drak?!‘ honilo se mu hlavou. Opravdu je možné, že je natolik silná, aby měla toto magické zvíře? Je to vůbec možné? Bože, vždyť ani Albus nemá v otisku draka! A to je považován za jednoho z nejmocnějších kouzelníků! Novým pohledem se zadíval na dívku před sebou. Její tvář se stále třpytila radostí a štěstím. Náhle se na něj podívala takovým zvláštním pohledem a pronesla.
„Mám takový pocit, že můj otisk silně souvisí s mojí nitrobranou, a také mám pocit, že vím co je to za draka, ba dokonce mám některé jeho části.“ S touto větou přejela po hůlce, kterou vyndala z kapsy. Hůlka reagující na její dotyk zasvítila jakoby z jádra fialkovým světlem a prosvítila tak žilky v její struktuře. Nella to okouzleně sledovala.
„Drak Peruánský.“ Špitla. Severus si ji ještě jednou pořádně prohlédl, jako by hledal náznak vtipu, než promluvil zvláštně zastřeným hlasem.
„Jsi si jistá Nell? Tento druh je už dávno vyhynulý, nevíme přesně, jak vypadal. Jsou to většinou jen černobílé náčrtky. Je možné, že se budeš dlouho motat v kruzích. Kouzelníci ho znají povětšinou z bájí a legend. Sice se tvrdí, že vyhynul před pěti sty lety, ale už před tím bylo těžké ho spatřit. Bude těžké ho nalézt v knihách.“
„Ano, jsem si jistá Severusi, byla jsem si jistá hned a moje hůlka mi to jenom potvrdila. A s obrazem nebude problém, viděla jsem se zřetelně v odrazu vody.“ Oponovala dál Nella.
„Dobře tedy. V tom případě by jsme měli ale začít, tedy ty bys měla. Já se budu muset jít připravit. Teď pojď, ukážu ti, jaké knihy nastudovat.“ Zvedl se a svým typickým krokem mířil z místnosti s ještě rozjařenou Nellou v závěsu.
Obsáhlá knihovna rodiny Snaepů je přivítala typicky klidným prostorem. Severus se vytratil někam do spleti uliček a regálů. Nellu nechal u krbu posazenou v pohodlném křesle. Netrvalo dlouho a vrátil se.
V rukou měl dvě rozdílné knihy. Jedna byla docela úzká, vázaná v tmavé kožené vazbě se stříbrným nápisem. Zato ta druhá byla podstatně silnější v ohmataných papírových deskách. Nella obě knihy odhadla na dvě stě stran u menší a něco k tisíci u větší.
Obě knihy složil Severus na nízký stolek před krbem.
„Najdi si svá zvířata a pořádně je prostuduj. Bude to potřeba, až se budeš měnit. Znáš sice podobu, ale stavba tvého těla je zcela odlišná od toho zvířecího. Když vezmeme v potaz, že u magické přeměny budeš muset myslet i na křídla, dá ti to pořádně zabrat.“ S malou jiskrou v očích sledoval, jak se natáhla pro tu užší z knih. Vzápětí jí spadla brada a vykulila oči. Nalistovala totiž obsah a dokonale vyvrátila její mínění, že tato knížečka má jenom dvě stě stran. Tato knížka byly začarovaná kouzlem novinek. Byla nezákonná to ano, ale s tím si Severusova rodina, ani on sám nedělal starosti. Zapisovala se do ní všechna magická zvířata, takže tam byly nejnovější informace, jak o dříve objevených, tak po ty nejnovější. Také se v ní objevovaly nejnovější informace o již objevených tvorech. Na pohled vypadala jako dvě stě stránková učebnice, ovšem po otevření čtenář zjistil, že se dívá na popis tisíců magických zvířat. Zatím měla tato knížka něco kolem osmi tisíc stránek. Její překvapení mu na tváři vyvolalo usměv, s kterým potichu odešel z místnosti. Jen co se však za ním zavřely dveře, vytáhl hůlku a zakouzlil na sebe Silencio. V bublině, která ho obklopila, se rozesmál zvučným smíchem. Stále si nebyl jistý, proč má neodolatelnou chuť žít náhle naplno. V těchto chvílích, když se podíval zpětně do svého života, nemohl pochopit, proč se dobrovolně uzavřel do ulity. Měl však podezření, že za to muže dívka sedící ve vedlejším pokoji.
Potřásl hlavou ve snaze zahnat takové myšlenky a svižným krokem se vydal do sklepení. Plánoval uvařit ještě některé lektvary, aby měl dostatek pro nastávající boje.
Brumbál o útoku věděl, ale nesměl nikomu nic říct. Moc dobře si uvědomoval, že špeha do vnitřního kruhu už víckrát nemusí dostat. Proto bude řád informovat až v průběhu bitev, avšak nečině sedět také nechtěl. Očaroval bystrozorům některé detektory černé magie a nechal je hlásit některá místa, kde se mají Smrtijedi ukázat. Bylo to málo, ale víc se dělat nedalo.
Vešel do své milované laboratoře a na pracovní plochu postavil tři kotlíky a dal se do práce.
Uběhly přesně tři hodiny, když se znamení zla na jeho levém předloktí rozžhavilo do ruda. Pán ho volal. Urychleně zazátkoval poslední lahvičku a vložil jí do připravené bedničky.
Bedniček měl na stole několik, ale už jsi ničeho nevšímal. Přivolal si plášť a masku a pospíchal do tělocvičny. Sebral tělo Harryho Pottera a urychleně se dostavil do vstupní haly. Tam ho položil na nosítka zavěšená ve vzduchu, které si tam předem připravil. Zrušil proti přemísťovací barieru. Skřítci měli nakázáno v takových situacích ji hned obnovit, jen co se přemístí. Ovšem než to stačil udělat, drobné paže ho zezadu objaly a něčí hlava se mu zabořila mezi lopatky. Blesková otočka a už měl plnou náruč. Nella musela cítit, že je volán. Jizvu sice neměla příliš viditelnou, přesto sotva patrná jizva fungovala jako nepovedené znamení zla. Vtiskl jí něžný polibek do vlasu a i přes zvuk přemístění slyšel, jak ho prosí, aby se měl na pozoru.
Přemístil se na kamennou dlažbu, a co nejrychlejším krokem se vydal do sálu. Cestou ještě zburcoval svou Nitrobranu a své pečlivé iluze na nejvyšší stupeň. Teď byl schopen čelit i případnému hněvu Pána Zla.
Spěšně vstoupil do místnosti, kde zatím stála jenom Belatrix s manželem a švagrem. Přestože byla tato akce ohlášená, na moment se zarazil. Čekal zde větší účast. Nevěděl, kolik času uplynulo od okamžiku, kdy vkládal poslední lahvičku lektvaru proti bolesti do bedničky, ale Severus měl pocit, že jeho odchod nebyl dostatečně rychlý. Přesto jich tu nebyla ani polovina.
Zařadil se na své obvyklé místo ve stále poloprázdném půlkruhu, vzhlédl a mírně sklonil hlavu. Temný Lord mu pozdrav úsporně oplatil, aniž by něco řekl a dál vyčkával na příchod svých nejvěrnějších.
