Ahoj Dnes je Štědrý den tedy sotva pár minut. A já se rozhodla vám dát dárek v podobě další kapitoly :D Překvapení? :) Já Doufám že se můj dárek všem líbí a všichni si ho do sytosti užijí :D

Přenášedlo ji doneslo před bránu Snape Manor. Bezmyšlenkovitě vztáhla ruku a dotkla se bohatě zdobené brány bez kliky. Magie hrádku a přilehlých pozemků bezpečně rozpoznala dalšího obyvatele a povolila vstup. Jen co se brána uzavřela, Nellyina maska aristokratky byla ta tam. Pomalu se vydala vstříc svému domovu. Kdysi považovala Bradavice za svůj domov, ale nyní už nemohla. Starý hrádek opleten tajemstvím ji skryl před světem a naplňoval klidem a spokojeností. A také teprve zde poznala, co to znamená, být opečovávána a ochraňována.

Přesto se v její tváři nezrcadlila radost, ale bolest se smutkem.

V mysli se jí znovu a znovu zjevovaly jejich tváře, jejich oči. Tolik smutku a bolesti, tolik utrpení v nich viděla a přesto nic neudělala. Zrada, kterou učinila, byla ohromná a zrada je zlá a chodí ruku v ruce se smrtí a je její věrnou družkou.

Slzné kanálky znovu zapracovaly a ona už nemohla, nechala oči naplnit, ale ty nikdy nepřetekly. V ten moment se totiž něco zlomilo. Udělalo to slabé ‚lup‘ a všechny oči okupující její mysl se ponořily do tmy. Do krásné hřející tmy. Nebyla to zlá tma, ve které číhá nebezpečí, byla to tma ukrývající.

Nella měla tmu ráda, nahrazovala pohlazení i hřejivou náruč. Uklidňovala a uspávala. Nahrazovala jí matku, které se jí v mládí nedostávalo a tma byla vším i ničím. Ovšem tma byla hlavně její součástí. Zahalovala a ukrývala, stala se ochránkyní a přítelkyní, stala se jejím nitroklidem.

Nella se smířila s faktem, že její přátelé a známí jí považují za mrtvou, vlastně ne ji, ale jejich Harryho. Ona na ně může dohlížet. A také, až nastane čas, vyjde na povrch a ukáže světu pravdu. Avšak teď je důležité zůstat skrytá mezi davem. Odešla do knihovny, a vybrala pár knih s kouzelnickým právem. Plánovala se to naučit, než půjde do Bradavic a byla přesvědčená, že tam jí budou zkoušet z jejích znalostí. Přeci jenom čistokrevní kouzelníci se většinou v tomto vyznají. Ovšem nedařilo se jí v knihovně soustředit. Dusno a vůně knih ji omamovala. Sebrala si knihy a vydala se k sobě do pokoje.

Seděla nad kouzelnickým právem už bezmála dvě hodiny, a přesto si zapamatovala jen minimum informací. Několikrát se přistihla, že stejně hledí z okna než aby četla. Proto knihu pečlivě založila a zvedla se.

Přešla k prostřednímu oknu, které vlastně nebylo okno, ale vysoké skleněné dveře na menší balkónek. Sáhla ještě po plášti, co měla dnes odpoledne na hřbitově. Vlastně byla stále v tom samém oblečení. Nechtěla se převlékat a hábit se opravdu hodil na dnešní oběd.

Hodila přes sebe sametový plášť a vyšla na stinný balkon.

Lehký větřík si hrál s jejím pláštěm, a ona si užívala tu úžasnou scenérii. Před ní se rozprostíral kousek jezera mizející po pravé straně, kam už nedohlédla. Přímo před sebou měla zubatou hradbu skal a hor. Všechno bylo zelené, ale občas se přeci jenom vyskytl už příznak blížícího se podzimu. Přemýšlela, co všechno se událo. Co všechno se změní s její novou identitou. Kolik starostí jí přidělá fakt, že teď si hraje na čistokrevnou. Zapadne? A co když ji klobouk jako správnou Blackovou zařadí do Zmijozelu? Už nebudu moci své přátele chránit ani na ně dohlížet. Také slova Voldemorta na hřbitově jí moc nepomohla. Unikla, ale co když ten trik prokoukne a stáhne ji k sobě, ke zlu. Ani si nevšimla, že jí po tvářích tečou slzy. Nevěděla, jak dlouho tam stála, ale z jejího přemýšlení jí vytrhla teplá a velká dlaň na jejím rameni. Nell sebou trhla.

„To bude v pořádku,“ uslyšela  příjemně hluboký uklidňující hlas svého profesora.

„Ach Severusi, nevím co si počít, on... on mě chtěl  za dědice. Řekl to na konci hadím jazykem.“ Máčela mu hábit hořkými slzami.

