Ahoj

Jsem tu zas s dalším dílkem. Je teprve čtvrtek já vím ale kapitola obsahuje knihu s ilustracemi a ty blbí obrázky tam prostě nechtěj jí za boha tak jak chci já :D Zítra bych na to neměla čas a nechce se mi vás okrádat o kapitolu :D Takže přidávám už dnes. Dnešní kapitolu věnují všem. Opravdu jste mě u minulé kapitoly strašně potěšily. Mám za sebou těžký týden a ještě těší mě čeká. Takže dejte mi vánoční dárek v podobě komentářů a já vám na 24 dám taky nějaký :D Ted už jen hezké čtení.

Vaše Kejt

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Proklínala se za svou hloupost, vždyť už je ženskou čtyři dny! Tak jak to, že jí to sakra nenapadlo? Kolikrát si Ron dobíral Hermionu, když byla náladová, a vlastně všichni Weasleyovi si takto dobírali svou mladší sestru. Dvojčata nesčetněkrát tvrdila, že je radno se Ginny v jejích dnech vyhnout, jak byla náladová. A jí ani nenapadlo, že by se to mohlo někdy týkat taky její osoby. Pak se to stalo a ona měla víc starostí se vším ostatním, než aby si vzpomněla na tohle! A jak zpanikařila, bylo to tak nepřístupné a ke všemu jí to vysvětlovala její skřítka!

Najednou se Nella ve svých myšlenkových pochodech zarazila, uvědomila si totiž, že se začala chovat jako čistokrevná, pohrdající, zákeřná princeznička. Vždyť, Kelly jí pomohla a ona se teď div neštítí myšlenky, že jí pomohla právě skřítka. Nechtěla být jako oni, i když procházela všemi lekcemi, kterými jí Severus zahrnoval. Lehce zatřepala hlavou, jakoby se chtěla zbavit všech dotěrných myšlenek a otevřela dveře knihovny, ke kterým dorazila.

Systematicky procházela regály a snažila se najít něco víc o celém tom bláznivém cyklu, který jí má provázet ještě několik desítek let.

Prolezla celou knihovnu rodu Snapů a Princů, a přesto našla jenom jednu knihu v sekci léčitelství a nebylo v ní víc než to, co jí řekla Kelly.

Byly naštvaná, její pocity lítaly jako na horské dráze. Frustrovaná, že nemůže najít nic jiného, začala hledat něco o Pseudovlkodlacích. Severus jí včera vyprávěl, co se stalo Remusovi, když přinesl její tělo do štábu, ale nevysvětlil jí, co to znamená.

Sekce s magickými tvory, jak světlé, tak tmavé strany tu bylo spoustu. Našla hned několik knih pojednávajících o vlkodlacích, ale jenom jednu o jejich uskupeních a hierarchii. Byla to docela tenká knížečka velikosti A5. Byla zabalená do hnědé, málo opracované kůže s jemně zažloutlýma stránkami. Zlatě na ní bylo vyraženo:

Vlkodlačí hněv i rozum.

Hierarchie

Rochelle Aika

Text ve vnitřku nebyl psaný černou tuží či inkoustem, ale hnědou, trochu se ztrácející se barvou.  Nella vytáhla kousek pergamenu a brk pro případné poznámky, a neváhala, a začala číst. Úvod přelétla jen zběžně, byly tam klasické rady jak porazit nebo alespoň zahnat vlkodlaka. Co jí ovšem zajímalo, bylo skoro uprostřed.

Vlkodlačí populace se dělí na tři důležité skupiny. První a také tou nejpočetnější jsou vlkodlačí bojovníci.

Tito tvorové se o úplňku stávají krvelačnými, nezvladatelnými nestvůrami, které ženou jen jejich instinkty. Jejich hlavní instinkt jim poroučí zabíjet. Nachází veliké zalíbení v lidské krvi, které se nemohou nabažit. Někteří jedinci jsou schopni za jednu noc zabít až tři dospělé osoby pokud k tomu mají příležitost. Jejich "žízeň" je takřka neukojitelná.