Netrvalo dlouho a půlkruh byl kompletní. Deset Smrtijedů stojících před svým mistrem tiše vyčkávalo na příkazy. Temný pán lehce vstal ze svého kamenného trůnu a ještě jednou přejel pohledem po předstoupených Smrtijedech.
„Mí věrní, pevně věřím, že své zadané úkoly jste splnili a zasloužíte si onu zábavu, kterou jsem vám na dnešek přislíbil. Severusi, rozdej každému své výtvory.“ Jeho hlas se nesl mramorovou síní jako ledový vichr a Severusovi se při jeho zvuku ježily chloupky na krku, ale poslušně učinil tak, jak si pán přál.
Ledový hlas přednášel o plánech útoků na vesnice. Budou dvě dvojice a dvě trojice. Měli zaútočit na čtyři vesnice, z nichž jedna je napůl kouzelnická. Do té půjde jedna z trojic. Temný pán chtěl ukázat svou sílu, proto nařídil kompletní vyhlazení. Severus zaslechl, že Belatrix, její manžel a švagr jdou do vesnice s kouzelnou komunitou. Pán zla jí to dal za odměnu, výtečně splnila zadaný úkol, ovšem jaký to byl, nikdo nevěděl, jen on sám.
Severus byl přiřazen k Nottovi a Šedohřbetovi, ale radost z toho věru neměl. Ovšem nedal znát, že se mu tahle „odměna“ ani za mák nelíbí. Jeho pán mu tak chtěl vyhovět a dodat co nejvíce požitku z mučení a smrti, kterou on sám páchat kvůli lektvarové čistosti nemohl. Byl rád, že byl natolik duchapřítomný a tenkrát si vymyslel tuhle lež. Jeho pán byl s jeho schopnostmi natolik spokojen, že ho nenutil, aby mučil a vraždil, místo toho mu dával vždy za odměnu se dívat na nejschopnější zabijáky. Většinou byl v týmu s Luciusem, pravou rukou Pána zla. Ovšem dnes se mu hodilo, že má být s Nottem.
Nott patřil k malému procentu těch, kteří nikdy nezvládli úplně Nitrobranu a jeho mysl byla značně jednoduchá, bude se dokonale hodit k provedení plánu.
Síň se pomalu vyprazdňovala dokud před Temným Lordem nestály jen oni tři.
„Sssseverusssi,“ protáhl Pán zla jeho jméno, a jemu znovu přeběhl mráz po zádech. Přesto však zachoval svou tvář a mírně sklonil hlavu.
„Můj pane.“ Věděl, co ho čeká. Narovnal se a pohlédl do těch rudých štěrbin, spíš hadích než lidských. Okamžitě se dostavil onen pocit stínu prohlížející si jeho myšlenky.
Kluzký jako had otíral se o každou vzpomínku, každý pocit, každou myšlenku. Neschopen najít to, co mu bylo skryto, za hladinou vody líně se vlnící pod vzpomínkami.
Temný pán se zdál být potěšen, když se konečně vynořil ze spleti Severusových myšlenek.
„Můj drahý Severusi, jaká škoda, že kvůli svým lektvarům musíš zůstat nedotčený. Cítím s tebou, když sleduji tvou touhu ubližovat a podřizovat si ty kreatury, mudlovské šmejdy a mudly. Dnes budeš sledovat Notta a Šedohřbeta, užij si to. Věřím, že až se vrátíš, vykonáš svou práci znamenitě jako vždy. A teď, máš pro mě ten lektvar, co jsem žádal?“ Severus se uklonil a z hábitu vylovil tři lahvičky bílého, skoro stříbrného lektvaru a vložil je do nastavené ruky Temného Pána.
„Nemá jich být více Severusi?“ a rudý pohled zabodl do svého služebníka, který pokorně sklonil hlavu.
„Ne můj Pane, z vyvařeného kotlíku jsem odlil přesně tři lahvičky, není možné jich udělat více.“ Dovolil si zvednout hlavu a čelit tomu hrozivému pohledu. Oči temného pana klouzaly po jeho tváři hledající jakoukoliv stopu po lži.
„Dobrá. Nyní běžte!.“ Ozvalo se trojité hlasité ‚prásk‘ a mramorová síň zela prázdnotou. Temný pán se líně rozvalil na svém trůnu a do ticha zasyčel.
Severus se přemístil nedaleko Notta. Šedohřbet se hned po přemístění ztratil mezi domy. Nebylo ještě tak pozdě, přestože si temný pán dával na čas při rozdělování vesnic a úkolů. Padala tma a ve většině domu se stále svítilo.
Jedinou podmínkou Temného pána, bylo udělat to čistě a v tichosti. Severus sice pochyboval, že se něco takového může týkat Šedohřbeta, ale nedovolil si odporovat. Sledoval s hrůzou, jak se kouzelník a krvelačný vlkodlak pouštějí do úkolu, který jim zadal jejich pán. Z prvních domů se ozval křik, který byl pro okolí neslyšný. Severus byl nucen sledovat jejich hrozné počínání. Doufal, že Brumbál zařídil nějakou nenápadnou pomoc, o kterou žádal. Čekání se zdálo nekonečné a nad několika domy viselo Znamení.
Přestával doufat, když se ozvalo několikanásobné ‚Prásk‘ a na hlavní ulici se objevilo asi dvacet osob oděných v modrých hábitech. Na zádech černé ozdobné ‚B‘. Severus nelenil a jako správný Smertijed se vydal varovat své kolegy. Ti už stačili zdevastovat polovinu vesnice, aniž by si jich někdo všiml. Bystrozoři se začali nebezpečně přibližovat k pozici, kde byl zrovna Nott. Ten si jich stále nevšiml a právě umísťoval znamení zla nad stavení. Než stačil Severus něco říct a svého ‚kolegu‘ varovat, Bystrozoři si jich všimli.
Rozpoutal se boj, ke kterému se přidal během okamžiku i Šedohřbet. Nutno dodat, že on byl celý od krve, která mu stékala z prstů i úst. Přestože byli tři, dokázali rozpoutat peklo. Bystrozoři zřejmě neočekávali, že jim hrozí nebezpečí od tří osamocených Smrtijedů a značně je podcenili. Bylo dílem okamžiku, kdy vzduchem létaly paprsky všech barev a hluk přilákal pozornost ostatních obyvatel vesnice. A přestože se Severus snažil vysílat jen lehká prokletí a převážně svazovací a odzbrojovací kletbu, jeho dva kolegové tak ohleduplní nebyli. Jejich nejčastější barvou, která z hůlky vystřelovala, byla jedovatě zelená a stříbrně-šedá.
Boj netrval dlouho, přestože byli Bystrozoři zmatení, dokázali se z toho rychle dostat, proto Severus zavelel ústup. Ještě před tím, než se i on jako poslední přemístil, zavěsil nad ulici Znamení zla.
Lehce klapl podrážkami o kamennou podlahu a hned se rychlým krokem vydal do přijímací Síně. K jeho překvapení tam nebyli jen oni tři, ale kompletně celý kruh. Podmračené tváře na jindy kamenných, naznačovaly, že i oni se setkali s Bystrozory. Ovšem ne všichni, Belatrix a její příbuzní se tvářili normálně a zcela spokojeně.
Severus se spěšně zařadil do kruhu a sledoval velice rozzuřeného pána zla.
