Zdravím všechny příznivce mé povídky :D Jsem opravdu ráda že se mi komentáře pomalu scházejí a že je vás čím dál více co povídku čtete. Děkuji vám za to je to pro mě ta největší odměna jakou mi můžete dát. Dnešní kapitolu bych ráda věnovala Rankl a Michaele oba mi napsaly opravdu úžasný komentář a Rankl mě překvapil jeho neskutečnou délkou doufám proto že ho dnešní kapitola potěší. Stejně tak jako vás ostatní krásný zážitek a Komentáře jsou vítané.

Vaše Kejt

Cítila se strašně. Stále před sebou viděla ten hrozný výjev. Tělo v kalužích krve pozvolna se vsakující do půdy.

Proto se uchýlila k nejhlubšímu Nitroklidu. Celé její vědomí bylo zabalené do konejšivé tmy a nepropouštělo nic na povrch. Z Nelly se stala ledová Princezna.

Jejími prioritami se stalo učení přeměny, etiketa a vystupování spolu se šermem a lukostřelbou. Zaměstnávala svou mysl i tělo. Nic si nepřipouštěla a tvrdě šla za svým cílem. Sebastiána moc nevídala zahlédla ho jen první den, když se jí ptal, zda se mise zdařila. Neodpověděla mu. Nemohla.

Trvalo dva dlouhé dny, než její obrana praskla. Našli ho. Za pomoci Lupina, který se vrátil, vypátrali jeho tělo. Denní věštec tomu věnoval jednu stranu. Už všichni věděli, že Severus Snape zemřel v severních lesích. Rozjeli se na plno spekulace, proč byl na tak nebezpečném místě. Coby Smrtijed to snad dostal rozkazem od toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje? Nebo Brumbála?

Veřejnost nevěděla, čemu věřit jedno však bylo jisté, sháněl se poslední žijící Snape a závěť. Sebastián to také neměl jednoduché jen, co se údajnou smrt svého bratrance dozvěděl, odletaxoval se k Brumbálovi. Vrátil se až na večer. Stručně Nelle řekl, že jde vše podle plánu a Severus bude mít pohřeb poslední srpnový den. Oficiálně jí na něj pozval a ještě než odešel, skoro s lítostí poznamenal, že Severus bude pochován do rodinné hrobky na jednom z ostrůvků patřícímu ke Skotsku. Patřící rodině byla na něj po staletí pohřbíváni všichni členové. Dny zahalené v příjemné tmě rychle běžely. Nella se ani nenadála a poslední srpnový den se probouzel.

Pohřeb se měl konat přesně ve dvanáct hodin. Sebastián ji předchozího rána oznámil, že se sejde jen uzavřená společnost a nikdo neví, že přijde i ona. To jí vyhovovalo.

Za ten krátký čas své obrany nestahovala moc často a nikdy ne úplně. Její povaha se celkově pozměnila, tvář ukrývala za ledovou masku a ani pohled na Sebastiána jí nepomáhal. Doufala, že škola ji snad dokáže rozptýlit.

Pozvolna ukončila rozcvičku a vydala se na snídani. Za stolem už seděl Sebastián oblečen v černém společenském hábitu s vyšitými stříbrnými ornamenty a emblémem Snapeů na prsou. Vlasy svázané stuhou též barev. Nella mu lehce kývla na pozdrav a usadila se na své místo. Obvykle bylo u stolu ticho, dnes se však ozval Sebastián.

„Ani jsem ti neříkal, že u Gringottů proběhlo vše podle plánu. Jen pan Olivander mě poznal. Nedokázal jsem přijít na to jak. Narážel nějakým způsobem na tebe, nevíš o tom něco?“  Jeho obsidiánové oči jí propalovaly, dokud se mu do nich nepodívala. Skoro jí nepoznal. S takovou ledovostí se nesetkal ani první den po ‚Severusově smrti‘.  Nella najednou lehce mrkla a nechala proklouznout do svých očí tu neposednou jiskru, kterou u ní vídal.

„Bude to nejspíš tím, že poznal i mě, a to jsem dříve byla chlapcem. Už minule mi říkal, že každá hůlka zanechá v podpisu kouzelníka nepatrnou stopu a podle toho to pozná.“ Lehce skrčila ramena a vytáhla svou černo-fialovou hůlku z pouzdra u pasu.

„Pokaždé, když jsem si k němu šla pro hůlku, řekl mi, že ode mě očekává velké věci. Snad narážel na tohle. Naše tajemství zachová, to se nemusíš bát.“ Lehce přejela prsty po fialových prasklinách a přitom cítila, jak jí magie pulsuje pod prsty.

„Mám podobnou, jak jsem měl, jen je vevnitř místo žíně Jednorožce a pláště Mozkomora jed Baziliška a slza Fénixe. Je snad ještě silnější než ta předchozí. Nedokážu to vysvětlit, i pan Olivander říkal, že bude přesnější.“ Ukázal jí svou ebenovou hůlku jen o kousíček větší, než byla ta původní a znovu jí ukryl do kapsy.