Jejich proměna je velice bolestivá a nedokážou ji nijak ovládat. Hlava i končetiny se jim protáhnou. Lidský chrup vystřídá chrup psovité šelmy s výraznými tesáky. Páteř se prohne, a ačkoli je tvor shrbený, stále zůstává na zadních bězích. Jejich tělo je takřka holé a pokrývá ho jen lehké chmýří.

Ačkoli se vlkodlak jeví zranitelným, a to obzvláště krátce po přeměně, kdy se vzpamatovává z bolesti, je vysoce nebezpečný. Jeho agresivita se vyrovná hypogryfovi, kterého někdo urazil. Jsou obratní a mají překvapivě velkou sílu. Svalnaté běhy jim v případě potřeby dovolují pohybovat se rychlostí, jež dalece přesahuje rychlost lidskou.

Po přeměně se lidská mysl stahuje do pozadí a do popředí mysli vystupuje vlčí. Vlkodlaci se stejně jako vlci sdružují do smeček. I přesto se však občas najde nějaký „vlk samotář“. Takoví jsou ještě nebezpečnější, protože jejich pozornost je zaměřena pouze na svou oběť.

Samice vlkodlaka se v období gravidity nepřeměňují, křeče těla, přesouvající se kosti by totiž poškodily plod. Vzhledem k tomu, že obě stránky vlkodlaka stárnou jinak, nezačínají se jejich štěňata přeměňovat před osmým rokem jejich života, proto se do té doby neví, zda je jedinec postižen kletbou či ne.

Navzdory názoru většiny, vlkodlak bojovník nikdy nezamýšlí roznášet nákazu. To přenechávají vyšším formám svého druhu. Bojovníci nákazu roznesou, pouze pokud jim jejich oběť dokáže utéct, což se nestává velice často.

Vlkodlaci, jako mnoho kouzelných tvorů jsou odolnější než lidé, a proto se nikdy nespoléhejte na obyčejnou omračovací kletbu. Jediné, co proti vlkodlakům zaručeně pomáhá, jsou stříbrné kletby. Těch však není mnoho a jsou těžší na provedení. Zatím se nepodařilo vysvětlit vlkodlačí alergii na stříbro, vězte však, že reakce je opravdu prudká. Pokud se vydáte někam na cesty nebo bydlíte u lesa, mějte u sebe vždy něco stříbrného, i kdyby to byl přívěšek po prababičce.

Po většinu času se vlkodlaci chovají jako obyčejní lidé a často si svých „nočních dobrodružství“ nejsou ani vědomi. Oči vlkodlaka bývají většinou hnědé, při silnějších emocích zesvětlají na jantarovou.

Druhá skupina se nazývá Vlčí lordi (Pseudovlkodlaci). Jsou vyvinutější než Vlkodlačí bojovníci, je jich méně a může se jím stát kterýkoli Bojovník. Stane se tak, pokud je silný vlkodlak bojovník vystaven velkému stresu. Jeho tělo začne vylučovat zvláštní hormon, který podmíní řetězovou reakci a během několika málo chvil se jedinec změní. U slabších jedinců toto nenastane, protože jejich tělo není schopné tento hormon vylučovat.

Na rozdíl od své podřadné formy se tito vlkodlaci mohou přeměňovat prakticky nezávisle na fázích měsíce. Jedinou výjimkou je však úplněk, za kterého se musí bezpodmínečně přeměnit. Zachovávají si však svůj rozum a obě stránky mysli jsou spolu v souladu. Přeměna o úplňku stále zůstává bolestivá, avšak mimo vliv měsíce je přeměna bez bolesti.

Vlkodlakovo tělo pokryje hustá dlouhá srst. Jeho tělo nabude ladnějšího tvaru. Postavení zadních běhů vůči páteři se změní, a vlkodlak díky tomu stojí na všech čtyřech, přední nohy zpevní, aby mohly udržet váhu těla.

Lordi již nejsou tolik zmítáni svými pudy, proto jsou i chytřejší a jednají podle své vlastní vůle. Pokud Vás takovýto vlkodlak napadne, vězte, že to bylo nejspíše proto, že jste ho nějak vyprovokovali. Neútočí totiž bezdůvodně. Na chování Lorda se musí shodnout obě strany mysli a to tedy i ta lidská. Z pokousané oběti Lorda se stane bojovník, nikoli další Lord.