„To bude v pořádku,“ opakoval stále dokola, i když i jemu bylo jasné, že Nell  unikla závažnému problému jenom o vlásek. Zvedla k němu umáčenou tvář. „Říkal, že ještě týden, chápeš? Pouhý týden mu stačil k tomu, abych místo k světlu byla uvězněna temnem. Abych  sloužila jemu místo toho, abych chránila své přátele. Abych  poslouchala jeho rozkazy, místo toho, abych se radovala z čiré radosti.“ Slzy si razily cestu z očí přes obličej až k bradě. Bezmocně vrtěla hlavou.  Najednou ucítila pod bradou dva prsty, které jí jemně, ale přitom rozhodně podzvedly bradu tak, aby se dívala do obsidiánových očí svého společníka. „To bych nedovolil, rozumíš? Nikdy.“ Přikývla, důvěřovala svému učiteli. Nyní bychom měli jít, po takovém zážitku jsi jistě hladová a stále máš co dohánět.“ Jemně se usmála, byl to stále on, profesor lektvarů, kterého znala z Bradavic, stále ten umaštěný netopýr, jenž ji tak dlouhou dobu ponižoval, přesto úplně jiný. Ano nyní to viděla, viděla, jak všichni lidé okolo se v tomto muži spletli, dokonce i samotný Brumbál, intrikář, který tahal svým jednáním za nitky a okolo sebe všechny řídil, všechny až na jednoho, Severuse Snapea.

Také Voldemort, nejmocnější černokněžník všech dob byl tímto mužem obelstěn a Nell měla tu čest být jeho učednicí. Proto se rozhodla, že bude co nejlépe vykonávat jeho pokyny, aby se i ona stala aristokratkou, jež bezpochyby byla, a tak dokázat, že je hodna mít za učitele právě jeho, a že je jí ctí. Právě teď seděli u oběda, který probíhal dosti formálně i navzdory  předešlým událostem. Přece jenom si Nell stále ještě nebyla stoprocentně jistá v pravidlech stolování u čistokrevných rodin a Severusovi to tak alespoň dávalo čas uvažovat nad tím, co se stalo. Proč Voldemort reagoval tak, jak reagoval, a proč se vůbec pokoušel uctít památku svého největšího soupeře a nebo v tom bylo něco jiného? A co ten lektvar? Bezpochyby i on v této úloze hrál nějakou roli. Musí si o tom ještě s Nell promluvit, ale tak, aby jí moc nerozrušil, protože poslední dobou jejím náladám, které se měnily jako aprílové počasí, vskutku nerozuměl. Pohlédl na ni, už jen z rutiny jí vytkl špatné držení dýky než z čehokoliv jiného, ubrouskem si utřel ústa a následně jej položil složený vedle talíře. „Po obědě tě očekávám  v laboratoři“ Oznámil jí trochu více stroze, až se zalekla, jestli snad něco není v nepořádku, ale přikývla. Severus tedy s typickým zavlněním hábitu  odešel do sklepení a Nell na krátko zůstala sama. Chvíli si ještě třídila svoje myšlenky, dokud neusoudila, že je čas, a proto se i ona zvedla, a zamířila za svým společníkem.

Cestou ještě zaskočila k sobě do svých komnat a převlékla se. Přeci jenom ten hábit nebyl nejlevnější a bylo by škoda, kdyby nějaký lektvar znehodnotil toto malé umělecké dílo.

Když vešla, Severus už stál nad kotlíkem. Všude po stole byly všemožné přísady a sám Snape hleděl do menšího černého zápisníčku.

Nella si všimla, že jeho stránky jsou hustě popsané jeho typickým písmem. Nejspíše deník k bádání. Už několikrát ho za svůj pobyt zde viděla v rukách Mistra lektvarů. K jejímu potvrzení sloužil černý krátký brk položený vedle deníku.

„Severusi?“ vytrhla profesora z jeho zkoumání stránky popsané jeho vlastním rukopisem.

„Á už jsi tu. Napadlo mě, že bys chtěla své myšlenky nasměrovat jinam po tom dnešku. Ovšem neznám jinou možnost jak na chvíli zapomenout, než jsou knihy a lektvary. Ty jsi do teď studovala až příliš tak mě napadlo jestli bys semnou nechtěla chvíli bádat. Ale asi ne, promiň, byl to hloupý…“

„To je v pořádku Severusi, ráda tu s tebou budu bádat.“  Usmála se a přistoupila k jeho pracovnímu stolu. Zvědavě nahlédla do kotlíku, který už stál na mírném ohni.

Z kotle vycházela světle zelená pára bez zápachu a sám obsah byl tyrkysový.

„Co to bude Severusi?“ obsidiánový pohled mistra lektvarů se znovu stočil ze zápisků k Nelle.

„Snažím se vytvořit novou variantu Bezesného spánku. Normální varianta je návyková, a pokud si ho budeš brát čtyři noci za sebou, ztratíš veškerou schopnost vytvářet sny. A i když se z návyku dostaneš, nikdy nebudeš mít své sny zpět. Pokud se mi podaří udělat tento lektvar, veškeré nežádoucí účinky bych měl odstranit. Vyřeší se tak stávající dávkování a tento lektvar bude moci být podáván pacientům po těžkém traumatu, aniž by každý 4. den museli trpět nočními můrami.“ Nella jemně pokývla hlavou a znovu se dala do ptaní.

„Jak daleko ses zatím dostal?“

„To co vidíš před sebou je začátek, na kterém budeme provádět další testy. Naším úkolem bude zjistit poměr Slizníka modrého a drceného zubu Chyméry a kolik uncí musíme přidat, abychom dosáhli požadovaného výsledku.