„Jak se o tom dozvěděli! Nikdo to nevěděl! Přesto překazili útoky! Mluvte okamžitě! Severusi!“
„Můj pane. Mám jisté podezření. Nedávno vymyslel jistý Bystrozor nový detektor černé Magie. Prozkoumal jsem ho, a zdál se pro nás neškodný, ale ten kouzelník se zná s Brumbálem, je tu možnost, že ho požádal o jistá vylepšení.“ Jeho rudé oči se nebezpečně zužily a zlostně probodával svého věrného Smrtijeda. Pohled Pána zla by mohl zabíjet.
„Brumbál!“ vyplivl to jméno Temný lord jako to nejodpornější, co kdy řekl.
„Crucio!“ černý paprsek se vpil do hrudi Severuse, který se okamžitě složil na zem. Víčka pevně semknutá, čelist zatnutá a pěsti zatnuté, až bělaly klouby. Přesto nevykřikl. Severus se neuměl odpoutat od bolesti, to umělo jenom velice málo kouzelníků, ale uměl bolest překonat. Byl tak vycvičen a věděl, že zrovna tuto schopnost považuje Temný pán za velké plus.
Kletba netrvala dlouho, a když konečně přestala, Severus se zvedl. I přes třes, který se rozléval jeho tělem, stál vzpřímeně a zcela bez pomoci. Temný pán už seděl na svém trůnu a hrozivě shlížel na svých deset nejvěrnějších.
„Tvá práce Severusi.“ Prohodil a ležérně mávl rukou. Ten jen pokýval hlavou a přistoupil k Belatrix.
„Legilimens!“ pronikl do temného světa projasněného jenom krví. Otřásl se hnusem, když sledoval její počínání v zadané vesnici. Sledoval její vášní a pýchou naplněné pocity, když se dívala na svého manžela a švagra. Zdevastovali celou vesnici a záchrana těch lidí nepřišla. Její poslední vzpomínka na to místo byla pohled na holčičku, které nemohlo být víc jak deset let. Měla hrůzou vytřeštěné oči a křečovitě svírala hračku. Ležela v kaluži krve, která jí pozvolna tekla z očí, nosu, úst i uší. Malinký hrudníček se ještě z posledních sil zvedal, než i on své snažení vzdal.
Severus opustil mysl zvrácené a šílené Smrtijedky a pokračoval v prozkoumávání těch ostatních. Toto byla jeho práce. Pán zla mu natolik důvěřoval, že ho nechal, aby si mysl prohlédl první. Nakonec Severus vkládal tyto nasbírané myšlenky do černé kameninové mísy a Pán zla si je sám prohlížel.
Právě se dostal až k Nottovi. Svou falešnou vzpomínku měl připravenou. Stačil jen okamžik a Nott sám si myslel, že zabil kouzelníka. Severus dělal, že si vzpomínku prohlíží, stejně nezaujatě jako ty ostatní, když prudce odskočil od Notta a s hraným děsem se podíval na Pána zla. Ten samozřejmě jeho reakci viděl a postavil se.
„Co se stalo Severusi? Pověz mi to.“
„Můj pane, on … on zabil Pottera!“ jeho prohlášení a zdvižená ruka směrem k Nottovi vyvolala hotové pozdvižení. Všichni, ač zvyklí se schovávat za ledové masky, zalapali po dechu a sám Nott vypadal překvapeně. Pán zla jen přejel svým pohledem celý půlkruh a místnost ztichla. Když se ozval sám Nott.
„To byl on? Já nevěděl, že je to on, můj pane! Z toho baráku vylítl v tmavém plášti a pálil kletby a odzbrojovací kouzla, chtěl jsem ho zneškodnit. Chvíli jsme si vyměňovali kletby, několikrát jsem ho zasáhl a on mě. Za každým druhým kouzlem ode mě letěla Avada. Poslal jsem na něj kosti drtící kletbu, kterou odrazil, ale v závěsu jsem vypálil Kletbu smrti. Avada se odrazila od skla a trefila ho přímo do prsou. Nevšímal jsem si ho, jen zběžně jsem na něj pohlédl. Kapuce pláště zakrývala celý jeho obličej, jenom jedno oko bylo vidět přes clonu tmavých vlasu. Pokračoval jsem v práci, ale neudělal jsem toho mnoho, když mě Severus varoval před Bystrozory.“ Snažil se to vysvětlit, ale Temný pán byl úplně bez sebe
„Ukaž mi tu vzpomínku. Hned!“ Nott však neudělala ani krok, proto Severus udělal krok vpřed a přiložil si hůlku ke spánku. Stříbrnou nitku na jejím konci vložil do černé misky a lehce šťouchl do jejího obsahu. Temný pán nad ní mávl hůlkou a zasyčel hadím jazykem. Myslánka se zachvěla a z jejího nitra vyletěla stříbrná vlákna. Vlákna se různě proplétala, až stvořila dokonalý trojrozměrný obraz, všichni napjatě sledovali, co se bude dít.
Nott zrovna devastoval další rodinu, s potěšeným úšklebkem vyšel z obýváku, kde nechal mrtvolu muže v křesle, a prošel vchodovými dveřmi. Zamířil rovnou k dalšímu domu, když z toho naproti vyletěla osoba zahalená v tmavém plášti s hlubokou kapucí. Chvíli na sebe jen tak hleděli, než osoba v plášti vypálila odzbrojovací kletbu.
Strhl se boj. Velice impozantní. Paprsky se ve vzduchu střídaly a nacházely své cíle. Nott měl rozervaný hábit a roztrženou košili, přes hrud se mu táhla hluboká řezná rána. Klečel na jednom koleni, neboť měl vykloubený kotník a z uší mu rostli výhonky nějakých rostlin. Ovšem osoba v plášti na tom byla podstatě hůře. Přes hrudník se táhla spálenina, měla zlomenou nohu nejmíň na dvakrát,a proto se také opírala o zeď, aby udržela rovnováhu. Řezací kletba zasáhla její levou ruku, která volně visela podél těla. Ovšem stále se stíhala vyhýbat Avadám, které létaly všude kolem. Zrovna se vyhýbala řezací kletbě, když přilítla ze strany Notta kosti drtící kletba mířící na její hrudník. Lehce jí odrazila. Štít stále pulsoval kolem jejího těla, když jím jako máslem nůž prořízla Avada. Tělo bez nadvlády ochablo a skácelo se k zemi. Viděli spokojený úšklebek u jeho protivníka, který se hned začal léčit a odklínat. Letmý pohled na mrtvého protivníka to, že mluvil pravdu, že si ho pořadně neprohlížel, dokázal fakt, že celá osoba byla lehce rozmazaná. Jen zpoza čupřiny černých vlasů z pravé části obličeje, které bylo vidět, shlíželo nevidoucí smaragdové oko.
Obraz se rozptýlil na jednotlivá stříbrná vlákna, která se vrátila do Myslánky. Jen malou chvíli bylo ticho, které vzápětí prořízl ledový hlas.
„Crucio!“ kletba zasáhla Notta, který se v příštím okamžiku zmítal na mramorové podlaze.
„Já jsem měl být jeho protivníkem. To můj to měl být triumf. To já jsem si měl vychutnat jeho mučení. Ne ty! Jeho magie se měla přidat ke mně! Poznáš jaké to je zkazit plány Pána zla!
