Tak je tu historicky první originální povídka. Tedy jednorázovka :) Byla napsána pro mojí nelepší kamarádku a její ho přítele který jí dostal k Valentýnu. Je to mé první dílo které je jak počítačově zpracované tak má i svůj výtisk.  Ráda bych věděla vaše názory, protože v mém směru je to úplně něco nového a budu velmi ráda pokud mi zde zanecháte komentář.

Krásné čtený Kejt

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Les, tiché a krásné místo k odpočinku, ale ještě krásnější k životu, když jste kouzelný tvor a les je váš domov. Vůně jehličí, trávy a života vás provází na každém kroku. A les má i své příběhy a já vám budu jeden z nich vyprávět.

Je to už mnoho let, přesto tu ten les stále je, i když o něco starší a s novými obyvateli. Kdysi dávno se v něm narodila víla. Patřila do lesního národa a dostala jméno Tera, což v nářečí lesního lidu znamenalo „Květ“. Byla krásná již jako dítě. Učili jí vše o lese a životě v něm. Dokázala svým smíchem nechat rozkvést květiny. Pak přišel patnáctý rok života a s ním i významná událost v Teryiném životě. Stála na paloučku obklopená svým lidem a čekala na polední slunce, které jí pomůže dospět.

První paprsek se lehce dotkl její bílé kůže a prohřál to místo, kam dopadl. Další a další paprsky padaly na mladou vílu, která se nechala laskat sluncem. Zvedla své oči k zářivému kotouči a nechala se na okamžik oslepit jeho zlatavým jasem. Obklopilo jí teplo a ona si ho užívala, věděla, že až světlo zmizí, bude dospělá. Slunce se pomalu odklánělo a ona poprvé za dlouhou dobu otevřela oči. Dívala se do překvapených tváří lesního lidu, ale také ostatních obyvatel lesa, kteří se přišli podívat.

Přejela očima přes tváře, které neznala a zastavila se u kentaura, který stál skrytý ve stínu. V jeho obličeji se zrcadlilo něco, co nedokázala identifikovat. Otočila hlavu zpět a udělala krok k lesklé ploše jezírka, které se rozprostíralo po levé straně paloučku. Ve vodní hladině spatřila sama sebe, ale vůbec se nepoznávala.

Dlouhé rovné kaštanové vlasy, zdobené různorodým lesním kvítím vpleteným hluboko do vlasů, za ní vlály jako hnědý závoj. Na jednotlivých pramíncích se leskly kapičky rosy. Oči barvy zralých kaštanu a velkých jako oči nevinné srny rámovaly dlouhé černé řasy. Uhrančivé pro člověka. Malý nos a plné růžové rty vyzývající k políbení. Štíhlou postavu halily jen hedvábné šaty jakoby utkané z rosy a zpevněné stébly trávy. Lemy zdobené krajkou z pavučiny. Ze zad vystoupaly, motýlím křídlům podobná, průsvitná lehounce zelená křídla.  Pohodila hlavou a sledovala ten hnědý závoj. Bosými chodidly se odrazila od jemného mechu a vzlétla nad hladinu. Křídla se ve vodní hladině krásně třpytila. Otočila se čelem ke své rodině, která jíž spolu s ní visela ve vzduchu. V rychlém kolečku obletěli mýtinku a rozletěli se všemi směry. Tera letěla nevýše co to šlo, a pohlédla na les, který jí byl domovem. Viděla malé tečky míhající se na mýtince i mezi stromy mizející v porostu.

Slétla zpátky na již prázdnou mýtinu a sedla si do mechu. Špičku nohy ponořila do lesklé vody a sledovala, jak se dělají pravidelná kola. Její srdce bylo naplněné štěstím. Ale každá lesní víla má své povinnosti a pravidla, která se musí dodržovat.  Jen málo které se povedlo odpoutat se od života ve vesnici, ve které už bude muset zůstat na pořád a ctít její zákony. Ty, co se odpoutaly, ale za svůj čin nesli hroznou cenu, se nesměly se vrátit do lesa, a víla, která se vzdá lesa přijde o svá křídla, a už na vždy je upoutaná jen na zem.Tera toužila odpoutat a objevovat svět, ale cena za svobodu byla vysoká.

Pomalým krokem se vydala do své vesnice. Čeká jí přiřazení. Její matka jí přiřadí část lesa, o kterou se bude starat a bude se učit a pomáhat.

Krokem, který se podobal tanci, se vydala do vesnice. Myšlenkami v oblacích dorazila do malé vesničky. Vesnice, její domov, byla tou nejkouzelnější věcí, kterou může lesní národ mít. Domky nebyly na zemi tak jako u většiny tvorů, ale byly zavěšeny vysoko v korunách stromů. A ani tam to nevypadalo, že tam nepatří. Stěny domečku tvořily část stromu a ukrývali ve svých dutinách lesní národ. Tera poprvé nemusela použít něčí pomoci, aby se dostala do společného příbytku. Roztáhla svá krásná křídla a vyletěla do jednoho z domečků.

„Matko, jsem doma.“ Její zvonivý hlas se rozezněl domem, a z jedné z místností se ozval hlas až nápadně  podobný.