Tato forma vlkodlaka budí respekt už od pohledu a není to zdaleka jen díky jejich impozantní výšce a to 150 cm v kohoutku, u nejmenšího zaznamenaného dospělého jedince. Jejich oči se jaksi projasní a vyzařuje z nich jakási moudrost, pokud se to tak dá říci. Horní tesáky se o něco prodlouží a přesahují přes dolní pysk.

Lord má velikou sílu a je schopen poradit si i s protivníky většími než je on sám. V boji jsou mrštnější a díky srsti už nejsou tak náchylní vůči stříbru. Lorda musíte nejdříve zranit, aby se stříbro dostalo na holé tělo. Teprve pak bude mít stříbro nějaký účinek. Ten bude však smrtelný!

Osobně bych vám nedoporučovala zabíjet vlkodlačího Lorda, protože v zápětí by po vás šel každý vlkodlak na světě. Tím, že zabijete Lorda se jakýmsi způsobem ocejchujete, a oni to na vás poznají. Vědci se domnívají, že to má co do činění se změnou vašeho pachu.

Lordi, jak už označení napovídá, jsou mezi vlkodlaky něco jako šlechta a díky tomu je jejich podřadná forma poslouchá. Jejich aura moci může působit i na některé psovité šelmy, obzvláště na vlky, kteří jim jsou velice blízcí. Více se o těchto tvorech neví a jsou opředeni různými legendami a pověstmi.

Jako v každé hierarchii mají i vlkodlaci své vedoucí postavy. Jsou jimi Král a Královna. Nebo spíše král a jeho družka. Na pozici krále se nikdy nemůže dostat pokousaný jedinec; král se vždy rodí. Narodí se vládnoucímu královskému páru. Královna poté pozbude schopnosti mít dalšího potomka.

Mladý král si pak v kouzelnickém, popřípadě v mudlovském světě, najde podle pachu svou družku. To se však stane, až po smrti předchozího krále- jeho otce. Svou družku následně pokouše a infikuje ji tak. Jeho zuby pak ztratí na jedovatosti. Matka mladého krále se stáhne do ústraní, kde prožije zbytek svého života. Po přeměně králova družka otěhotní a porodí královi dědice. Tím se celý koloběh opakuje.

Královský pár se přeměňuje naprosto nezávisle na měsíci. Jedinou výjimkou je měsíc modrý. Modrým měsícem se nazývá druhý úplněk, který se objeví v jednom kalendářním měsíci. Je to celkem častý jev, avšak odehrává se jednou za rok. Už se ovšem také stalo, že se modrý měsíc v jednom roce objevil dvakrát.

Jejich mysl pracuje jako jeden celek, proto při proměně nedochází ke změně myšlení. Změna královského páru tedy ovlivňuje pouze jejich tělo. Přeměnu nedoprovází žádná bolest. Vzhledem připomínají vlky, mohutnější stavby o velikosti ledního medvěda.

Královská rodina je silně chráněna ostatními vlkodlaky. Jakýkoli vlkodlak, i ten který žije mimo komunitu, musí královské rodině prokázat úctu a pokud dostane příkaz, bez rozmýšlení ho splní. Pokud se vlkodlak postaví proti králi, je prohlášen za zrádce a okamžitě popraven.

Nella ohromeně pozorovala obrázek vlčího Lorda a stále nemohla uvěřit, že v něco takového se změnil Remus. Ovšem bylo víc informací, které ji přišly úplně neuvěřitelné. Vůbec netušila, že existuje i jiná forma vlkodlaka, než je ten ‚běžný‘, ale paní Aika měla evidentně rozdílné zkušenosti. Jak si stačila všimnout, kniha byla ručně psaná, a ne kouzlem, jak si z počátku myslela. Což jí znovu překvapilo. A stále více měla pocit, že ona jistá Aika byla něco víc než čarodějka. Znovu a znovu četla popis Pseudovlkodlaka, než knížku rázně zaklapla.  Koukla se na pergamen a zjistila, že si napsala jenom jedinou věc a to onen tajemný modrý měsíc.

Tak úplně nepochopila, jak to funguje. Koukla na hodiny a zjistila, že za deset minut má být na rozcvičce. V rychlosti popadla knihu, do které založila svůj pergamen s poznámkou a utíkala do svého pokoje se převléknout.