CRUCIO! CRUCIO! CRUCIO!“ rozčílený Temný Lord dával svůj vztek patřičně najevo. Když konečně přestal mučit Notta i ostatní si viditelně oddechli. Magie Temného pána je utlačovala jako neviditelné provazy.
„Doufám, že sis zapamatoval tento prohřešek Notte!“ Nott ležel na zemi v kaluži krve a zhluboka dýchal.
„Severusi, dojdi pro jeho tělo, chci ho předhodit Brumbálovi po kouskách. Když už je ten spratek mrtvý, alespoň si užiji toho zdrceného dědka.“ Šklebil se ze svého trůnu. Severus polknul. Teď přijde to nejtěžší.
„Můj pane, mezi těmi bystrozory, co přišli zachránit tu vesnici, byli někteří členové řádu. Jasně jsem viděl Moodyho a tu nešikovnou káču Tonksovou. Není možné, aby to Brumbál už nevěděl.“ další Crucio proťalo vzduch a neomylně se zakouslo Severusovi do hrudi. Tentokrát kletba posílená nehorázným vztekem dala Severusovi zabrat. Kapičky potu pomalu stékaly po jeho čele, ale nevykřikl. Kletba byla záhy ukončena.
„Ven! Všichni okamžitě odejděte!“ hlas Temného pána proťal vzduch nabitý napětím jako vystřelená kulka. V okamžiku nebyl v místnosti ani jeden Smrtijed.
Lord Vodemort, stále rozčílen na nejvyšší míru, zamířil do sklepení hradu, které bohatě oplývalo motáky a mudly pro jeho zábavu. Na co likvidovat věrné a nadané Smrtijedy, když je tu spousty nižších existencí zaručující větší zábavu. Teď, když je ten spratek konečně mrtvý, i když ne jeho rukou, nemá kouzelnický svět žádnou naději, a je jen otázkou času, kdy zapracuje nenávist, zrada a strach. A pak to bude on, kdo bude jediný, koho budou uctívat a třást se strachy. Teď už mu nikdo nezabrání ovládnout svět. Chladné hradní chodby rozechvěl zvuk hlubokého a ledového smíchu.
Tou samou dobou co Smrtijedi rozsívali smrt, pochodoval Albus Brumbál po své pracovně v Bradavicích. Vypadal mnohem starší, než ve skutečnosti byl a unavené oči to vše jen potvrzovaly. Věděl, že tam někde venku právě teď bojuje o život několik set mudlů, ale on s tím nemohl už nic dělat. Dělal, co mohl, aby je zachránil a stále nikdo nepojal pozření a teď byly jejich životy v rukách štěstěny, která má v oblibě používat říkanky, aby rozhodla na koho se usměje a komu ukáže záda. Ovšem jeho chůze od stěny ke stěně měla ještě další dva důvody.
Prvním byl ‚Zlatý chlapec‘, který se beze stopy vypařil. Remus musel dostat něco na uklidnění a momentálně odpočíval v pokoji v útrobách Bradavického Hradu.
Nevěděl, co se stalo, proč jeho kouzla na nic nereagovala, proč si žádný ze strážců nevšiml, že magie v domě je mizivá, ba vůbec žádná? A kam jinam by mohl chlapec jít? Vždyť v Zobí ulici byla jeho jediná rodina.
Druhým značně veselejší případ mu také nadělal nějakou tu vrásku. Objevila se dcera zesnulého Siriuse. Bylo evidentní, že jí chtěl představit toto léto. Dopis, který obdržel, byl stručný a jasný. Sirius evidentně myslel na vše a dům číslo 12 podle všeho přenechal právě své dceři Nellien. Přesto celá záležitost byla něčím zvláštní.
Starý kouzelník pohlédl na nástěnné hodiny, které jednou dostal od mudlo-rozeného kouzelníka. Hluboce si povzdechl, musí svolat řád, většina ho sice byla zde, ale přesto zřídili provizorní štáb v Doupěti.
Popošel k bidýlku, na kterém seděl majestátný pták fénix. Něžně ho pohladil po hlavičce a natáhl pravou ruku k jeho zobáku.
Tam na zápěstí bylo skoro neviditelné nazlátlé pírko. Fawkes se ho dotkl zobákem a Albus mohl sledovat, jak se rozzářilo zlatavým světlem, jako tolikrát před tím.
Ještě jednou pohladil toho vznešeného tvora po hlavičce a vydal se ke krbu, kde ho během okamžiku pohltily zelené plameny.
Bylo teprve sedm hodin, když se vynořil v kuchyni rodiny Weasleyových. Molly čile pobíhala okolo sporáku a připravovala pro svou rodinu večeři.
„Dobrý večer Molly.“
„Aaa, dobrý Albusi. Akorát jsem děti poslala nahoru. Stačí mi jenom momentík na připravení stolu. Dáte si zatím něco?“
„Ne Molly, děkuji, za chvíli by tu měli být ostatní. Se stolem si nedělej starosti, připravím ho. Potřebuji dát své hlavě trochu oddechu.“ S těmi slovy se vydal do Jídelny k velkému obdélníkovému stolu. Lehce ho prodloužil tak, aby se tam pohodlně všichni vešli a měli zároveň veškeré pohodlí, usadil se do čela a vyčkával. Lehce mávl hůlkou a uprostřed stolu se objevil džbánek s vodou a dvě konvice s čajem a kávou. Také před každým místem byla sklenice nebo šálek. Členové se začali postupně trousit, až byl stůl celý zaplněn. Vedl se tichý hovor než Brumbál povstal.
„Přeji všem dobrý večer. Důvod proč jsem vás dnes svolal je velmi zlý. Voldemort přikázal vnitřnímu kruhu zaútočit na tři mudlovské vesnice a jednu půlenou.
Říká se mi to velmi těžko, ale útok už nejspíš započal.“ S tímto prohlášením se zvedla okamžitě vlna nevole a Řád začal žádat vysvětlení. I Remus, který se celou dobu tvářil nezúčastněně, najednou ožil a žádal vysvětlení.
„Prosím uklidněte se! Vím, že vám není jedno, osud těch lidí venku, ale pochopte prosím, že bychom uvrhli Severuse v podezření a my ho potřebujeme!“
„A to obětujete tu spoustu nevinných lidí jenom kvůli prašivému Smrtijedovi?!“ rozčílil se Moody, který na něj hrozivě shlížel z druhého konce stolu.
„Alastore uklidni se, Severus je náš špeh. Nikdy nebyl Smrtijedem, nemůžu mu jeho těžce vydobytou pozici jen tak vzít tím, že naplánuji záchrannou akci.“ Odmlčel se a zahleděl se z okna. Obloha lehce tmavla a růžové obláčky se stahovaly a šedly.
„Ale Brumbále, to je necháte jen tak zemřít? Neuděláte nic?“ ozval se Artur. Brumbál po něm hodil zvláštní modrý pohled a prohlásil.
„Jistě že ne, Arture, jistě že ne. Poupravil jsem Bystrozorské detektory černé magie a zaměřil je na ty vesnice. Na pomoc jim přijdou Bystrozorové, a my se nebudeme muset ukázat. Voldemort nepojme podezření a Severus ještě chvíli ohlídá svou pozici. Ovšem, co musíme dělat je čekat. Avšak je tu ještě pár věcí, kvůli kterým s vámi chci mluvit.