Z tohoto základu, který vidíš v kotlíku, odlijeme devět uncí.“  Severus se odmlčel a natáhl se po dvou miskách, jedna byly skleněná a plná modrých, lehce blyštivých šupinek, ne větších než je nehet u palce. V druhé, hliněné misce bylo několik zubů. Jejich barva byla žluto-zelená a dosti odpudivá. Severus zvedl tu skleněnou a podal jí Nelle spolu se skleněnou paličkou do hmoždíře. Nella začala okamžitě prudce drtit jednotlivé šupinky, ovšem než mohla napáchat škodu, které si zjevně nebyla vědoma, zastavily ji Severusovy ruce.

Pomalu ji obešel a donutil ji postavit skleněnou misku na pracovní plochu. Mírně se sklonil a lehce se dotýkal jejích ramen těmi svými. Svou velkou rukou překryl tu její, kterou držela mísu na jednom místě, a druhou položil na ruku s paličkou. Pomalými krouživými pohyby jí vedl ruku.

Nella při tom intenzivním dotyku cítila miliony křídel létající v jejím podbřišku. Pomalu, ale jistě si uvědomovala, že to co cítí, není jen náklonnost k profesorovi jako autoritě, ale cítí k němu něco víc, něco silnějšího. Z jejích myšlenkových pochodů jí vytrhl náhlý pohyb a nepřítomnost Severuse za jejími zády. Stál u své misky a systematicky drtil zuby Chiméry. Chvíli bylo ticho, než napjatý vzduch proťal sytý baryton.

„Řekni mi, co víš o Slizníku modrém.“

„Slizník modrý je tvor žijící v podzemních chodbách, nejčastěji se vyskytuje v důlních šachtách, kde se těží žula nebo mramor. Má ploché tělo, ne větší než dvě lidské dlaně. Hladká kůže tmavomodré, až černé barvy je celá pokrytá hnusným lepkavým slizem. Ovšem pravá tvář Slizníka je ukrytá na spodní straně, kde má nespočet ostrých a tvrdých zubů. Ty slouží jako nožičky a zároveň pilník, kterým ohlodává žulu i mramor, kterou se živí. Jeho tělo vylučuje několik druhů látek, které narušují strukturu kamenů, které jsou jeho přirozenou potravou. Když se slizník nasytí, najde si vlhkou stěnu, na kterou se přichytí a zůstává skryt. Modré šupinky, které máš zde, jsou právě z místa kde Slizník odpočíval. Modré šupinky vzniknou z kyseliny, kterou Slizník vypouští, když se udržuje na stěně.“ Dokončila svůj monolog a čekala na verdikt od profesora. Byla jsi jistá, že najde něco, co zapomněla, místo toho se jí však dostalo pozitivní odpovědi a možná i trochu pochvaly.

„Dobře, je vidět, že přeci jen dáváš pozor v mých hodinách a veškeré zkažené lektvary nebyly jenom tvou chybou. Ale teď do práce.“ Nella jen přikývla a pečlivě drtila paličkou šupinky. Jenomže při této práci snadno unikají myšlenky, a ona si znovu vybavila událost v poledne. Pomněnkové oči Brumbála se vynořily příliš rychle na to, aby vůbec stačila reagovat. Její ruka ustala v činnosti. Její Nitroobrana byly zapnutá na nejvyšší stupeň, ale přesto si byly vědoma, že je to její vlastní myšlenka, vlastní vzpomínka, co jí straší. Málem podlehla vině, když se z útrob její mysli vynořila tma a celou jí zabalila, konejšila a zaháněla ten přelud. Nella zvedla hlavu a podívala se na svého učitele.

Severus zrovna rozdrtil poslední zub, když se přestalo ozývat jemné křupání kousek od něj. Otočil se v domnění, že jeho žačka dokončila stejně jako on svou práci. Ale při pohledu na ni se zarazil.

Skleněná palička byla v ruce visící bezvládné u stehna a pohled Nelliných očí se upínal do neznáma. Byly potemnělé, jakoby se lekla něčeho, co může vidět jenom ona. Chtěl vykročit, aby jí pomohl, když se jí panenky roztáhly a hned zase smrštily. V zápětí hleděl do ledových očí Lady Black. ‚Našla ho‘ prolétlo mu hlavou, ale v zápětí si uvědomil, co jí k tomu asi donutilo. Jeho nitroklidem byly křišťálová voda, která ho ochránila před pocity a myšlenkami ze setkání. A spustil ho dost příšerný zážitek, ve kterém hrál hlavní roli Šedohřbet.

Tenkrát byl hromadný útok na jakousi vesnici, spíš menší městečko a v jeho centru stál sirotčinec. Šedohřbet nečekal na nic a na nikoho. Severus doteď měl tu hrůzu v paměti a jedině voda ho dokázala uklidnit.

„Našla jsi ho že? Svůj Nitroklid. Nell, podívej se na mě a uklidni se. Co se děje?“ Její oči trochu upustily od tvrdosti a konečně se v nich zase objevil ten vřelý lesk. Ovšem nebyl tam, tak jak Severus doufal. Stále byla z části schovaná. Slabě se na něj usmála, ale nebyl to ten vřelý a krásný usměv, který mě Severus tolik rád, ne, tento vypadal spíš jako nucený a studený.