Sbíhala do vstupní síně přesně, když hodiny odbíjely půl. Severus v ten samý moment vyšel ze dveří laboratoře. Jeho uhrančivé oči si ji změřily od hlavy k patě. Viděl, že se poučila z minula a nevzala si svoje obvyklé tričko, ale červeno-černou sportovní podprsenku a kratší, sotva do půlky hýždí, sahající kraťasy stejné barvy. Když viděl jak je udýchaná, neodpustil si mírně sarkastickou větu.

„Jak vidím, jsi po zahřívacím kolečku, takže si pětkrát oběhneš naší obvyklou trasu.“

„Fajn!“ prskla a rozběhla se nechávajíc za sebou dost překvapeného Severuse. Ten nechápal, co se děje. Myslel, že si za tu dobu už stačila zvyknout na občasnou sarkastickou narážku, on už byl takový, a hodně těžko by se měnil. Ovšem to, co teď předvedla, mělo stoprocentně jiný význam. V mysli si udělal poznámku, že se jí musí při snídani zeptat, a rozběhl se za ní.

Celá rozcvička byla věru zajímavá. Nella už dokázala běhat normálně, ale stále zvyšovala tempo. Když jí Severus napomenul, utrhla se na něj, a dál si dělala, co chtěla. Protahující a posilující cviky jí šly obstojně a Severuse odzbrojila její náhle příjemná nálada. Ta jí vydržela až do poloviny snídaně, než se začala ptát.

„Severusi, vyhledala jsem si něco o vlkodlacích a nalezla jsem docela zajímavé poznatky. Ale né všemu rozumím. Například jsem moc dobře nepochopila to s tím Modrým úplňkem, a také to s tou královnou. Přesněji, ten král jí unese, když mu bude vonět?“ její tázavé oči se na něj upřely a Severus, jako už tolikrát, měl pocit, že se ho ptá Lily, a ne její dcera Nella. Bylo až zarážející, kolik různých maličkostí i větších gest na ní viděl, stejných jako měla Lily. Přestože její oči zamaskoval, někdy měl pocit, že vidí ty smaragdově zelené s jiskrou poznání.

Možná by se v myšlenkách utápěl ještě chvíli, kdyby ho nevyrušilo vzteklé třísknutí něčím těžkým o plochu stolu. Zvedl oči, které se dosud nevidomě upínaly na vidličku, a pátral po zdroji hluku. Jeho černý pohled se setkal s hodně naštvaným tmavě šedým. Bouřka v těch očích byla tak výrazná, že měl Severus pocit, že musel provést něco hrozného, aby si takový pohled zasloužil. Místo toho zvedl levé obočí a vyčkával.

„Posloucháš mě někdy?! Protože já mám pocit, že ne! Myslela jsem, že když se budu snažit, všimneš si, že nechci myslet na můj dnešní pohřeb. Ale ty ne, ty vypadáš jako by se nic nedělo, ale ono se děje! Moji přátelé si myslí, že jsem mrtvá celý kouzelnický svět si myslí, že jsem zemřela rukou smrtijeda, a já je v tom musím nechat! A Remus? Remus musel projít ohromným šokem a je hnán za pomstou a to všechno kvůli mně!  On ten nejlaskavější a nejmírumilovnější člověk. Ovědomuješ si, že jsem to já, kdo ho dohnal k pomstě? Já jenom ….“ Hlas se jí zlomil, a po tvářích jí tekly slzy smutku i vzteku. Vzteku na všechno a na všechny, ale hlavně na sebe samotnou. Tolik všem ublížila, a přitom je v pořádku. Složila zlomeně hlavu do dlaní, celý den byl špatně. Nejdřív to příšerné ráno, a teď se hádá a vylévá všechen ten vztek na člověka, který ji pomohl od krvechtivých příbuzných a byl ochotný lhát celému řádu i Pánovi zla, aby jí ochránil. Byla tak sobecká, tak malicherná! Vůbec se nechápala, nechápala všechen ten vztek, a hned na to lítost, nechápala své pocity, které se střídaly jako aprílové počasí, prostě tomuhle tělu nerozuměla. Z jejího vnitřního monologu jí vytrhla až velká dlaň na jejích zádech a v zápětí dva prsty pod její bradou jí donutily zvednout hlavu. Černé oči plné starostí, ani stopa po ledové masce, kterou ten muž používal ve škole. Jako by za ten měsíc v její přítomnosti nebyla. Nedokázala si jí vybavit. Po dobu, co tu byla, viděla jeho pocity, jeho myšlenky, jeho starost, když jí budil z noční můry. Je možné, že se ten člověk tolik změnil, nebo se změnila ona?