Několika z vás jsem zadal za úkol hlídat dům Harryho příbuzných. Remus tam před dvěma dny byl, a zjistil, že se Harry ve svém úkrytu nenachází.“ Další vlna zděšení a teď už pohledy všech těkaly mezi Remusem a ředitelem.
„Prosím uklidněte se. Už jsem ho dal hledat. Zatím sice nevíme, kde se nachází nebo proč utekl, ale víme, že je naživu.“
„Ale jak to můžeme vědět.“ Ptala se roztřesená Minerva, kterou tato zpráva dost otřásla.
„Minervo, Remus mu dal jakýsi přívěšek. Kdysi ho stvořil pro skupinu zvanou Poberti, a vyrobil každému jeden. A jelikož se o své přátelé bál, vložil na ně kouzla pro zjištění životních funkcí. Pokud je dotyčná osoba naživu, je ten Remusův krásně lesklý, ale pokud zemře, zrezaví. Remusi?“ Tázaný jenom vylovil ozdobné ‚P‘. Bylo krásně lesklé, znovu jej schoval pod svůj hábit a stočil pohled zpátky na Brumbála, stejně jako všichni ostatní.
„Nebude trvat dlouho a nalezneme ho, nemějte strach. Na závěr mám jednu šťastnější zprávu. Jak každý z vás ví, Ministerstvo uznalo Siriuse za nevinného. Myslel jsem, že už mu to nikterak nepomůže, ovšem mýlil jsem se. Pomůže, a to jeho dceři.“ Potřetí tento večer se osazenstvo místnosti zajíklo.
„Sírius má dceru?“ zeptal se přiškrceně Remus. Jeho pocity byly zmatené, byl šťastný, že také Sírius měl potomka, ale zároveň se bál o Harryho. Jeho rozpolcení bylo ještě horší, než když
se pral o nadvládu nad svým tělem s vlčí myslí. Jeho jantarové oči se upřely do těch pomněnkových, jasně vyčkávajících na odpověď.
„Ano Remusi, má, v dopisu, který přišel od Gringotů píše, že jí našel při svém útěku. Chtěl tím městem jenom projít, když jí uviděl. Nenapsal, co to bylo za město, ani kdo je její matka, ovšem napsal, že veškerý svůj majetek odkázal právě jí. Psal, že jí chtěl dát do Bradavic, ale její matka to nedovolila. Proto s ní udržoval jenom korespondenci. Ovšem v polovině minulého roku její matka zemřela. Ano, to byl ten čas kdy, tak vyváděl, že chce jít ven.“ Brumbál se odmlčel, aby dal prostor všem si to srovnat v hlavě. Remus seděl zpátky na své židli a na tváři měl nepřítomný výraz. Náhle se mu výraz projasnil a on jako by se vrátil do přítomnosti.
„Tak proto mě o to žádal.“ Uniklo mu z bledých rtů a podíval se po Brumbálovi, který si pročesával rukou vous.
„O co tě žádal Remusi?“
„Chtěl, abych se týden vydával za něj. Bylo to před tou aférou s vámi. Ano vzpomínám si, že hned potom se pohádal s vámi. Myslel jsem, že je to kvůli Harrymu, ale on chtěl jít za ní. Ach Bože, já na to nepřistoupil. Nechtěl jsem, aby se vystavoval nebezpečí. Proto byl potom takový nervózní a nerudný. Proč nám to neřekl? Nebo alespoň mě? Vždyť …. Dobrotivý Merline, on už jí nikdy neviděl!“ S těmi slovy složil hlavu do dlaní a jen si pro sebe něco mumlal. Pak zvedl hlavu a měl v očích hluboký zármutek a smutek. Jantar byl kamenný a ledově chladný. Remus si vyčítal svůj strach. Ale jak to mohl vědět? Jak to mohl tušit? Vždyť Merline! Ona už neměla ani jednoho rodiče!
„Co s ní teď bude? Je z ní sirotek. Kdo se o ni stará? Psal Sírius o někom, kdo se o ni postará? Kolik jí vůbec je?“ Jeho oči zaplály strachem, myšlenky mu v hlavě létaly jako splašené. Byl ochotný si jí klidně přivlastnit, kdyby to bylo nutné. Vnímal zmatené pohledy ostatních, kteří nechápali jeho pocity a své zběsilé oči upínal ke starému řediteli.
„Uklidni se Remusi, Sírius tohle všechno zařídil. Jelikož se stala hlavou rodiny Blacků, nemusí mít poručníka. Je jí skoro šestnáct let, ovšem datum Sírius neupřesnil, snad nám ho poví sama, má přijet do Bradavic dostudovat šestý a sedmý ročník. Budu jí psát dopis kvůli přezkoušení, matka ji podle všeho učila sama. Ale o tom jsem chtěl mluvit jen s profesory. A abych nezapomněl, je podle všeho čistokrevná. Zdědila věhlasné jméno, i když si ponechá to Blacková. A než se zeptáš Remusi, jmenuje se Nellien Laila Blacková. To bylo vše, co Sírius do dopisu napsal, na zbytek se jí musíme zeptat sami.“ Ukončil debatu Brumbál, když viděl, že se Remus nadechuje k otázce, ještě dodal.
„Nechme ji zatím na pokoji. Myslím, že by Sírius něco řekl nebo alespoň napsal do dopisu, kdyby nebyla samostatná. Pokud je čistokrevná, není se čemu divit. Myslím, že dnešní poradu ukončíme, přeci jenom se připozdívá. Nemyslím si, že se dnes Severus ještě vrátí.“ S těmi slovy od stolu vyskočila Molly, která celou dobu poplakávala nad osudem té dívenky a zvala je na večeři.
Nella si v knihách, co jí dal Severus, vydržela číst jen do osmé hodiny večerní, pak knihu zaklapla a začala pochodovat po knihovně. Myslela na Síriuse, který vymyslel to fingování ‚Harryho‘ smrti. Byl to dobrý plán, to konec konců uznal i Severus. Ovšem ty následky. Jeho přátele to zlomí a Remus? Toho to zničí. Nechtěla, aby to tak bylo, ale nedalo se dělat nic. Její rodiče i Sírius pro ni zemřeli a ona nepromrhá tuhle šanci jenom kvůli svému smutku. Remus je silný, dostane se z toho a Tonksová mu určitě pomůže. Její tvář rozzářil mírný usměv, když si vzpomněla na nešikovnou Bystrozorku s žvýkačkovými vlasy. Celou dobu si hrála s přívěškem, který dostala od Remuse k narozeninám, když na něj splašeně pohledla. ‚On nebude chtít věřit že jsem mrtvá, pokud ho nenajde okolo krku mrtvoly.‘ pomyslela si při pohledu na ozdobné ‚P‘ a rychle vyběhla z knihovny. Běžela do vstupní haly, kde se na nosítkách vznášelo tělo jejího ‚minulého života‘.
Spěchala, neboť nevěděla, jestli se Severus už nevrátil a tělo nepředal Brumbálovi. Nevěděla, kde má teď řád sídlo, když je dům na Grimauldově náměstí zapečetěný a čeká na její návrat.