„Ano, našla Severusi.“ Odmlčela se a pak se zeptala na něco, co by Severus neočekával.

„Nepřehnala jsem to s Brumbálem? Víš, viděla jsem tu bolest v jeho očích. Viděla jsem bolest u všech, ale on jí tam měl taky.“

„Ano on truchlil, ale ty ses zachovala správně. Harry vznikl kvůli němu, a kvůli němu zemřel. Kdyby nelhal, mohla jsi prožít nádherný život se svými rodiči, a Temný pán by nebyl tak posedlý věštbou, jelikož by nevěděl, které dítě má hledat. Byl stejně posedlý z nalezení protivníka Temnému pánu, že zapomněl, že tím ohrozí dva životy dvou nevinných dětí.  V tomto ohledu nebyl lepší než sám Temný pán.

Nello, teď patříš do rodiny Blackových. I když máš výchovu od mudlů. Tedy, dá-li se to tak nazvat, musíš na ní z velké míry zapomenout. Dnes jsi dokázala, že na to máš a já věřím, že to dokážeš. Lidé budou očekávat jistou eleganci a temperament proslulý Blackovou rodinou. Copak ty jsi už zapomněla?“

„Nezapomněla Severusi.“ Znovu se chopila paličky a začala drtit šupinky.

„Děkuji.“ Pronesla po chvíli a Severus to přešel jen kývnutím. Dál pracovali mlčky, dokud se před pracovním stolem neobjevila Kelly. S hlubokou úklonou skřítek spustil.

„Kelly se omlouvá za vyrušení, ale Paní dala Kelly za úkol přinést dopis, který přijde paní. Kelly dopis donesla.“ Male stvoření se znovu uklonilo a natáhlo malé ručičky. Nella od ní obálku převzala a v zápětí nebylo po skřítkovi ani vidu ani slechu.

Severus, který zvedl hlavu od jejich dvanáctého pokusu, uviděl v rukou Nelly obálku s pečetí Bradavic. Při pomyšlení, že dnešní rozhovor na hřbitově donutil Brumbála poslat sovu hned, se musel ušklíbnout. Nella mezi tím rozlepila dopis a dala se do jeho čtení.

Přeji dobrý den, slečno Blacková,

Tímto dopisem bych Vás chtěl požádat, abyste se dostavila dne 14. Srpna do Školy čár a kouzel v Bradavicích. Bude Vás zde čekat komise pro NKÚ. Váš otec ve svém posledním dopise zmínil, že jste byla učena doma svou matkou. Po její smrti jste měla obdržet dopis od svého otce, který vám slíbil poslání dopisu do naší školy. O prázdninách jste měla udělat zkoušky NKÚ. Ovšem, o to už nebylo zažádáno, proto jsem si dovolil je pozvat k nám. Doufám, že tato maličkost bude považována za dobrý úmysl. Při zkouškách bude přítomen učitelský sbor a po Vaší úvaze Vám oznámí veškeré požadavky na své hodiny, které budete chtít navštěvovat.

Ten den bych s Vámi chtěl také projednat jistou záležitost.

S pozdravem

Albus P .W.B. Brumbál

Ředitel Školy

„NKÚ na to jsem zapomněla. „Doufám, že tato maličkost bude povazována za dobrý úmysl?“ Ha! Chce si mě udobřit, ale neví, co čekat. No, to se budete muset ještě snažit, profesore.“

Zvedla hlavu, a setkala se s upřeným pohledem svého společníka.

„Od Brumbála?“ nadhodil ledabyle a upřeně koukal na pergamen v její ruce.

„Ano, jelikož nemám ‚složené’ NKÚ využil toho, a pozval komisi zkoušejících do Bradavic, myslím, že mě původně chtěl podrobit testům a praktickému přezkoušení, ale tohle se mu náramně hodí, bude přítomen celý učitelský sbor. Na, přečti si to.“

Podala mu popsanou stránku a vrátila se ke své práci u kotlíku. Akorát zvážila lektvarový základ na další várku pokusů, když se ozval Severus.

„Pochopila jsi skrytý význam těch slov?“ aniž by zvedla hlavu od poznámek, zcela lehce mu odpověděla.

„Snaží se mě udobřit. Dělá potřebné kroky, aby mě získal na svou stranu. Poznal, že toho vím dost na to, abych byla hrozný nepřítel. A upřímně, jemu by se hodilo, kdyby mohl říct, že má na své straně čistokrevnou, nemám pravdu?“ prohlásila a přidala do kotlíku nadrcené zuby Chiméry. Zvedla oči, až když se Severus přidušeně zasmál.

„Kazím tě, chováš se jako Zmijozel.“ Nella protočila oči a prohlásila.

„Říkala jsem ti přece, že jsem tam měla skončit, jedna část mé povahy musí být trochu Zmijozel.“ Severus pokýval hlavou.