„Vím, že je to pro tebe těžké, ale společně to překonáme. Lupin je teď chráněný nanejvýš dobře, a ještě se dostal do jakési šlechty vlkodlaků. Tvoji přátelé se s tím také vyrovnají, a až se objevíš ve škole ty, a já nepochybuji, že budeš v Nebelvíru, jako správná dcera svého otce, zase se začleníš do skupiny. Budu tě cvičit i přes školní rok, a až Temný pán padne, a pravda vyjde najevo, vše bude v pořádku.  Věříš mi?“ Počkal na její slabé přikývnutí a palcem jí utřel zbytky slz a narovnal se.

„Tak a teď to, na co ses ptala. Modrý měsíc znamená, že se v jednom kalendářním měsíci setkají dva úplňky, nestává se to často, většinou jednou do roka, ovšem i toto pravidlo má výjimku, a tak se stane, že jednou za čas se v jednom roce sejdou dva Modré úplňky.

S tou královnou to není tak, jak si myslíš. Většinou je ta dívka nebo žena nějak odlišná, s normálními jedinci jí navázat vztah nejde, nebo jsou to vždy katastrofy. Když Vlkodlačí král hledá svou druhou polovičku, nemůže se stát, že by to byl někdo, kdo je šťastně vdaný, a jít s králem nechce. Každý na světě ji má a vždy, když se narodí král, je někde na světě i královna, která na něj čeká.“ Ukončil svůj monolog Severus a společně s Nellou vyrazili do místnosti pro učení etikety. Přestože Severus původně nechtěl, aby na pohřeb šla, Nella uvedla dost pádné důvody proč tam jít. Proto raději svolil, ale pod podmínkou, že musí řádně ovládat své chování.

V Doupěti vládla pochmurná nálada. Dům, který byl vždy plný povyku a smíchu, byl nepřirozeně tichý. A to ticho narušovalo jen občasné popotáhnutí a tichý vzlykot.

Pohřeb se měl konat v Godrikově dole ve dvanáct hodin. Původně měl být v Bradavicích, ale Severus k všeobecnému údivu Brumbála přemluvil, aby byl Harry pohřben u rodičů.

Molly, vždy čiperně touto dobou pobíhající po kuchyni, se jen smutně plahočila. Rádio věčně hrající, bylo tiché a ukryté pod bílou látkou na jedné z polic. Pokud by někdo vyšel po schodech do dalšího patra, nezaslechl by ani náznak smíchu. Všechny pokoje byly tiché s občasným náznakem tlumeného hovoru. Ani pokoj dvojčat, vždy prosycen alespoň pochechtáváním, byl smutný a zahrnutý tíživou atmosférou. Nejhorší to však bylo v pokoji pod podkrovím. Tam byli tři nejmladší.

Ron, Ginny a Hermiona seděli v pokoji. Prohlíželi si album, které jednou dostali od Harryho k Vánocům. Byly tam všechny jejich společné fotografie, a fotografie všech i s rodinami. Harry stál vždy uprostřed, a i když tam svou rodinu nikdy neměl, tvářil se šťastně. Tiše vedli rozhovor a Ginniny opuchlé oči nasvědčovaly tomu, že se jen těžko brání slzám. Ani Hermiona na tom nebyla lépe a Ron, přestože se snažil svou sestru a kamarádku povzbudit, sám měl na tváři vepsaný smutek a přestože slzy skrýval, jemné zarudnutí bylo znát.

Seděli by nad vzpomínkami ještě dlouho, kdyby hodiny neodbily půl dvanácté. Děvčata odešla do svého pokoje se převléknout a Ron si také vyndal už dříve vybraný hábit.