Její podrážky duněly o leštěnou podlahu a rozléhali se celým sídlem.
Doběhla do vstupní haly a div nevýskala nahlas. Na bílých nosítkách se vznášelo připravené tělo Harryho Pottera.
Stála v povzdálí a jakoby z bázní je pozorovala. Její dech se pomalu klidnil, a ona už docela tiše přistoupila ke ‚svému‘ tělu.
Opatrně natáhla ruku a odhrnula ofinu z nachové jizvy. Dokonalá kopie a dokonalý plán. Odhrnula svoje vlasy z krku a sjela po řetízku, aby našla zapínání. Nahmatala kovový kroužek spojený s kovovou tyčinkou a opatrně je rozpojila. Ozdobné ‚P‘ sjelo z jejího krku přímo do nastavené dlaně. Přejela ho bříškem ukazováčku a smutně si povzdechla. Remuse to zničí a ona tímto odstřihne veškerá pouta. Kéž by Brumbál nechtěl svého Vyvoleného za každou cenu. Opatrně zapnula řetízek na krku a správně ho upravila. Teprve teď si všimla mělkého bledě modrého světla vycházející z přívěsku. V oku se jí zaleskla slza, už zase jí kontrolovali, ale teď už se nemohla zlobit, teď jí to přišlo jen líto. Remus to podle všeho bude vědět první. Určitě to byl on, kdo na přívěsek dal toto kouzlo. Možná tam bylo vždycky, už za dob Pobertů. Smutně si ještě jednou prohlédla sama sebe v mužském vydání a odstoupila. Sedla si na schody a tiše pozorovala otevřenou bránu. Jemný větřík jí občas pročísl vlasy, které si rozpustila. Venku padala tma a noční vzduch pomalu chladl.
Nevěděla, jak dlouho sedí a její myšlenky se ubíraly všemi možnými směry. Ovšem neměla chuť nějaké zachytit a hluboce se nad nimi zamyslet, prostě je nechala jen tak plynout. Z jejího čekání jí vyrušila prudká bolest. Celé čelo měla jako v jednom ohni. Zkroucená na upatí schodů s hlavou mezi koleny se snažila přetrpět tu hroznou bolest. Vztek a radost. Tyto dva pocity způsobily hrozivou kombinaci. Bolest byla ukrutná, a když už měla pocit, že déle nevydrží a definitivně se zblázní, začalo to polevovat. Bolest pomalu ustupovala a jí se mysl vyjasňovala. Zahlédla záblesky obrazu, které se jí ani za mák nelíbily. Deset postav v půlkruhu. Jedna na zemi ležící ve vlastní krvi. A hned na to dvě na zemi, jedna ta samá jako před okamžikem, druhá klečela. Další obrázek jí vyděsil ze všech nejvíce. V klečící osobě poznala Severuse. Panika, úzkost a obavy projely jejím nitrem a usadily se okolo srdce jako železná obruč svírající stále pevněni a pevněji. Už neviděla nic, žádný kruh, žádné smrtijedy, žádného Severuse. Nic, jenom tmu. Prázdno. Srdce jí sevřela další železná obruč a její rezavé části se bolestivě zatínaly do masa. Ta obruč měla samostatné jméno – Strach.
Nitro to trhalo na kusy a ani spojené pocity temného lorda nezpůsobily takové utrpení. Bolestně upínala unavené oči k bráně ponořené ve tmě, stále čekala na zázrak. A on se stal. Div nevykřikla úlevou, když ho uviděla. Černý plášť vlnicí se v poryvu větru, jak se rozeběhl, stříbrné světlo ještě raného měsíce mělce se odrážející od zapomenuté a odhozené stříbrné masky.
„Nello! Nello, jsi v pořádku?“ Slyšela jeho hlas a hned v zápětí ucítila na svém horkém čele jeho chladnou dlaň, podvědomě se natáhla a vychutnávala si ten úžasný pocit. Její slzné kanálky, poslední dobou žijící vlastním životem, spustily onu slanou vodu, pro člověka pojmenovanou jako slzy.
„No tak Nellinko neplakej, jsem tady.“ Šeptal jí do ucha, když si jí přenesl do náruče a ona k němu zvedla své uslzené oči a tichým, emocemi nabitým hlasem zašeptala.
„ Já to viděla, všechno jsem to viděla. Jeho vztek i radost z toho, že se mě zbavil a pak znovu vztek a pak… Pak jsem viděla tebe klečícího pod kletbou. Chtěla jsem ti pomoci, ale v zápětí se rozprostřela ta tma a já nic neviděla. Severusi, já se bála, já se bála, že jsem tě ztratila, já tě nechci ztratit. Slib mi to. Slib mi, že se vrátíš, když na tebe budu čekat. Prosím.“ Očím plných obav, strachu a velké prosby se nedalo odolat. Shlížel na ní a snažil se přijít na to, co jí k tomu vedlo. Lehce kývnul a na jejím obličeji vyčetl, proč jej o to žádala. Stal se její rodinou. Možná otce či staršího bratra v něm viděla. Z nějakého důvodu mu to sevřelo hruď. Nechápal ten pocit a hned ho obalil vodou a nechal unést někam do hlubin. Pousmál se na dívku v jeho náručí a pozoroval, jak se pomalu uklidňuje.
Trvalo jen okamžik, než se Nella uklidnila natolik, aby mohla stát, i když jí stále bolela hlava.
„Jsem už v pořádku Severusi, běž dokončit náš plán. Je dost pozdě, co kdyby chtěl Voldemort rozhlásit mojí smrt ještě před Brumbálem, nesmíme to připustit. Běž.“ Severus si jí ještě jednou prohlédl. Byla víc bledá, než to bylo normální a vždycky sotva viditelná jizva byla zarudlá. Ale Nella měla pravdu, musel jít.
Vzal Harryho do náruče a vydal se ke krbu. Tak ještě jednou nalil do jeho ran umělou krev a za pomoci Nelly svůj dlouhý plášť přehodil i přes něj. Avšak přes jeho vždy kamenný obličej unikaly emoce a to hlavně z jeho očí. I když věděl, že tělo, které nese v náručí je umělé, měl stejné pocity, který měl, když takto nesl Lily. Jeho drahou Lily. Stejné zelené oči jako měla ona, se teď ukrývají za zavřenými víčky mladíka v jeho rukách. S bolestí hodil letax pod nohy a zřetelně vykřikl. „Doupě!“
Jelikož se řád rozhodl povečeřet a jenom málo členů se vrátilo do svých domovů, zůstal i Brumbál, trochu mu dělal starosti Severus.
Do místnosti se začali pozvolna trousit ostatní obyvatelé domu a s nimi i Hermiona, která tu už týden byla.
Večeře byla zrovna v polovině, když se oheň v krbu zezelenal a vystoupil z něj Severus. Bylo vidět, že něco nese, jelikož měl svůj dlouhý plášť přes něco přehozený. Ovšem co všechny vyděsilo, byl jeho obličej. Ledová maska pukla a bylo vidět zdrceného a zarmouceného muže. Lesk smutku odrážející se v jeho očích.