„Jsem tady, dcero. Pojď sem.“ Tera se tedy vydala za hlasem. Vstoupila do místnosti, kde na židlích seděla její matka a o sedm let mladší sestra. Mladá víla bez křídel se stejnými hnědými vlasy jako měla její matka a sestra. Celkově jediné, co bylo na všech třech rozdílné, byl jejich věk a oblečení.

„Matko, Velo.“ Pokývala hlavou Tera a sedla si na poslední z židlí.

„Tero, byla ti vybrána část lesa. Budeš se starat o okolí vesnice kentaurů v severovýchodní části lesa. Doufám, že se nenecháš vidět a znáš naše zákony.“ Podívala se na ní přísně matka a Tera přikývla.

„Jistě matko. Jdu hned?“ S těmi slovy se zvedla a vydala se ke dveřím.

„Cti zákony, dcero. Víš, jaké by tě čekaly tresty, že? Budu tě čekat se sluncem západu,“ Tera znovu přikývla a vyletěla vstříc odpolednímu slunci. Neletěla dlouho, vesnice byla jen kousek od mýtinky, kde dospěla. Pomalu sestoupila mezi lesní porost a svou drobnou ručkou přejížděla po kmenech stromu. Mladší stromky jí rozjařeně odpovídaly, starší s ní zdvořile konverzovaly. Teryin smích se rozléhal po celém lese. Zněl jako tisíce zvonečků, jako krásná zvonkohra. Stromy i květiny se roztančily při tom zvuku a nebezpeční tvorové se stahovali do svých doupat. Celý les se projasnil. Každá víla podvědomě ví, kde končí její úsek, proto věděla, kde se nachází vesnice kentaurů. Byla na ty tvory zvědavá. Když dnes spatřila toho tajemného poloukrytého ve stínu, ještě více chtěla poznat tuto rasu. Ano věděla o nich z knih, které se musela naučit, ale knihy jsou tak neosobní k poznávání okolního světa. Jenže aby je mohla poznat, musela by se ukázat a to zakazoval jejich nejvyšší zákon. Ten zákon nechápala, ve světě žily i víly, které tento zákon porušily, a ztratily možnost se vrátit do lesa, a ztratily také svá křídla. Proto jich bylo tak málo, každá víla milovala prostředí, ve kterém se narodila, a tuto lásku by musela přebít jen zamilováním se do někoho. Tera zatím tohle štěstí nezažila a toužila po tom z celého srdce.

Tichým krokem se přiblížila k vesnici, kde to hýřilo životem. Sledovala, jak různě staří kentauři pobíhají po mýtině. Viděla mladá hříbata i stařešiny. Ženy a dívky, ale nejvíce jí uchvátili muži v bojových a kožených zbrojích. S oštěpy nebo luky a šípy.

Svalnatá těla, vypracované ruce a větrem ošlehané tváře. Vílí muži se s nimi nedaly srovnat. Byly sice krásní, ale chyběla jim divokost, kterou oplývali kentauři. Tera lehce natočila větvičku, aby lépe viděla. Ovšem nevšimla si, že polosuchá větvička se i přes její letmý dotyk zlomila a vydala svůj typický zvuk. I když to bylo opravdu tichounké, kentauři vycvičení z lovu jej okamžitě zaregistrovali. Víle nezbývalo nic jiného, než se dát na útěk. Nadávala si, že dala přednost své zvědavosti před povinností. Víly mohly být viděny jedině v den dospělosti, kdy potřebovaly slunce, aby dospěly. To byl jediný den, kdy se víla mohla nechat vidět i jinými obyvateli lesa.

Slyšela za sebou dusot kopyt. Ještě zrychlila. Kdyby mohla letět, letěla by, ale mezi stromy se špatně manévrovalo. Byla odkázána na zem. Proto využívala každého koutku, aby mohla zmizet a zakrýt stopu, přesto bojovníci byli vytrvalí. Mezi stromy viděla červený kotouč sklánějící se k západu. Hlavou jí proběhla myšlenka na to, jak dlouho pozorovala kentaury. Musela tam stát několik hodin. Aniž by si to uvědomila, jeden z kentaurů se odpojil od skupiny, a vydal se po její levé straně, aby jí nadběhl. Už byla skoro na mýtině, ze které by mohla letět a nikdo by jí neviděl, když jí zatarasil cestu velký černý stín. Poplašeně zvedla své hnědé oči a pohlédla na kentaura, kterého viděla dnes na mýtině.

Delší černé vlasy stáčející se do okouzlujících kudrlin sahaly na ramena. Výrazné lícní kosti, široký nos a oči lehce přivřené dávaly jeho tváři jasná znak bojovníka. Přesto jeho rty dokázaly vykouzlit ten nejhezčí usměv. V rukou dřímal toulec se šípy a dlouhý zdobený luk.

Překvapeně si prohlížel křehkou vílu před sebou. Musel se usmát. To co považovali za vetřelce, byla jen zvědavá lesní víla. Ovšem až do teď nikdy žádnou nepotkal. Vypadala vystrašeně jako by se dopustila něčeho strašného. Stála před ním jako vyplašená srna. Červené slunce osvětlující její drobnou postavu jí dávalo nadpozemskou krásu. Byla nádherná. Překvapeně zamrkal, když se malé stvoření jako by se vzpamatovalo a najednou se znovu dalo na útěk. Stačil se už jen otočit, aby viděl, jak roztáhla svá nazelenalá křídla a zmizela vysoko v rudých oblacích.