„No tak Nello, ještě jednou to zopakuj.“  Rozléhal se Severusův hlas místností. Nella se na něj naštvaně otočila. Její nálada pro dnešní den se ještě neustálila, a stále lítala jako na houpačce.

„Ale Severusi! Už jsem to řekla tolikrát, že to nemůžu před Brumbálem zkazit. Sice nemám nitroklid, a neumím nasadit tak dokonalou masku jako ty, ale Brumbálovi zalhat dokážu! Nedělám to poprvé.“ Poslední větu si řekla spíš pro sebe, než pro svého učitele, přesto to bystrý sluch mistra lektvarů zachytil.

„Jak to myslíš?“

„Co?“nechápala jeho otázku, a odešla si sednout na židli nedaleko svého učitele.

„No, že bys mu nelhala poprvé. Myslel jsem, že jste spolu vycházeli dobře.“

„To ano, ale nikdy jsem mu neříkala vše. Nikdy jsem mu nedovolila mě úplně odstřihnout od informací. Upřímně, pokud jsem něco chtěla zjistit, většinou jsem si našla skulinu. Je sice pravda, že mi vždycky pomáhali přátelé, ale pokud bych Brumbálovi dala stoprocentní důvěru, měl by nade mnou i stoprocentní moc a to jsem nemohla dopustit.“ Severus se při těch slovech zarazil, vůbec si neuvědomoval, jak moc se do Nebelvíru nehodí.

„Stále víc mi připomínáš, jak se do Nebelvíru nehodíš. Nechápu, jak tě tam mohl moudrý klobouk poslat. Tvoje myšlenkové pochody se hodí na Zmijozel nebo Havraspár, ano, jsi na ně dost chytrá, prohnaná a uvažuješ o svých krocích, i když se to nezdá, a to Nebelvír nedělá. Tvůj smysl pro spravedlnost se ovšem nehodí do Zmijozelu, proto myslím, že nejlepší volbou by byl Havraspár. Nello, ty nejsi bojovník, ale Ochránce. Možná je to tou změnou a rituálem. Je možné, že tohle v tobě celou dobu dřímalo a ty jsi to nevěděla. Nevím, ale teď už mám jistotu, že tě nikdo nepozná.“ S těmi slovy se zvedl, popošel k ní, natáhl ruku a počkal, až jí také nastaví. Jen co tak udělala, do ruky se jí spustila tmavě modrá stuha do vlasů s jemným stříbrným zdobením na okrajích. Překvapeně a zkoumavě na ní hleděla, když jí vysvětlení podal Severus.

„Svaž si s ní vlasy, je to přenášedlo, které se aktivuje přesně ve dvanáct, zpátky se dostaneš jedině, když budeš stuhu držet a vyslovíš ‚Tajemství‘. V pokoji jsem ti nechal připravit věci, co si vezmeš.  Kelly ti se vším pomůže. Nyní už běž, ať máš dostatek času.“ Popohnal jí z místnosti a sám se vydal do Bradavic, kde na něj čekal Brumbál.

Nelly se hned po vstupu ujala její skřítka a nepustila jí do té doby, dokud neměla jít. Nella jen tak tak stačila vyběhnout před hrádek, než ucítila známé trhnutí v oblasti pupíku, a svět se s ní zatočil. Přistála u brány velkého hřbitova, ale teď vypadal, že praská ve švech. Nella se jenom kvůli vzhledu dostala až skoro k zábraně, která dělila hlavní hosty. Tam stačilo dát jednomu Bystrozorovi pár Galeonů a přiblížit se k truchlícím.

Byly tam v řadách rozestaveny židle a jejich středem se táhla ulička. Na jejím konci bylo prázdné místo mezi hroby jejích rodičů. Byl nádherný letní den.

Židle byly zaplněny do posledního místa, byla tam různorodá společnost, ale většinu zabírali lidi, které Harry znal. Nella už si nepřipouštěla, že tam bude ležet vlastně ona, stoupla si k mohutnému dubu, který tam rostl. Zahlédla uplakané tváře Weasleyů, byli tam všichni i Percy, který se netvářil nijak zvlášť smutně, ale přesto tam byl. Viděla celý učitelský sbor, mezi nimi i Severuse, který měl bezpečně nasazenou svou masku. Různé ministerské úředníky, které vždy zahlídla na Ministerstvu, nového ministra a samozřejmě Albuse Brumbála.