Tímto pohledem se rozhlédl po sedících. Jeho smutné a bolestné oči se zabodly do přítele Harryho. Jedním plynulým pohybem očí se přesunul na Brumbála. Starý kouzelník se tvářil ze všech nejhůře, nejspíše už mu došlo, co má v náručí a jeho ústa byly zkroucená do tichého ‚Ne‘.
„Děti pryč.“ Zašeptal Severus, ovšem bylo už pozdě, jeho plášť se zvlnil a ze záhybu vyklouzla bledá ruka. Od stolu se ozvaly hromadné výkřiky. Nic horšího není. Dívčí část osazenstva se držela za ústa a jejich mozky se snažily přijít na to, koho Snape přinesl.
Remus seděl na své židli a s talířem netknutým tupě zíral na bledou ruku visící z pláště, stále upřeně pozorující rudou kapku krve, která se neslyšně plazila po bledých prstech.
„Molly, odveď děti, prosím.“ Požádal znovu Severus, ale nikdo se neměl k pohybu.
„Albusi, proč jsi ho lépe nehlídal. Neměl tam být, proč tam byl?! Zase jsem jí zklamal, zase. Proč se mi nepodařilo ochránit jejího syna!“ Mrtvolné ticho přeřízl pronikavý a bolestní nářek. To Lupin se vymrštil ze své židle a osvobodil se z provazu strnulosti. Stačily dva dlouhé kroky a stál u Severuse. Jedním tahem odtrhnul látku zakrývající to, co nikdy nechtěl vidět.
Jenom tiché ‚Ne‘ se vydralo z jeho úst a hned následovalo bolestivé zavytí. I v lidské podobě to mělo zcela zvířecí podobu.
„Nééé! Merline ne! Harry ne!“ jeho nářek jako by z transu probudil zbývající osazenstvo. Všem došlo, na čí tělo se dívají. Z šoku se každý dostal do utrpení a smutku. Všem po tvářích klouzaly slzy a nikdo se je nesnažil zastavit. Nikdo nemohl vstřebat veškeré informace, které jim oko podávalo. Nechtěli věřit. Ozvala se rána a všichni se dívali na Remuse Lupina, který vytrhl tělo mladého Pottera z náručí Severuse a sesul se s ním na zem. Kolíbal se s ním sem tam a tiše vzlykal. Jeho jantarové oči byl plné smutku a hrozného utrpení. Svět jakoby se zastavil při pohledu na utrpení vlkodlaka. Náhle se Lupin zarazil a s nově nabitou nadějí si sáhl na krk. Ovšem tak, jak hledal přívěšek, nenašel. Ještě před hodinou krásně lesklý přívěšek byl teď celý obalený rzí. Jeho naděje se obrátila v prach. Do místnosti plných vzlyků a slz promluvil stejně smutný a palčiví hlas.
„Severusi, kdo to byl? Co se stalo?“ Albus Brumbál se musel zeptat, věděl, že to budou první otázky všech, až se trochu vzpamatují. Severus jen vzhlédl od těch pomněnkových očí, které se teď zdály být mrtvé, a promluvil.
„Nott. Kdybych neprohlížel jeho vzpomínky, nevěděl bych o tom. On sám nevěděl koho zabil, nepoznal ho. Harry zemřel udatně. Bránil rodinu, u které nejspíše bydlel. Ochránil jí a sám zaplatil svým činem, vlastně zachránil polovinu té vesnice. Kdyby Notta nezdržel, mohl stihnout její vyvraždění, než by přišli Bystrozoři.“ Jeho další slova se však ztratily v bolestivém vytí vlkodlaka. Všichni se s hrůzou otočily k Lupinovi, který teď už nebyl vůbec stejný. Měnil se bez úplňku. Ale ne do vlkodlaka. Tedy ano, ale už to tak nevypadalo. Narostla mu stříbrná srst a padl na všechny čtyři. Kosti se deformovaly, hlava se prodlužovala. Během okamžiku stál nad tělem Harryho Pottera pseudovlkodlak. Této formy dosáhne jen málokterý vlkodlak a je automaticky zařazen mezi Lordy svého druhy.
Oni se dokázali měnit bez úplňku a nepodobali se těm kůží potažením vytáhlým a divokým tvorům, kterými zmítají pudy. Oni byli vyšší silou svého druhu, nad nimi byl jen Král a Královna. Jediní vlkodlaci, kteří nepotřebovali k přeměně úplněk. Jejich přeměny nebyly bolestivé a už vůbec se nepodobaly nejnižší třídě svých poddaných. Vypadali jako velcí vlci, kteří měří v kohoutku 1,5 metru a všichni je poslouchají.
Remus se právě stal Lordem a nutno dodat, že velmi rozzuřeným lordem. Jeho jantarové oči plály touhou po pomstě. Tyto informace proletěly hlavou jak Severusovi, tak Albusovi, další lidi z místnosti neměli páru, na co se dívají a couvli. Pseudovlkodlak sklonil svou hlavu k mladíkovi, který teď už ležel na zemi a jemně ho šťouchl čumákem. Bolestivě zakňučel a zdvihl hlavu. Jeho jantarové oči plné zloby, vzteku a touhy přelétly po každém z nich. Ten pohled se zastavil na Severusovi. Pocity v očích se změnily. Byla v nich vděčnost, smutek, ale také díky. Remus Severusovi děkoval za to, že ho přinesl. Že přinesl Harryho domů. Stačil moment a už byl pryč, všichni věděli kam šel. Šel se pomstít. Nemohl pomstít Jamese, nemohl pomstít Siriuse, ale Harryho už pomstí i za cenu svého života. Nikdo ho nezastavoval, nikdo by ani nemohl, jeho síla vzrostla o polovinu. Byl pravým vlčím Lordem.
Místností se rozhostilo ticho s občasným narušením vzlyku. Severus vyčaroval nosítka tak jako v zámku a opatrně na ně Harryho vyzvedl. Albus také mávl hůlkou a celá nosítka zahalil do sametového pláště se znaky Nebelvírské koleje. Mávl hůlkou znovu a nosítka zmizela. V tichosti se rozloučil a společně se Severusem se letaxem přesunul do Bradavic.
Pochmurná nálada, strach a panika propukly naplno až druhý den. Lord Voldemort vyhlásil porážku svého největšího soka Harryho Pottera. Veškeré obyvatelstvo kouzelnické komunity to obrátilo naruby. Do Bradavic ten den chodily tisíce dopisu ptající se na to samé. ‚Zda je to pravda.‘ Denní věštec vydal speciální číslo o Harryho smrti. Tudíž to věděl celý kouzelnický svět. Harryho přátelé, kteří se to dozvěděli právě z věštce, bombardovali svými dopisy Doupě, ve kterém truchlili úplně všichni, ale hlavně se zde skrývali jeho dva nejlepší přátelé.
Ron a Harmiona se úplně zhroutili, jejich životy se převrátily naruby a nikdo a nic je z toho nemohl dostat.
Albus vypadal jako by zestárl o sto let a vůbec nechtěl vycházet ze svých pokojů. I on v ústraní proléval své slzy. Tělo Harryho Pottera se vznášelo na nosítkách přikrytých Nebelvírskou vlajkou v jedné opuštěné místnosti u vstupní haly. Skřítci, jen co se dozvěděli, kdo tu leží, začali nosit různé květiny, vonné svíčky a tyčinky. Také kouzelníci posílali věnce a památeční předměty. Strana dobra truchlila s lidem a strana zla se radovala z porážky nepřítele. Nevyhráli válku, ale bitvu přesto velmi důležitou. Zasadily ránu, na kterou nikdo nikdy nezapomene.