Tera na poslední chvíli dorazila domů, a když uléhala na své květinové lůžko, nemohla přestat myslet na své dnešní dobrodružství. Ovšem největší starost jí dělal onen kentaur. Nevadilo jí, že ji viděl, co bylo divnější, že jí neuvěřitelně vadilo, že jí nezná. A že ona nezná jeho. Bylo neskutečné, že kdykoliv zavřela oči, viděla jeho zvláštně zbarvené oči. Modro-hnědá barva, která se jí objevovala za víčky, jí skoro nedávala spát.

Uběhl týden od té události a Tera se vesnici vyhýbala. Byla si vědoma svého prohřešku, ale přesto všechno nedokázala na kentaura zapomenout. Několikrát za den jí napadlo, jak by se mohl jmenovat. I přesto že si zakazovala na něj myslet, samovolně se jí objevoval před očima. Začínal další den a Tera procházela les. Zvířátka, která si už na ni zvykla, ji chodila pozdravit a vodila jí k místům, na kterých se něco dělo. Její starost nebyla jen o stromy a květiny jako takové, ale také o obyvatele proto nejednou svou mocí léčila zlomenou nohu srnky, nebo jiného tvora. V její části lesa se naházela i mýtina jednorožců, kteří jí ve svém středu také uvítali. Proházela právě okolo rokle, kde na úpatí nechala klíčit zeleň. Když ze spod, od skal zaslechla volání o pomoc. I přes zákon, který jí poutal, se vydala po nebezpečných kamenech dolů, tam, kde jí někdo potřeboval.

Když cesta už nebyla schůdná, roztáhla svá křídla a snesla se do hloubky. A tam, ve tmě a vlhku spatřila někoho, koho nikdy nechtěla.

Tajemný kentaur, který jí už týden nedával spát, tam ležel ve špíně a mokru ve vlastní krvi. Jeho krásná bronzová pleť měla našedlý odstín, jak z něj pomalu vyprchával život.

Tera si všimla, že má přelomenou přední nohu a hlubokou tržnou ránu na boku a zádech. Neváhala ani chvilku. Nezajímal jí nějaký hloupý zákon. Ona měla pomáhat a on její pomoc potřeboval. Viděla, jak se mu oči rozšířily překvapením a následně se v nich promítlo uvolnění a radost. Pak upadl do bezvědomí.

Tera se okamžitě vrhla k jeho ranám. Nejprve je všechny vyčistila svými kouzly a pak nanesla mast z bylin, kterou sama dělala.

Byla si vědoma, že ho musí dostat z rokle, jinak nebude její mast ani kouzlo fungovat. Rozletěla se tedy zpět nahoru nad rokli a začala shánět dlouhé listy a lýko na svázání. Vše si rychle nosila na kraj rokle a postupně je snášela k nehybnému kentaurovy. Nejdříve uzavřela jeho rány provizorními obvazy z rostlin a zafixovala jeho nohu.

Vyrobila provizorní lůžko, které následně zpevnila s větvemi. S vypětím všech svých sil jej aspoň částečně přemístila na lužko. Jen nepatrně se dotkla jeho krásných vlasů a skoro s nábožnou úctou to udělala znovu. Ty krásně kudrliny byly hebké jako hedvábí. Přinutila se přestat a začala vymýšlet jak ho dostat nahoru. Přeci jen byl o dost těžší. Nakonec sáhla po svém nejsilnějším kouzlu a vložila do něj veškerou svou sílu. Nadnesla celá nosítka a za pomoci křídel jej vynesla na okraj rokle. Tam se unaveně svezla na zem a zhluboka oddechovala, byla hrozně vyčerpaná. Byl skoro čas k obědu a mladá víla na teplém sluníčku pomalu usínala. Ani nevěděla jak, a položila svojí hlavu na teplý koňský bok a usnula. Probudila ji zima, ale zároveň se jí nechtělo otevírat oči, protože se cítila pohodlně. Chtěla se znovu zachumlat a usnout, když jí po tváři pohladila něčí teplá dlaň. S překvapení a trochu strachem otevřela oči a ztratila se v hnědo-modré barvě.  Sklopila oči a hned si uvědomila, jak vážná měl zranění. Bez ostychu je hned začala kontrolovat a nevšímala si, že si jí prohlíží. Rány na zádech a boku už byly díky jejím kouzlům skoro zacelené. Zlomené kosti se v noze rovnaly. Byly ráda, že i on je kouzelný tvor a má v sobě magii lesa, stejně jako ona. Jinak by na něj její kouzla nefungovala. Zrovna přemýšlela, že znovu uteče, neboť už nebyl v ohrožení života, když jí chytil za ruku.

„Neutíkej mi zase, nechci ti ublížit. Chtěl bych tě poznat. Neboj se.“  Jeho mužný a hluboký hlas jí doháněl k šílenství. Odvážila se zvednout oči a pohlédnout mu do tváře. Dívala se mu do očí a přejížděla svým pohledem po liniích jeho obličeje. Měl ve tváři upřímný a milý úsměv, jakoby se snažil jí uklidnit.