„To ano, ale přítomnost v Nebelvíru tě dostatečně naučila k sebevražedným sklonům. Teď to vypadá, že v mé přítomnosti se ta druhá část ukrývaného a utajovaného ‚já‘ rozvíjí a vystrkuje růžky. Nicméně ten dopis jsi pochopila zcela správně, co soudíš o té poslední větě?“

Nella pokrčila rameny a odebrala vzorek na zkoušku. Opatrně kapátkem nabrala a přesunula na očarovaný pergamen s runami. Ze vzorku, který poskytla, se měla na pergamen vypsat pravděpodobná reakce bez zbytečného výbuchu, který by nastal, kdyby tento roztok přidali do nestabilního základu, který se jemně zahříval na kraji stolu.

Runa ve středu lehce zazářila po dopadu kapky, a okamžitě se pergamen začal zaplňovat drobným písmem.  Nella ho chvíli zkoumala, ale nakonec si jen odfoukla vlasy z čela, a vrátila pergamen do původního stavu. Tuto užitečnou věcičku vymyslel Severus už na škole. Vyprávěl jí, jak dostali v kouzelných formulích a přeměňování za úkol stvořit magický artefakt, který by usnadnil jakoukoliv práci. Mohli pracovat ve skupinách, nebo jednotlivě. Severus se moc s nikým nebavil, až na Lily, její matku, proto tento skvost stvořil beze svědků. Nella si byla jistá, že ve stejnou dobu a dokonce na stejný projekt vznikl Pobertův plánek.  Zatřepala hlavou, aby vyhnala přebytečné vzpomínky a zaměřila se na otázku, co jí položil profesor.

„Nejsem si jistá, může se vyptávat na matku. Nebo na Siriuse, možná se zeptá, co všechno jsem věděla o Harrym. Nebo se to bude týkat domu na Grimmauldově náměstí 12, což mi připomíná, že bych se tam měla jít podívat někdy v nejbližší době.“

„Ano, to jsou dost reálné možnosti, a co se týká tvého domu, také jsem na to myslel. Myslím, že můžeš jít hned, určitě tam bude spousta věcí, co si budeš chtít v klidu prohlédnout sama. Dnes jsme udělali velký kus práce, krom toho další fáze bude velmi nestabilní a já bych nechtěl riskovat, že se zraníš a nebudeš moct jít na zkoušky. V mé pracovně na stole je velká stříbrná mince, dostane tě na náměstí i zpět když vyslovíš své celé jméno.“

„Ale Seveusi, co když mě někdo uvidí? A co dnešní projekt?“ nevěřila možnosti, kterou jí Severus nabízel.

„Jestli tě někdo uvidí je to jedině dobře, nemyslíš? Jdi se podívat na svůj zděděný majetek. Co se týká dnešní práce, stejně jsem chtěl končit, musím udělat jistý lektvar pro Albuse a také pár pro ošetřovnu, dost jsem to odkládal a teď to musím dohnat. Nic neřeš a běž, určitě bude vše v pořádku. Jen si vezmi jiný hábit, než jsi měla dnes, ano? Musíš ukázat, že na to máš a máš i služebnictvo, které ti splní každé přání. Kdybys přeci jen potkala někoho z Fénixova řádu nebo Brumbála zkus se chovat podobně jako dnes na hřbitově. No, běž už.“ Nella kývla, že rozumí a běžela se převléknout.

Už u dveří na ní čekala Kelly s příslibem, že jí pomůže s vlasy, neboť si je Nella rozpustila a jen svázala stuhou, když šla do laboratoře.

Z šatníku vyndala obyčejně střižený, ale přesto hezký, světle modrý hábit. Odešla do koupelny, kde se trochu opláchla, přeci jen po práci u kotlíku na sobě stále cítila výpary a různé nečistoty. Po rychlé sprše si sedla k zrcadlu, kde si začala kartáčovat vlasy. Tuto práci pochvíli převzala Kelly, která jí začala vytvářet lehké kudrlinky. Vzala několik pramenů u ucha a začala splétat úzký copánek, který obohatila stuhou stejné barvy, jako byl hábit. To samé zopakovala i na druhé straně, a na temeni hlavy je svázala k sobě stuhou zapletenou v jejich konstrukci. Nechala dlouhé konce splývat od copánků dolu po vlasech, které se lehce vlnily. Kelly jí lehce zvýraznila oči černou tužkou a bledým lícím dala trochu barvy.

Nella, když viděla, že Kelly skončila, se zvedla a odešla za zástěnu před koupelnou, kde se oblékla do připraveného oblečení. Vzala si na sebe stejný plášť a vydala se do kanceláře, kde si vyzvedla přenášedlo. Našla ho přesně na tom místě, jak říkal Severus. Okamžitě se vydala za hranice pozemků, odkud se přenesla na známé náměstí.

Grimmauldovo náměstí 12 bylo klidné a tiché. Snášející večer vytvářel v uzavřeném náměstí dlouhé stíny a sluneční paprsky tvořily na domech hřejivé mapy.

Stačilo pomyslet na danou adresu, a dům s číslem 12 se začal vynořovat. Nella zachovávající ticho, které zde panovalo, pomalu postupovala po kamenných schodech sledována pohledy dvou kamenných kober se smaragdy vykládanýma očima. Opatrně se dotkla kliky, která po jejím lehkém doteku cvakla a otevřela tak staré dveře.  Předsíň se schodištěm byla ponurá a začal se zde pomalu usazovat prach. Nella si trpce uvědomila, že bez neustále péče paní Weaslové se dům rychle vrací do podoby, ve které byl. Jen co se zavřely dveře, veškerá světla reagovala na její přítomnost a rozhořela se jasným světlem. Tím také zbudila jedinou obyvatelku starého domu.