„Já musím už jít Nell, musím tam být první a všechno dořešit. Ty přijdeš v kolik?“ zeptal se Sebastián, zatímco se zvedal. Nella k němu vzhlédla a zpoza řas se na něj podívala.

„Budu tam ve dvanáct. Pokud tedy nechceš, abych tam byla s tebou. Problém bych v tom neviděla, jen nevím, jak to vysvětlíš.“

Sebastián zaváhal, ale nakonec přikývl.

„Pojď se mnou, jak dlouho ti bude trvat se připravit?“ Nella, která právě složila příbor a napila se ze svého poháru lehce naklonila hlavu a v očích s jasnou výzvou odpověděla.

„Jsem snad čarodějka ne? Chvíli. Kelly!“ vedle její židle se objevila skřítka a hluboce se poklonila.

„Paní volala Kelly? Co si bude Paní přát?“ zapištěla a kulila na ní své velké oči.

„Připrav mi to smuteční oblečení, o kterém jsem ti včera říkala, vezmu si Morganinu slzu a perlu na čelo. Můžeš jít, za chvíli jsem tam.“ Skřítka se s úklonou přemístila a Nella se vydala rychle nahoru.

Dala si rychlou sprchu a kouzlem si vysušila a narovnala vlasy. Měla radši kartáč, ale dnes jí tlačil čas. Nevěděla, proč se nakonec Sebastián rozhodl, že na hřbitov půjde s ní v doprovodu, ale neřešila toto rozhodnutí.

Tentokrát si na sebe vzala černo-modrý hábit s vykrojeným výstřihem, do kterého usadila třpytivý diamant ve tvaru slzy.  Zapadl přesně do žlábku. Sedla si na židličku a nechala Kellyiny šikovné prsty rychle kmitat a vytvářet tak dokonalý účes. Na čele jí lehce zastudila perlička na stříbrném řetízku, který jí Kelly vplétala z obou stran do vlasů. Nakonec měla vysoko vyčesané vlasy, které v jednotlivých pramíncích padaly kaskádovitě dolů na její záda.  Jen lehké zvýraznění očí, aby vynikla jejich barva a už jen hedvábný plášť, který si přehodila přes ramena a nasadila kapuci tak, aby jí nezakrývala obličej. Prsten rodu měla na pravém ukazováčku a konečně byla připravená vyrazit. Její hůlka se nacházela ve vnitřní kapse hábitu pečlivě schovaná před zraky zvědavců.

Sebastián čekal připravený pod schody ve vstupní hale. Na její tváři vykouzlil jeho překvapený a zkoumavý pohled úsměv.

Bok po boku vyšli do lehce podmračeného dne. Jakoby ani obloha nevěděla, zda má ronit slzy nebo se bezstarostně smát. Ještě se za nimi nezavřela ani tepaná brána, když se nechali pohltit vírem barev.

Nella se zprudka nadechla jen, co se její nohy dotkly měkoučké zelené trávy.  Do plic se jí dostal studený vzduch nasycený solí.  Překvapeně se rozhlédla a prohlížela si své okolí. Ostrov nebyl veliký, spíš dost malý. Na šířku měl něco přes dvě míle a od severu k jihu jen jednu. Holá pláň bez stromů a keřů nebo alespoň kopců. Jen rovná travnatá plocha, kterou narušovala jen jediná věc.

Hrobka z černého mramoru byla postavena uprostřed ostrova. Masivní černé sloupy podpírající mohutnou plochu tvořící střechu. Samotné stěny na sobě nesly různé obrazy vyjadřující historické události rodu. V průčelí nad zlatou bránou se blyštilo heslo rodiny

‚Společně jdoucí‘. Udělali pár kroků před bránu, která se jim sama otevřela a Nella mohla vidět ohromný vnitřek hrobky. Vše neslo černou a zlatou barvu. Vše, až na velkou sochu anděla spínajícího ruce, která jako jediná měla čistě bílou barvu. Před sochou se nacházela rakev zakrytá černým suknem.

Vysoké stěny byly plné mramorových desek se zlatými jmény a daty. Scházeli pomalu po kamenných schodech a Nella zjišťovala, že i přes to velké množství lidí s jménem Snape je zde ještě několik set volných míst. Volná místa se taktéž nacházela za tabulkami ovšem bez nápisů. Jen jedna byla odkrytá a ta čekala na dalšího.

Nella se odvážila až k odkrytému místo posledního odpočinku Severuse a její zrak padl na vedlejší už vyplněnou a dvě vedlejší. Zlatými písmeny na nich byla napsána jména skutečného Sebastiána a jeho rodičů. Dál v řadě byla jména rodičů Severuse. Ovšem Nellu zajímala jen vedlejší tabulka. Všimla si, že Sebastián stojí vedle ní a také zamyšleně pozoruje tabulku.

„Bud změníme jméno a budeme ho vydávat za mého bratra nebo uvrhnu na jeho rakev matoucí kouzlo, bude to vypadat, že zde vůbec není. Co myslíš, že je lepší?“ skočil pohledem z mramoru na ní a podíval se jí upřeně do očí.