„Nebojím se, jen náš zákon zakazuje se ukazovat.“ Promluvila tiše, skoro s bázní. Mohla pozorovat, jak se mu usměv ještě prodloužil a natáhl ruku. Nechala ho, neucukla, vlastně si přála, aby to udělal. Projelo jí příjemné mravenčení a úplně cítila, jak teplo z jeho dlaně se dostává všude do jejího těla.

„Prozradíš mi své jméno? Má krásná vílo? Týden jsem tě hledal, a nenacházel, nedávala jsi mi spát. Nakonec jsem v noci bez měsíce klopýtl a zřítil se dolu. Už jsem ani nedoufal, že tě spatřím, a ty jsi přišla zachránit mě. Můžu tedy tvé jméno znát, ať vím, komu děkovat?“  Chytil jí i za druhou ruku, ale tu na tváři nespouštěl. Tera lehce zčervenala a sklopila zrak k zemi. Klečela před ním, a slunce za jejími zády pomalu zapadalo za obzor. Nevěděla, jestli mu má odpovědět, už takhle porušuje zákon, který se trestá největším trestem, byla ještě hodně mladá na to, aby opustila les a svá křídla milovala, ale na druhou stranu, nemohla ho nechat zemřít a nyní si zasloužil odpověď. Lehce jí otřásla zima, když slunce úplně zapadlo a nebe osvětlovalo jen narůžovělé světlo.

„Je ti zima?“ Ozvalo se nad ní, a ona znovu pohlédla do nyní starostlivých očí kentaura. Než se nadála, byla ve vzduchu. Držel jí něžně, jako by byla porcelánová panenka. Trochu se posunul a posadil si jí mezi přední nohy na provizorní nosítka, která vyrobila. Tera zrudla na stejnou barvu, jako měly mraky na obloze. Ovšem jeho blízkost jí z hlavy vytěsnila veškeré zákony a dokonce zapomněla i na slib matce, že přijde se západem slunce.

„Tera.“ Zašeptala do ticha, a dostalo se jí překvapeného pohledu.

„Jmenuji se Tera.“ Zopakovala trochu zřetelněji a odvážně zdvihla hlavu. Znovu se na ni díval tím zvláštním způsobem, než sám promluvil.

„Velice mě těší, mé jméno určené z hvězd, je Roméz.“ Představil se a mírně sklonil, hlavu až mu pár neposedných pramínku spadlo do očí. Tera jako v transu natáhla ruku a ty prameny zastrčila za ucho pak jakoby si uvědomila, co udělala, a s cuknutím jí stáhla, a skoro s bázní čekala na reakci. Ovšem dostalo se jí jen dalšímu úsměvu. Na obloze se začaly objevovat první hvězdy a Roméz zvedl k nim svou hlavu a začal mluvit tichým a divně zastřením hlasem.

„Viděl jsem tvůj příchod. Hvězdy mi jej předpověděly, ale nikdy v nich nebylo psáno, že budeš vílou. Sice mi prozradily, že nebudeš jako já, ale čekal jsem člověka. Bylo by to pravděpodobnější. O tvém druhu jsem slýchal, ale nikdy nikoho neviděl. To, že jsem tě viděl na paloučku, jak jsi ještě zkrásněla, toužil jsem tě najít. Pak náhoda mi tě do cesty zavála, když jsi utíkala. Mé srdce se rozpadalo, když jsem tě nemohl najít, a týden byl jako utrpení způsobené ostrým nožem zařezávajícím se do slabin. Pak skončil jsem ve tmě, a ty jsi mi přinesla světlo. Když jsem tě spatřil, konečně jsem mohl usnout. A pak probudím se a znovu spatřím tebe, jak mi spíš u boku. Mé srdce se rozplesalo a jásalo, nevím jak, ale ty jsi víla, co mé srdce vlastní.“ Znovu na ní pohlédl a Tera nevěděla, co mu má odpovědět. Cítila se s ním dobře, cítila se spokojeně a už neměla pocit, že jí něco chybí. Že jí někdo chybí.

Pohodlně se opřela a pozorovala hvězdy společně s ním. Přestože jí už zima nebyla, Roméz jí vzal do náruče. Pocit štěstí a příjemného tepla se jí rozléval po těle a ani si nevšimla, že pomalu usíná. Roméz věnoval snící víle svůj usměv a sám se ponořil do spánku, přeci jen byl unaven.

Ranní slunce Teru pošimralo na tvářích. Chtěla se protáhnout, ale něco jí v tom bránilo. Opatrně otevřela své oči a překvapeně se rozhlédla. Nebyla ve svém pokoji, ale v lese a za ní spal Roméz. Po její tváři se rozlil usměv. Jemně se vymanila z paží, které jí chránily před chladem a nocí. Chvíli pozorovala jeho, ve spánku uvolněný obličej, než se natáhla a na rty mu vtiskla něžný polibek. Adrenalin, který se jí rozproudil po těle, byl nový a nečekaný. Chtěla se stáhnout a zkontrolovat jak se hojí jeho rány, když se jejich rty znovu spojily. Tentokrát to byl jen letmí polibek, ale polibek plný touhy a vášně.