„KDO SE OPOVAŽUJE RUŠIT MŮJ KLID! JSTE JEN KVEZRÁDCI A MUDLOVŠTÍ ŠMEJDI! VYPADNĚTE Z MÉHO DOMU! TADY NEMÁTE CO DĚLAT! TENTO DŮM PATŘÍ ČISTOKREVNÝM! VAŠE PŘÍTOMNOST JEN OHROŽUJE…“  dál se nedostala, neboť v jejím zorném poli se ukázala Nella.

„Omlouvám se, že vás ruším ve vašem klidu zde. Ovšem vaše slova mě velmi uráží. Má krev se nemůže považovat za mudlovskou či poskvrněnou. Jsem ze starobylého rodu a krom toho v mých žilách koluje i vznešená krev rodu Blacku. Pokud se nemýlím, vy budete matka mého otce. Těší mě.“ Slova pronesená klidným, ale lehce ledovým hlasem nesla známku hrozby. A i vznešená Lady Blacková sedící ve svém polstrovaném zeleném křesle na obraze tuto skrytou hrozbu rozpoznala.

„A který z mých synů mi udělal tu radost a zplodil čistokrevného potomka s dobrým rodokmenem?“ Zeptala se už docela příjemným hlasem a na její tváři se roztáhl dokonce i malí usměv.

„Mým otcem je Sirius, bohužel jsem ho moc neznala. Byla jsem vychována matkou a strýcem.  Před rokem a půl jsem se s ním setkala poprvé, toužil mě mít blíže, ale matka to nechtěla dovolit. Ovšem, před půl rokem jí zabyli při jedné potyčce. Otec se pro mě také už nevrátil a na vysvětlení mi před měsícem přišla jeho poslední vůle. Nyní jsem hlavní dědičkou obou rodů. V soupisu mého majetku se nacházel i tento dům. Z vyprávění otce jsem zjistila, že se zde scházela jistá organizace. Chtěla jsem vědět, kolik škody způsobili.“

Tuto historii s menšími úpravami bude říkat všude a Nella ji pro tuhle příležitost jen trochu upravila. Její pohled směřoval k osobě na obraze, která se zdála opravdu spokojená se svou vnučkou.

„Jsem opravdu ráda, že byl Sirius alespoň trochu Black a dokázal si najít čistokrevnou partnerku a mít s ní dalšího pokračovatele. Ovšem je tu jeden problém. Vyřadila jsem Siriuse z rodokmenu a ty bys tam neměla být zapsána, ovšem to můžeme napravit. Projdi prosím okolo schodů, nalezneš tam dveře. Těmi projdi a na rozcestí zahni doleva. Přímo proti tobě se budou nalézat zelené dveře, tam se sejdeme.“ V zápětí ze svého rámu zmizela. Nella si povzdechla a vydala se popsanou cestou, věděla kam ji tato cesta dostane, ale nedala na sobě nic znát a vstoupila do místnosti za zelenými dveřmi.

Nad krbem nacházející se po pravé straně místnosti, který se automaticky zapálil, visel další obraz paní Blackové, naproti byl velký vyšívaný gobelín se stromem života a všemi příslušnými členy rodiny Black.

Úplně nahoře, nad všemi jmény a nad samotním stromem se jako vždy v mírném vánku pohybovala zelená stuha se stříbrným nápisem „Toujours pur“ (Vždy čistý) a znak stříbrné kobry na černém pozadí, stejné jako byla na schodišti.

U každého jména bylo napsáno datum narození, a u většiny i datum úmrtí. Pohlem vyhledala jméno Siriuse, ale podobizna jako u ostatních nebyla a místo ní tam byl vypálený kruh, přesto tam byla znát zlatá korunka hlavního dědice. Větev dál nepokračovala. Pod Siriusem byl  Regulus Black, mladší bratr Siriuse, i jeho větev byla vyšitá jako zlomená a suchá. Nelliny oči se vrátil zpátky k matce těch dvou a sledovala spojenou větev Walburgi Blackové, Alpharda Blacka, který neměl pokračovatele a Cygnuse Blacka, otce Belatrix, Narcisi a Andromedy. Stejně jako u Siriuse, podobizna chyběla u Alpharda ,jeho strýce, taky byla vypálena podobizna Andromedy. Nella lehce zapátrala v paměti a vybavila si, co povídal Sirius, když tu spolu byli naposledy.

‚Ty tady nejsi! Podivil se Harry, když si důkladně prohlédl poslední větve rodokmenu. Býval jsem támhle,“ ukázal Sirius na malou okrouhlou díru v gobelínu, poněkud připomínající zásah nějakým kouzlem.

„Má sladká stará matička mě vypálila svou hůlkou, když jsem utekl z domova. Krátura si tu historku s oblibou huhlá pod vousy.“

„Ty jsi utekl z domova?“

„Bylo mi asi šestnáct,“ přikývl Sirius. „Už jsem toho měl plné zuby.“

„A kam si šel?“ díval se na něj upřeně Harry.