Ten stál před otevřeným hrobem na malém stupínku bez řečnického pultu. Vypadalo to, jako malá vyvýšenina z kamene. Mluvil ke všem shromážděným a bylo ho slyšet i mezi lidi, co stáli za řadou Bystrozorů. Avšak Nella neposlouchala, o čem mluvil. Přemýšlela o tom, jak tu všichni sedí a truchlí, přitom co ona stojí pár kroků od nich a musí zahrát důvěryhodné divadlo. Na stupínku se vystřídalo několik řečníku, než začala hrát pomalá a smutná písnička.

Odněkud se vynořil Hagrid a nesl břímě zahalené Nebelvírskou vlajkou. Hlasitě plakal, a velké slzy klouzaly po jeho vousech. Položil tělo na stupínek a odešel si sednout do zadních řad, hlasitě přitom smrkajíc do svého puntíkatého kapesníku.

Brumbál se zvedl a složitě začal nad tělem mávat hůlkou.  Z jeho hůlky vytrysklo velké množství bílých a rudých jisker. Tělo zabalené ve vlajce se vzneslo a jiskry začaly velkou rychlostí kroužit kolem dokola, dokud přes ně nebylo tělo Harryho Pottera vidět. Následně se zablesklo a ve vzduchu visela tmavě rudá rakev, jakoby protkaná bílými nitkami. Brumbál jí odlevitoval do připraveného hrobu, a zakouzlil na ni krásný věnec. Zastavil se u paty hrobu a sklonil krátce hlavu. Nella nevěděla, co říká, bylo to příliš potichu, ale domyslela si, že se loučí. Potom odstoupil a přenechal své místo ostatním. Všichni se postupně zvedali a chodili se rozloučit, vždy hodili do hrobu bílou lilii.

Nella si všimla, že to neuvěřitelné množství lidí, které stálo za řadou Bystrozorů, je už skoro celé pryč a její bývalí přátelé se chystají k odchodu, to byly její chvíle.

Vyšla ze stínu stromů, a ukázala se všem. Měla na sobě dlouhý černý sametový plášť s hlubokou kapucí, kterou neměla nasazenou. Plášť vepředu držel stříbrný řetízek. Vlasy měla svázané do složitého drdolu, ze kterého vyklouzávalo pár pramínků. Stuhu, kterou dostala od Severuse, měla složitě vpletenou do konstrukce účesu a bylo z ní vidět jednu část, která visela svisle s jedním pramenem vlasů za pravým uchem.

Lehce nalíčené bouřkové oči, malý nos a zvýrazněné lícní kosti. Plné rty lehce přetřené leskem. Pod sametovým pláštěm měla tmavě modrý dámský společenský hábit. Byla dokonalou aristokratkou.

Ladným krokem prošla okolo lidí, které znala, aniž by jim věnovala pohled. Přestože oni si jí nepokrytě prohlíželi. Ze záhybů pláště vytáhla rudou růži s černou stuhou a lehce k ní přivoněla. Stoupla si na kraj hrobu a shlédla na rakev zasypanou bílými liliemi. Sklonila hlavu a do ticha pronesla.

„Kéž by nás otec mohl seznámit, jak sliboval. Je mi tak líto, že to nestihl on, ani já sama. Vím, že tě jeho smrt zasáhla, stejně jako mě. Podle něj si měl těžký život a já doufám, že jsi konečně nalezl klid. Pozdravuj otce, Harry.“ Po skončení hodila červenou růži do hrobu. Zvedla hlavu a otočila se. Přesně tak, jak Severus předpokládal, nedaleko stál Brumbál a jen, co uviděl, že skončila, rozešel se k ní.

„Dobrý den, slečno. Odpusťte mou troufalost, ale smím vědět, jaké je vaše jméno? Nemohl jsem přeslechnout, co jste říkala. Troufám si tvrdit, že jste Harryho neznala osobně.“ Pomněnkový pohled starého profesora byl smutný, přesto se mu v očích zrcadlila zvědavost.