Oba sotva popadali dech, když jej Tera ukončila. S mladou vílou se točil celý svět. Přestože jí její svědomí říkalo, že ho skoro nezná, a staví se proti své rodině a druhu, druhá polovina byla přeplněná štěstím a radostí. Touha být s ním napořád v ní pozvolna klíčila, a obtáčela celé její srdce.

„Budu muset domů, ale nejprve ti zkontroluji tvé rány, ano?“ pomalu se zvedla a dala se do zkoumání jeho nohy. Cítila jeho oči na svých zádech, ale snažila si té skutečnosti nevšímat. Složila obvazy a spokojeně se usmála. Na zádech a boku nebylo po hrozné ráně ani památky. Neodolala a lehce ta místa pohladila. Srst byla stejně hebká jako vlasy, kterých se dotkla včera. Najednou se bok pod její rukou otřásl, a ona vyděšeně vzhlédla k obličeji kentaura. Ale místo bolesti, kterou čekala, se jí dostalo jen poťouchlého úsměvu.  Rozzlobeně se zamračila a okamžitě se jí dostalo omluvného obličeje. Teď už to nevydržela, a rozesmála se. Celý les jako by pookřál. Její zvonivý smích složený z tisíců zvonečku probouzel každé poupátko, které rozkvétalo a tráva jako by se nakláněla v tom smíchu.

Tera roztáhla svá křídla a vzlétla, ovšem Roméz nemeškal, a postavil se na nohy. Tera se jen naklonila jako by ho chtěla poškádlit, neboť byla dost vysoko, aby na ní nedosáhl, když se ale statný kentaur vzepjal na zadní, mohl ji uchopit za ruku. Propletl jejich prsty a něžně si jí přitáhl k sobě a naposledy políbil. Jemný větřík jí přehodil vlasy na bok a oni se utápěli v dlouhém a něžném polibku.

Tera jako ve snách dorazila domu. Neposlouchala nadávání své matky, ani její výčitky. Myslí byla stále u Roméze. Podvědomě tušila, že teď už ctít zákon nebude, a že Roméze miluje z celého svého srdce. Netušila, jak je to možné, přesto si byla stoprocentně jistá. Nevadilo jí, že její matka láteřila, byla schopná vysmát se jí do obličeje, když jí zakázala odejít z domu. Celý den měla pocit, že zažívá svou přeměnu stále znovu do kola. Měla totiž stejný pocit štěstí a naplnění, jako když jí ozářilo polední slunce a nechalo narůst její křídla.

Nevadil jí ani fakt, že měla domácí vězení na dnešní den. Vznášela se v oparu vzpomínek a vracela se myslí k okamžikům, které jí dokázaly roztančit a probouzely motýly v břiše.

Další den odcházela na svůj kousek svěřeného lesa za doprovodu matky a sestry, ale ani to jí nemohlo zkazit radost.

Věděla, že obě musí odejít. I když se v podvečer vrátí, aby jí vyzvedly. Bylo to přehnané. Tera už neposlouchala, příkazy své matky, už ne, její srdce patřilo jinému. Už nebylo oddáno lesu a vesnici. Ano, Tera je stále milovala, ale už ne tolik jako černého kentaura. Procházela lesní krajinou a pečovala o rostliny i zvířata když jí do nosu udeřila omamná vůně. Vůně, kterou měla tak ráda, a kterou by poznala všude a za jakýchkoliv podmínek. S úsměvem se otočila a zcela okouzleně se zahleděla do hnědo-modrých očí. Vzápětí se ocitla ve vzduchu, jak jí silné, ale jemné paže zvedly a pevně držely v objetí. To málo stačilo, aby se rozesmála a nechala svým smíchem naplnit vše živé v okolí. Znovu jí zlehka postavil na zem a ona mu položila svou malou ruku na větrem a bojem hrubou tvář.

„Včera jsi nepřišla, měla jsem strach. Stalo se něco?“ zkoumavě si jí prohlížel, jako by se bál, že přehlédl nějaké zranění. Tera se jen natáhla a vtiskla mu letmé políbení na rty a zakroutila hlavou v záporném gestu.

„Ne nic mi není. Včerejší den byl trest mé matky. Za normálních okolností se takto trestají víly s přiděleným lesem. Cítíme, že nás les potřebuje a my mu nesmíme přijít na pomoc, je to velmi vyčerpávající. Ale má matka neví všechno.“ Usmála se a znovu se pustila do procházení lesa, a Roméz jí kráčel po boku se zamyšlením výrazem.

„Jak jsi tohle myslela? Cítíš, co se ve tvé části lesa děje?“ V jeho pohledu bylo něco, co v jeho očích působilo nepatřičně, jako by to tam za normálních okolností nebylo a ani nepatřilo.

„Neměla bych ti to říkat, ale…“ Na chvíli se odmlčela a kouzlem odstranila suchou část stromu, která jim visela nad hlavami.

„Ale? Pokud nesmíš, neříkej mi to. Nebudu tě do ničeho nutit.“ Věnovala mu skoro plachý usměv a posadila se na skálu pokrytou mechem a lišejníky. Roméz jen tiše sledoval, jak se na zelené ploše dělají žluté a světlé obrazce, jak půda pod dotykem víly rozkvétala. Jeho srdce zaplavila vlna štěstí, když si uvědomil, že toto křehké stvoření dokáže nechat i chladný kus kamene jen svým dotykem rozkvést, stejně jako jeho srdce.