„K tvému tátovi,“ odpověděl Sirius. „Tvoje babička s dědečkem ke mně byli opravdu hodní, v podstatě si mě k sobě vzali jako svého syna. Jo, na prázdniny jsem jezdil domů s tvým tátou, a když mi bylo sedmnáct, zařídil jsem si vlastní bydlení. Strýček Alphard mi nechal slušnou hromádku zlata – to je ostatně nejspíš důvod, proč ho také vypálila.

Už jsem si to tu neprohlížel léta,“ zamyšleně poznamenal Sirius. „Tady je Phineas Nigellus, vidíš? Můj prapradědeček… nejneoblíbenější ředitel Bradavic…A tady Araminta Medivá…to byla matčina sestřenice …chtěla na ministerstvu posadit zákon, podle kterého by bylo legální lovit mudly…A drahoušek teta Eladora…ta začala rodinnou tradici stínání domácím skřítků, když byly příliš staří, že neunesli podnos s čajem. Kdykoliv se v rodině objevil někdo slušný, samozřejmě ho vydědili. Vždyť se podívej, ani Tonksová tu není.“

„Vy jste s Tonksovou příbuzní?“ divil se Harry

„No jistě, její matka Andromeda byly moje sestřenka, tu jsem měl moc rád. Její jméno je vypáleno stejně jako moje a její větev dál nepokračuje. Jenom proto, že si vzala mudlu, jistého Teda Tonkse.“ Ukázal na vypálenou díru mezi jmény Belatrix a Narcisi…‘ (HP a Fénixův řád str.108-109 s lehkou úpravou)

„Vidím, že jsi skončila s prohlídkou. Rod Blacků je opravdu rozvětvený jak vidíš. Ale k tomu proč tu jsme. Aby ses zde ukázala, musíme zpět přijmout Siriuse. Budeš potřebovat formuli ‚Undo Toujours pur‘ lehce mávni hůlkou doprava a udělej ostrou kličku směrem dolu v mysli si představ svého otce no do toho.“

Nella postupovala přesně, jak jí obraz radil a po vyslovení kouzla sledovala, jak se poškozené a spálené nitky vrací na své místo a skládají obraz jejího kmotra i se zlatou korunkou. Větev,  která byla vyšita jako zlomená, najednou zmohutněla a vytvořila místo pro jeho manželku, to ovšem zůstalo prázdné místo toho se větev spojila a vytvořila místo po ní.

„Tak je to správně,“ prohlásila nadšeně ‚její babička‘ a dál pokračovala v instrukcích. „Teď mávni stejným způsobem jako před chvíli a vyslov ‚Add Toujours pur‘ mysli na své jméno a svoje datum narození vše se tam napíše.“ Nella měla sto chutí protočit oči z toho nadšeného výrazu, ale ovládla se, a znovu mávla hůlkou. Na větvi se začala vyšívat její podoba a neúplné jméno, na které myslela s datem narození, týden před Harrym, jak jí poradil Severus. Obraz za ní nadšeně promluvil.

„Oh, konečně vím tvé jméno, tak Nellien, ráda bych ti představila našeho domácího skřítka, který tě ve všem poslechne a provede tě domem. Bohužel nemůžu jít s vámi mé, obrazy jsou jenom na třech místech v domě. A nyní Kráturo!“ s typickým ‚puf‘ se u krbu objevil starý skřítek a hluboce se uklonil před obrazem.

„Paní volala Kráturu?“

„Ano, představuji ti Nellien Lailu Blackovou, bude tvou novou Paní. Pro začátek ji provedeš v domě a splníš každé její přání, je ti to jasné!?“ ledový hlas se rozléhal po místnosti a Krátura se předklonil a po skončení řeči prohlásil

„Krátura rozumí, Paní. Provede mladou Paní po domě, ukáže jí ho.“ Skřítek se otočil na Nellu a také se jí hluboce uklonil.

„Mladá paní půjde s Kráturou. Krátura ji provede po sídle Blacků. Mladá paní následuje Kárturu.“ Skřítek se vydal ke dveřím. Nella ještě před obrazem sklonila hlavu ve znaku úcty, jak jí to učil Severus, a odešla. Nevšimla si už, jak spokojeně se osoba na obraze šklebí a následně mizí za rámem. Krátura jí ukazoval veškeré pokoje v domě. Jak si stačila všimnout veškeré věci, které sem přinesl řád, tu nebyly. V kuchyni to vypadalo ze všeho nejhůře. Poházená nepotřebná lejstra a stará hlášení, vše rozházené. Když stoupali po schodech a nahlíželi do pokojů, Nella si vybavovala, ve kterém kdo bydlel, když zde byla na začátku pátého ročníku. Cestou přikázala po prohlídce uklidit veškeré místnosti, aby mohla toto staré sídlo prohlásit za své. Skřítek jí všechno odkýval a vedl ji do horních pokojů. Tam přímo pod podkrovím, kde býval Klofan, byly dva pokoje. U jednoho Skřítek prohlásil, že je to pokoj pána Reguluse, a ten druhý byl Siriuse, o kterém se před ní neodvážil mluvit ošklivě. Nella, kterou nezajímal pokoj mladšího bratra, vkročila do pokoje Siriuse. Po dnešku si slíbila, že se musí naučit jmenovat Siriuse svým otcem. Dole u gobelínu se na jméno, a na to, že je to opravdu její otec málem nesoustředila. Stále jí v hlavě vyskakoval obrázek Jamese Pottera. Jenom díky nitroobraně se jí to povedlo. Teď stála uprostřed pokoje, který byl Siriuse.