„Ach, vy musíte být Albus Brumbál, otec mi o vás hodně vyprávěl. Moje jméno je Nellien Blacková, dcera Siriuse Blacka.“ Toto prohlášení vyvolalo ve všech udiv, především u dospělých, u mladších obrovské překvapení.

„Jsem rád, že vás konečně poznávám. Musím říct, že až nyní poznávám některé rysy rodiny Blacků, a především své oči máte po otci. Chtěl jsem vám dnes psát dopis, ale když už jste tu, můžeme to vyřídit.“ Možná chtěl pokračovat ve své řeči, ale Nella mu do ní prudce skočila.

„Promiňte, že váš přerušuji, pane Brumbále, ale nezdá se mi vhodné mluvit o tom na tomto místě. Jistě máte spolehlivé sovy, které mě dokážou najít. Teď mě omluvte, přišla jsem sem uctít památku Harryho, jak by si otec jistě přál a to jsem splnila, ráda bych se odebrala do svého sídla. Brzy nashledanou.“  S těmi slovy se otočila a nechávala za sebou překvapeného Brumbála. Ovšem nedošla ani do poloviny uličky mezi židlemi, když se u brány obložené květinami a svíčkami, které tam zanechali lidé na Harry počest, neobjevilo deset postav.

Devět z nich mělo zahalené tváře v kapucích svých dlouhých plášťů, desátá však nikoliv. Proto si nyní všichni zbývající pozůstalí mohli prohlédnout tvář obávaného černokněžníka. Lord Voldemort kráčel uličkou mezi hroby a nedával najevo, že by si všimnul, že na hřbitově není sám.

Hřbitov bylo neutrální území, kde na nikoho nikdo nesměl zaútočit, a toho si byl Temný pán vědom. Došel k hrobu i se svým doprovodem a zadíval se na rakev v něm. Nesklonil hlavu tak jako všichni ostatní, ale začal hned mluvit.

„Byl jsi dobrým soupeřem, Harry Pottere, ale byl bys ještě lepším spojencem. Bohužel sis vybral druhou stranu, stejně jako tvá rodina a zvolil jsi raději smrt. Budiž, tvou volbu už nikdy nezměním.

Byli jsssme sssstejní, tolik podobní. Kdyby ti osssssud neurčil zemřít rukou mého přissssluhovače, mohl jsi se stát mým dědicem, ssssstačil by mi už jen týden, a byl by jssssi můj. Přessssstože já nad ssssmrtí vyzrál, ty nikoliv.“ Hodil do hrobu černou růži, kterou vykouzlil a otočil se k odchodu. Každý z jeho doprovodu učinil stejně, jako jejich pán a do hrobu vhodili své černé růže.

Než stačil někdo cokoliv namítnout, nebo se probrat z šoku, všichni se přemístili pryč. Na hřbitově byla jenom jedna osoba, která rozuměla celému monologu Temného pána.

Nella si myslela, že sní, když ho viděla u brány, ovšem bolest, kterou pociťovala v jizvě, ji utvrdila v tom, že nesní. Přestože bolest dokázala účinně vyblokovat svou nitrobranou, slova, která pronesl, ji dost vyděsila. Stačil týden a mohla podlehnout nějakému dalšímu ďábelskému plánu. Zatřepala hlavou a raději se vydala pryč, před bránou se ještě otočila a očima vyhledala Severuse. Zrovna se bavil s Brumbálem. ‚Tohle bude ještě na dlouho,‘ pomyslela si a tichounce zamumlala heslo. Aktivované přenášedlo ji bezpečně doneslo k branám Snape Manor.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slovo Autora:  za knihu Vlkodlačí hněv i rozum vděčím Rochelle, která je napsaná i jako autorka už v kapitole. Sice to byl můj nápad a dodané fakty byl můj výmysl. Přesto jí vděčím za pomoc při sestavení do knižní podoby a krásným ilustracím, které jsou taktéž jejím dílem.

Za její pomoc jsem přislíbila nejen toto veřejné poděkování, ale můžete se také těšit, že se o Rochelle Aika ještě dočtete.

Obrázek lorda stažen s Internetu neboť Rochelle se nepovedl. Děkuji za pozornost a hezký zbytek dne, vaše Kejt.