„Ne, to nevadí, poslouchej.“ Počkala, dokud si nelehl naproti ní, a tím pádem měli oči ve stejné výšce, než začala vyprávět.

„Každá víla má od svého probuzení určenou část lesa. S touto částí lesa je svázána, dokud se nenaplní její čas. Víla cítí, když se něco děje lesu, a dokáže přispěchat na pomoc, aby jej ochránila. Ale toto pouto má jednu nevýhodu, když zanikne vše živé na tom kousku lesa, víla zemře. Stejné to je, pokud vílu někdo zabije. S ní zemře i ona část lesa. Proto náš lid má pravidla, která se odváží porušit jen málokdo. Skrýváme se, aby les, náš domov, přežil. Čas od času se však stane, že víla se vzdá křídel a tím pádem i lesa a odejde. Většinou je to tak, když se zamiluje do čaroděje a chce žít s ním. Tím, že jsem tě zachránila, jsem porušila jeden z nejvyšších zákonu svého lidu. Tím, že jsem s tebou mluvila, a že jsem ti věnovala to, co bych neměla, jsem sebe odsoudila do života v zajetí daleko od lesa, a tebe do vyhoštění či smrti, pokud na to přijdou.“ Zahanbeně sklopila hlavu, řekla víc, než chtěla, až příliš si uvědomovala skutečnost, že teď může odejít, ale byla to správná věc. Pokud teď odejde, aby se zachránil, byla ochotná obětovat svoje štěstí pro jeho život. Stále čekala, zda uslyší nějaký zvuk, a když konečně uslyšela lehké zašustění kůže o látkovou tuniku, kterou měl dnes na sobě, skoro se jí zastavilo srdce. Ovšem v dalším okamžiku ucítila pod bradou silné prsty, které jí donutily vzhlédnout. Překvapeně se dívala do jeho tváře, ale nenašla tam žádné pohrdání ani odsouzení, že ho vystavila takovému nebezpečí. V jeho tváři byla znát jen něha a oči zářily jako slunce za jasného dne.

„Tery, budu stát při tobě i za takovou cenu. Jen mi ještě pověz, proč na tebe trest nepůsobil tak, jak měl? Nemáš ráda les?“ Byla to zvědavost, které se mu odrazila v obličeji, a Tera se musela tomu pocitu usmát.

„To proto, že moje srdce už nepatří jen lesu. Již konečně chápu ty víly, co kvůli lásce opustily své domovy. Našly sílu odejít i za cenu ztráty křídel a domova. Ceny, kterou si nikdo z ostatních nedovede představit. Ony ano.“

„Ty by ses vzdala lesa i křídel kvůli mně?“ Obě její ruce držel ve svých a díval se hluboko do hnědých očí víly, která mu nepřímo, ale přesto vyznala lásku tím nejkouzelnějším způsobem, jakým mohla.

„Ano, vzdala.“ Ta slova otřásla jeho celým vědomím a bytím, proto mu přišla jenom jediná správná reakce na mysl.

„Oblohu mých předků, i oblohu mou překryla jsi svou existencí. Důležitou ses stala. Hvězdou, která za mnou sestoupila.“ Každý národ má jiný způsob jak vyvolené osobě vyznat lásku a Roméz mohl jedině doufat, že ta slova Tera pochopí. On to jinak říci neuměl. Už skoro přestával doufat, když víla před ním stále seděla, ale vzápětí rozprášila jeho pochyby v zlomku sekundy. Vrhla se mu kolem krku, a nechala své líbezné rty přimknout k těm jeho. Elektrický impuls, který projel jeho tělem, byl stejný, jako když to udělala poprvé u rokle.  Její reakce rozptýlila úplně všechno, a Roméz si byl skálopevně jistý, že v mladé víle našel svou hvězdu, která sestoupila z nebeských výšin, aby se připojila k němu po jeho boku. Společně setrvali v objetí ještě několik dlouhých chvil, než se vydali na obchůzku lesa. Tera měla přeci také povinnosti a povídáním se dost zdrželi. Letěla vedle něj a sladce se usmívala. Její malá ruka se ztrácela v té jeho a Tera si připadala celá a úplná. Vše bylo tak, jak být mělo, a nehrálo roli, že si její srdce vybralo kentaura, a ne někoho z vílího lidu. Byla šťastná a jí to v tuhle chvíli stačilo. Chmurné myšlenky na to, co by se mohlo stát, odložila stranou. A užívala si okamžik přítomnosti.

Dny pozvolna ubíhaly ve stále zrušujícím rytmu. Matka Tery už po týdnu vzdala hlídání a nechala dceru se znovu volně pohybovat. I přes její pozornost jí utekl fakt, že její dcera již dávno není tou samou vílou jako kdysi. Láska, kterou zažívala, jí zbarvily líce do růžového nádechu a hnědé oči zářily celý den, dokud neulehla ke spánku. I do zelenkavých křídel se vkradla barva lásky. Kraje zbarvila do jemně červené barvy. Ani Roméz nezůstal stejný. Jeho bojem zvrásněná tvář se uvolnila a více se usmíval. Trávili hodiny a hodiny spolu, a les vzkvétal. Tera dýchala jen pro dvě věci na světě, pro les, pro a Roméze.