Byl to velký obdélníkový pokoj. Naproti ní byly dvě velká okna a mezi nimi krb s robustní římsou.  Postel se zlatými závěsy byla šikmo ke dveřím, čelem přisunutá ke stěně po levé straně, naproti byly dveře vedoucí do koupelny. Velká, z tmavého dřeva, skříň byly hned vedle dveří po levé straně. Blízko oken také po levé straně byl pracovní stůl. Nella neodolala, a natáhla ruku. Špičkami prstu se dotýkala stěn i předmětů, se kterými měl kontakt její kmotr. Takto se dostala, až ke krbu, kde jí pohled padl na spoustu fotek.

Viděla tam fotku Pobertů ještě v Bradavicích. V dalším rámečku byla fotka znázorňující dvojici chlapců držících se kolem ramen. Nella odhadovala, že jim tam je tak jedenáct. Nevěděla to jistě, ale co jistě věděla, bylo to, že je to Sirius a její otec. Usmála se na dvojici mávajících a přešla na další. Tuhle fotka byly snad ze všech nejhezčí. Bylo to foceno v létě podle krásné oblohy v pozadí na rozkvetlé louce stáli tři osoby. Nalevo stála rusovlasá žena ze zelenýma očima v zelených letních šatech, po pravé straně černovlasý muž s brýlemi, za kterými se schovávaly hnědé oči, v hábitu na kterém se vyjímal znak Bytrozorů.  Mezi nimi stál muž s černými vlasy také v Bytrozorském hábitu. Jeho bouřkové oči byly naplněné láskou a štěstím a v náručí držel malé černovlasé miminko, které natahovalo ručku, aby se ho dotklo. Všichni se usmívali a mávali. Nella si rámeček vzala do ruky a chtěla si sednout na postel, ale když odtáhla závěsy, na posteli ležela dlouhá dřevená krabice se zlatými zámečky.

Nella po přečtení měla co dělat, aby jí tváře nebrázdily slzy. Byla jedině ráda, že se jí její emocionální horská dráha už uklidnila na dost přijatelnou míru.

Sirius na nic nezapomněl, a nic nenechal náhodě. A myslel i na dárek. Vzpomněla jsi na své staré koště. Bohužel nepřežilo strýcovo řádění a padlo hned po příjezdu domů. Musela se dívat, jak její drahocenné koště, vzpomínku na kmotra pálí v sudu na zahradě, a vesele se šklebí. Myslela jsi, že jí po něm už nezbylo nic, a pak se dozví, že jí odkázal celý majetek. Nella si ovšem hořce, uvědomila, že by dala veškeré jmění, cokoliv za to, aby se vrátil a byl s ní. Jistě, měla Severuse, ale on byl pro ní …co vlastně?  Učitel, kamarád? Nebo něco víc? Vzpomínala na ty pocity úzkosti, když věděla, že je v nebezpečí. Na štěstí, které se jí vždy rozlévalo celou bytostí, když ji za něco pochválil, nebo když se vrátil od Voldemorta tu noc. Že by? Zatřepala hlavou a raději se dala do rozbalování krabice.

Zlaté zámečky jemně cvakly, když se jich dotkla, a tak mohla pohodlně zvednout víko. Překvapeně zalapala po dechu. Před ní leželo zafixované, i s veškerou výbavou pro čištění, koště řádící se k hvězdným modelům.  Dost dobře si vzpomínala na Rona, když u něj našla magazín „Nejnovější košťata světa.“  Měl tam zakroužkovaný model, který by jednou chtěl vlastnit, jí se však líbilo tohle. Upoutalo jí, jak schopnosti, které se výborně hodily pro chytače, tak svým dizajnem. Ron prohlásil, že na světě je jenom dvacet kusů, a jsou rozděleny mezi nejlepší hráče světa. Nevěděla, jak se Siriusovi podařilo získat pro ní právě tohle koště, ale měla ohromnou radost. Vyndala ho z popruhů, které tam byly, aby si ho pořádně prohlédla. Bylo z neuvěřitelně tmavě modré barvy, až to skoro vypadalo, že je černé. Bylo protkané tisíci fialových žilek, které byly jen o odstín světlejší než barvy koštěte. Na konci násady, která byla zaoblena a trochu zploštěna byl stříbrný nápis Saab u kterého prolétal Fénix a pod ním Nelien L.P. Black. Okouzleně si koště prohlížela a nemohla uvěřit, že právě tento skvost patří do jejího majetku. Musela se smát. Sirius jí znal hrozně dobře a tato skutečnost jí hřála jako jeho usměv. Věděla, že teď bude vždycky s ní. Vždycky, když nasedne na koště, vzpomene si na něj.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak doufám že se vám můj dáreček líbí a už jste pochopily proč je předchozí kapitola vydána předčasně a ještě ke všemu je lehce krátká :D