Ani Nella se necítila celý následující den dobře, byla oficiálně prohlášena za mrtvou, a nyní jí budou znát jenom jako Nellu Blackovou.
Pohřeb byl vyhlášen na zítřek. Severus tu byl s ní, vyprávěl jí všechno, co se stalo na provizorním ústředí. I to, v co se proměnil Lupin. Byla dost překvapená, když jí všechno vysvětlil.
Bylo jí líto jejích přátel, museli se to dozvědět hned přímo z první ruky a Remuse pohltila touha po pomstě.
Když večer uléhala do své postele, cítila se roztržená na dvě poloviny. Jedna chtěla do světa vykřičet, že ona je na živu, jen trochu jiná. Druhá, ta rozumnější, křičela, že je správné se schovat a zvýšit tak šanci na Vodemortovo zničení. Ztracená ve svých pocitech usnula neklidným spánkem.
Probudila jí nepříjemná bolest v podbřišku. Netrvalo to dlouho a bolest ustoupila. Koukla na hodiny a zjistila, že je teprve pět ráno. Slunce pomalu stoupalo na obzor. Chtěla se otočit a spát dál, když jí ta samá křeč, jako ji zbudila, projela břichem znovu. Schoulila se do klubíčka a čekala, až to přejde. Opravdu to netrvalo dlouho a bolest byla zase pryč, zmateně se zvedla a chtěla vstát, když ji něco upoutalo na prostěradle.
Odhrnula ještě trochu peřinu a zahleděla se na prostěradlo. To co tam viděla ji překvapilo a vyděsilo zároveň. Krvavá skvrna rozmazaná v obou směrech jak se otáčela. Zmateně se zvedla a začala se prohlížet hledajíc jakýkoliv škrábanec či ránu, kterou by tu krev vysvětlila. Ovšem nenašla nic, jen její košilka byla v dolní části celá nasáklá krví. Zděšeně se snažila přijít na to, odkud se ta krev bere, když jí znovu břichem projely křeče. Ztěžka klesla na kolena, držící se za bolavou část. Zatím to byla ta nejdelší a nejhorší křeč. Měla pocit, jako kdyby se šla vyprázdnit na záchod, zmateně si sáhla tam dolu a nahmatala lepkavé vlhko. Když znovu ruku vytáhla, měla celé prsty od krve s podivnými chuchvalci. Zděšená tím, co vidí, si sedla k posteli a zády se opřela o její hranu. Ruku si jako ve snách prohlížela, snažíc se pochopit, co se vlastně děje. Když jí hlavou prolítla myšlenka na Kelly, její skřítku. Snad ona si bude vědět rady co je to.
„Kelly?“ zavolala ztěžka, neboť její problém se znovu hlásil o slovo.
Kelly se objevila hned a velké hnědé oči kulila na svou paní.
„Paní volala Kelly? Co se stalo, paní?“ vyděsil se malý tvoreček, když ji uviděl. A hned k ní přispěchal.
„Kelly, nevíš co je to? Bolí mě celý podbřišek, jako by mě tam někdo probodl a ten nůž v ráně otáčel. Také krvácím tam, … tam dole.“ Naznačila Nella.
Na Kelly bylo vidět, že se viditelně uklidnila, když zjistila co se s její paní děje.
„Kelly ví, paní. Paní má svoje první menstruační problémy. Každý měsíc se to paní vrátí. Je to přirozený cyklus lidské ženy, aby mohla mít potomky. Z vaječníku se uvolňuje vajíčko, které se za doprovodu krve vylučuje z jejího těla. Bolesti tento proces taktéž doprovází. Tento cyklus trvá 3-7 dní a bude se opakovat každý měsíc nejméně do padesáti let. Pak se cyklus ukončí a plodnost lidské ženy vyprší. Kelly paní hned přinese potřebné lektvary, které paní potřebuje. Hned jsem zpět.“ S tichým ‚půf‘ se vypařila a vzápětí byla zpět. V malých rukou nesla dvě lahvičky s lektvarem. Jedna byla zeleno hnědá jako bláto od potoka a také měla stejnou hustotu. Druhá lahvička byla naplněná jakýmsi růžovým roztokem z hrudky. Kelly jí nejdříve podala ten růžový a začala vysvětlovat.
„Tento lektvar paní musí vypít první, zastaví to krvácení, i když cyklus se neporuší každý den, ráno si musí jednu dát.“ S těmi slovy jí lahvičku vtiskla do ruky. Nella si znechuceně prohlížela růžové hrudky v jeho obsahu, než ho do sebe vyklopila. Chutnalo to odporně, a co víc, myslela, že to vyvrátí zpátky. Hrudky, které se jí dostaly na jazyk, jí dráždily její dávicí reflex. Po vypití se musela chvilku uklidnit, bylo to opravdu odporné. Ale to už jí Kelly strkala do ruky druhou lahvičku. Se slovy ‚na bolest‘, jen co to zaslechla, Nella vyklopila do sebe ten odpudivý patok a s napětím čekala na výsledek. Ten se dostavil v zápětí. Její břišní svaly se uvolnily a povolily. Nella vydechla úlevou. Koukla na své oblečení, ruku i postel a omluvně se podívala na Kelly, ale skřítka už v rukou držela velkou nadýchanou osušku a čisté oblečení. Stála u dveří koupelny, ve které po chvíli zmizela. Vrátila se za necelých pět minut a dostrkala Nellu do koupelny.
Nella se tedy osprchovala a ustrojila krvavé kalhotky a noční košili, které položila na koš na prádlo a vrátila se do pokoje. Kelly právě stála, a u svých drobných nohou měla její dřívější povlečení a prostěradlo. Nella po ní hodila ještě jeden omluvný pohled a sedla si do křesla s dobrou knihou. Ovšem vůbec se na ní nesoustředila, myšlenkami byla u dnešního pohřbu a na to, jak ten den tak hezky začíná. Zvedla se a vydala do knihovny ve snaze najít něco o menstruačních bolestech a problémech.
Komentáře a dotazy k produktu
Neboj to je muj cíl Brumlíček z toho bude mít až zajímavě zamotanou kebuli Sama jsem zvědavá co na to řeklnete
A jsem zvědavá, jak si Nella bude vést v Bradavicích...
PS: co já bych dala za 5 komentů u povídek.... ;)
Děkuji mišule jsem ráda že se ti to tak líbí a že ostatní konečně dali vědět o tom že tu jsou také Tahle povídka mi dává zabrat ale zatím píšu úspěšně dál i když to opravdu zabírá většinu času a není čas na všechno zrovna teď se to na mě trochu sype Tvůj komentář mi roztáhl úsměv ještě o kousek dál pokud to je možné všichni jste mi udělaly neskutečnou radost a já jsem vám za to strašně vděčná Arigato..
P.S. Určitě piš dál. Byla by škoda s tak pěknou povídkou skončit.
RSS informační kanál kometářů k tomuto článku.