Schováni v nevědomosti všech uběhl rok. Rok, který byl pro ty dva naplněn štěstím a láskou vzkvétajícím mezi nimi.

Tera zrovna seděla u lesního potůčku nedaleko rokle, kde kdysi zachránila Roméze. Sledovala jak slunce odrážející se od leklé hladiny vody a začala potichu zpívat.

V mém srdci květ kvete,

rozpíná se a roste.

Každé krásné slovo, je pro něj životem,

každá hádka jedem.

Poznáš, jaké rostliny je květ?

Proč kořeny mě dokážou zahubit?

A vůně květu je pro mě drogou?

Znáš ten pocit, vždyť Ty máš tu samou.

Znáš ten pocit, když květ vadne,

a znáš, když rostlina chřadne.

Nezabíjej tu rostlinu,

vždyť může ještě kvést.

Radost může přinášet,

a její omamná vůně smutek odnášet.

Společné, když květy budou,

u sebe a kořeny se propletou,

pak poznáš, z čeho rostlina žije,

z čeho květ kvete.

To slovo kouzelné, Tebou vyslovené,

nožem i růží je.

Nezapomeň na květinu,

nezbíjej tu rostlinu.

Miluji tě, a dokud naše láska žije,

květ v naších srdcích kvete.

Její slova zastavily dvě silné paže, které jí zakryly oči. S úsměvem se otočila a spojila své rty z těmi Romézovými.

„Krásná písnička moje vílo. Pročpak jsi mi jí nikdy nezpívala? Jen se podívej, jak se les z tvé písně raduje.“ Pohodil hlavou a roztáhl své svalnaté paže, aby jí ukázal, jak les reagoval na její píseň. Tera se lehce rozhlédla a hned si byla vědoma změny, kterou způsobila.

Květiny rozkvetly a celou louku provoněly svou krásnou vůní. Jindy plachá zvěř se přišla podívat, a jakoby kouzlem stála na místě a pozorovala vílu. I ptáci jí zvědavě pozorovali z větví.

Překvapeně se ohlédla a spatřila na Romézově tváři krásný úsměv. Chtěla se nahnout a vtisknout mu polibek na plné rty, ale stačilo jedno přešlápnutí jeho kopyt a veškerá zvěř se rozutekla. Omluvně se na ní podíval, ale lehký úsměv na Teryině tváři mu byl jasnou zprávou, že jí to nevadí. Pomalu zapadalo slunce a ona musela domů, přesto šla s úsměvem a s radostí v srdci. Nikdo netušil, co jí za pár hodin čeká.

Poklidně spala, jen lehký vánek si hrál s jejími vlasy. Najednou jako by se něco změnilo, z klidného spánku se dostala do hrozné noční můry. Bylo jí horko, připadala si, jako kdyby měla uhořet. Prudce se nadechla a posadila se na posteli. V očích měla čirou hrůzu. Les. Hořel její les.

S rychlostí, kterou ani nevěděla, že ovládá, se ustrojila a proběhla domem. Jen nejasně si vybavila obličej matky a sestry. Neslyšela vlastní hlas volající vysvětlení, jen běžela. Jen co to bylo možné, roztáhla svá křídla a vznesla se. Už z dálky byl cítit štiplavý černý dým, a Tera cítila, jak nemilosrdné plameny polykají vše, co jim stojí v cestě. Cítila bolest každého stromu i zvířete, které nestihlo utéct. Ta bolest jí brala sílu. S hrůzou doletěla na místo a zjistila, že plameny zachvátily už nejméně polovinu lesa. Povolala veškerou sílu, aby plamen uhasila a zachránila tak nejenom sebe, ale také les a jeho obyvatele. Byla tu sama. S vypětím všech sil povolala vodu z potoka a začala boj. Ale lačnící provazce ohně se nechtěly vzdát za žádných okolností. A vytrvale pojídaly vše. Bylo suché léto a vše bylo vyprahlé. Ne tak, aby žíznilo, ale déšť nesmáčel les už kolik dní, a tak si plamen bral vše, čeho se dotkl. Zoufalá víla už skoro nedoufala, když se po jejím boku mihlo pár členů její vesnice. Přesto však s udržováním plamenu od nezasažené části lesa bylo stále více vysilující. Viděla, jak víly krotí plameny z druhé strany a ze vzduchu, ale jí přišlo, jako by to bylo zcela zbytečné. Ubývaly jí síly.

Klesla na kolena, ale stále udržovala barieru, kterou vystavěla. Svět kolem měl jen rudé a černé barvy a Tera pomalu upadala do mdlob. Plameny se rychle přibližovaly, když už je nemělo co dostatečně udržet.  Když se tu najednou objevil Roméz. S ostatními kentaury hasily ty obrovské plamenné jazyky. Překvapeně sledovala jak hořící masa pomalu, ale jistě ustupuje. Neměla, ale dost síly se k nim přidat. Malá víla začala doufat, že se zachrání, když se jí skoro zastavilo srdce.  Jeden z nahnutých stromů uhořel a plamenný kmen se řítil na hasící kentaury. Přímo pod ním tam byl také Roméz. Seč už nemohla hnout ani hlavou, síla, která se v ní vzedmula, byla neskutečná. Zastavila hořící kládu a vší silou jí odhodila. Síla, kterou vyložila k ochraně Roméze, ale rychle upadla a svět zčernal. Zachránila ho, ale za cenu vlastního života. Poslední co viděla, byly plameny dělající obrazce na černé srsti milovaného druha.

Když se probudila, první, co ucítila, byla spalující bolest. Nemohla se ani hnout, i otevřít oči jí přišlo nesnesitelné. Slyšela jemný a uklidňující hlas. Pomalu otevřela oči, les stále hořel, věděla, co to znamená, cítila na sobě žár ohně, i když od něj byla daleko. Zemře.

Její pohled sklouzl na kentaura, který u ní seděl. Viděla jeho tváře očouzené dýmem a světlé cestičky, které tam zanechávaly slzy. Když viděl, že je vzhůru naklonil se blíže a hladil jí po hebkých vlasech a stále opakoval.

„Nesmíš mi umřít. Neumírej, hvězdo moje. Nenech mě tu samotného.“ Jeho slzy dopadaly na její tváře a ona mohla cítit to chladivé osvěžení. Vypjala veškeré síly a zvedla svou ruku. Nechala jí zlehka dopadnout na jeho tvář a palcem přejela po chvějících se rtech.

„Už je příliš pozdě, Romézi, příliš pozdě, les již hoří celý, jen co plameny schvátí poslední živou bytost na mé pudě, rozplynu se a les se znovu obnoví. Tak to bylo psáno tak se i stane. Nelze nic dělat.“ Byla s tím smířená, přesto jí to trhalo srdce, nechá ho tu samotného. Ovšem on se nemínil jen tak vzdát, zběsile zakroutil hlavou a přidržel si její ruku na své tváři.

„Ne, to nedovolím, musí být jiný způsob, jak tě zachránit, prosím, že nějaký je, prosím. Nemohu tě ztratit. Říkala jsi, že když se vzdáš křídel, nezaleží, co se stane s lesem, jen se tam už nesmíš vrátit. Půjde to?“ skoro se zoufalou nadějí na ní upínal své oči. Tera si povzdechla a zavřela oči.

„Jen láska by mohla být větší než touha zachránit les. Ty jsi také obyvatelem lesa, patříš do něj, neexistuje možnost.“ Její hlas začal slábnout a Roméz znovu zběsile kroutil hlavou.

„NE! Odejdu z lesa, vzdej se křídel, hvězdičko. Vzdej se křídel, a zachráníš nás oba. Prosím, nedokážu bez tebe být.“ Z hlubokých očí jako by se vytratilo všechno ostatní. Teď už tam byla jen bolest a strach. Tera se usmála a do ticha, které narušovalo jen praskání ohně, a vzlyky kentaura promluvila.

„Nevím, jestli budu mít dostatek sil. Pokud se mi to povede, neodejdeš? Nenecháš mě stát v tom velkém světě samotnou? Ať se bude dít cokoliv? Klížila se jí víčka, přesto se mu dívala hluboko do očí, jako by na odpovědi závisel život. Vlastně závisel, ten její.

„Neodejdu, budu při tobě stát, ať se děje cokoliv. Prosím…“ Sledoval, jak lehce kývla a zavřela oči. Skoro až mučivou dobu se nic nedělo Roméz se neklidně otočil. Plameny nemilosrdně zachvátily už celý les. Viděl víly poletující ve vzduchu udržující bariery, aby se oheň nerozšířil ještě dál. Pohledem se znovu vrátil ke své milované víle. Dýchala mělce. Skoro jako by… než stačil myšlenky dokončit, hrudník se přestal zvedat úplně. Trvalo sekundu, než si uvědomil, co to znamená. Z jeho hrdla se vydral výkřik plný bolesti a beznaděje. Bezmocně se nad ní sklonil a s posledním zoufalým pokusem jí vdechnul do plic trochu vzduchu.

Nechal hořké slzy smutku dopadat na nehybnou tvář své milované víly, když se její tělo roztřáslo a začalo vydávat zlatavé světlo.

S překvapením sledoval, jak se světlo stahuje do křídel a když už zářily jen ty. Rozpadly se jako sklo a úlomky se rozletěly směrem k lesu, kde pozvolna oheň strávil vše, co se dalo. Dýchala. Roméz mohl sledovat, jak se Tere vrací barva do tváří a div radostí nevykřiknul, když pohnula prsty na ruce, kterou stále držel ve své.

Když otevřela oči a pohlédla na něj, jediným bodem jeho vesmíru, byla ona. Opatrně jí vzal do náruče jako by byla křehčí než okvětní lístek kopretiny a polibky zasypával celou její tvář.

Opatrně se zvedl. S křehkou vílou v náručí společně zmizeli ve stínech stromů

Další den ať se všichni snažili, seč mohli, nenašly kentaura ani vílu. Jako by se vypařili z povrchu zemského. Jak to bylo s nimi dál? To už je jiný příběh. Koloběh života se stále otáčí, jedna kapitola se nám tímto uzavírá a jak to bude dál? To musíte vědět sami, vždyť já jsem jenom pozorovatel, co sepsal tohle dílo. Němý vítr, co vtisknul slova do papíru. Žijte dál. Sněte své sny. Sny, které já jednou možná znovu vtisknu do stránek některé z knih.