„Myslím, že ta druhá možnost je lepší. Měnit jméno je jako ho budit ze spánku už jen to, že jsme si jeho jméno vypůjčili, je neslušné. Pokud vše skončí dobře, osvobodím jak tebe tak sebe. Pokud porazím Voldemorta jeho jméno se zde objeví a to tvoje zmizí. Lehce mávla hůlkou a nechala zmizet tabulku a místo pro Severuse se jakoby posunulo. Matoucí kouzlo bylo dostatečně silné, aby obelstilo všechny a zmizelo, až když se Nella rozhodně jej ukončit. Otočila se a prohlédla si, co Sebastián celou dobu vytvářel.

Prostor před sochou obohatilo kolem dvaceti židlí a menší řečnický stupínek. U zakryté rakve hořely vonné tyčinky a svíčky a na vrchu byla položená velká kytice a stůl se svěcenou vodou a kadidlem stál hned vedle.

Na dvě poslední věci koukala Nella nechápavě s otázkou v očích se podívala na Sebastiána, který se díval směrem jako ona.

„Severus bude muset být očištěn vodou a kadidlem než ho můžeme pochovat. Je to z důvodu, že ho napadl a zabil temný tvor. Kouzelníci jsou na tohle hodně pověrčiví a očekává se ode mě, že mu tuto službu zajistím. Věří se, že člověk napadený temným tvorem, uložen bez očistění se vrátí jako bubák a straší ostatní jejich strachy, aby se pomstil. Je to samozřejmě nesmyl a vědci už to i prokázali, ale tato tradice se stále dodržuje.“ Pokrčil lehce rameny a odvrátil pohled stejně jako Nella. Pozvolna se začali trousit lidé. Sebastián se přemístil ke vchodu a s každým prohodil pár slov. Nella rozpoznala několik lidí z Fénixova řádu. Ovšem byly tam i takové výjimky jako Lucius Malfoy se synem a podobně. Pozvolna se usazovali a vyčkávali. Mezi posledními dorazil Brumbál, který mluvil se Sebastiánem nejdéle.

Sebastián se vracel ode dveří zároveň s knězem, který dorazil úplně na konec. Teprve nyní vystoupila Nella ze stínu a sedla si společně se Sebastiánem do první řady, kde byly jejich místa. Nevšímala si překvapených, udivených ale také zkoumavých pohledů. Ty se jí dostaly pověčinou od členů řádu, ovšem Remusovi přímo zasvítily oči, když jí uviděl. Nevěděla proč jí jeho pohled tak zahřál, ale lehce se na něj usmála. Pokud to bylo možné, jeho jantarové oči se ještě více rozzářily.

Kněz byl malý podsaditý mužík v bohatě zdobeném hábitu a začal přednášet latinské otčenáše a začal rukou rozstříkávat svěcenou vodu, která se tříští na jednotlivé kapičky dopadající na rakev. Několikrát prošel kolem ní s kadidlem a zakončil celou exhibici mohutným pokřižováním sebe i rakve.  Jen, co kněz zabalil své nádobičko, odešel, jak Sebastián Nelle vysvětlil, už nebyl potřeba. Poté přišel na řadu Brumbál.

Začal dlouze vyprávět jak poprvé Severuse potkal, když nastupoval do Bradavic a později jak žádal o místo učitele už jako Mistr Lektvarů. Kvůli některým nemohl mluvit o skutcích řádu, proto zveleboval jeho učitelské a lektvarové schopnosti. Když skončil, vyčaroval svíčku a ručně jí zapálil.

Na stupínku se nastřádalo pár lidí mezi nimi i Malfoi senior a junior kteří řekli jen pár slov na uctění jeho památky. Nakonec vystoupil Sebastián a spustil předem připravenou řeč.

„Severus Tobias Prince-Snape, můj bratranec. Do nedávna jsem ho znal jen z rodokmenu, jako hlavního dědice. Avšak osud nás svedl dohromady po smrti mé matky, která teď bude odpočívat jen kousek od něj. Nemůžu říct, že jsem ho znal dokonale, ne to ne, protože jeden měsíc na poznání člověka nestačí. Přesto mi Severus dal zázemí a staral se o mě. Za ten měsíc jsem však dokázal poznat skvělého kouzelníka a ještě lepšího lektvarového mága. Severus byl v lektvarech nepřekonatelný a já doufám, že se mu časem aspoň z poloviny vyrovnám. Kdyby tu s námi teď byl, řekl bych mu, že mi bylo ctí ho poznat. A teď prosím pozvedněte hůlky a vzdejte poslední holt muži, učiteli, Severusi Snapeovi!“ při těch slovech se celé osazenstvo postavilo a pozvedlo hůlky nad hlavu. Sebastián natáhl pravou ruku s hůlkou do prostoru před rakví a opsal složitý obrazec. Zakrytá látkou se vznesla a potichu za světla svíček a světel z hůlek doplula do připravené hrobky. Jen co byla celá rakev ukrytá, stěna se zavlnila, a  přerušila výhled všech v hrobce. Jen co se stěna přestala vlnit, všichni se mohli prohlédnout další mramorovou tabulku se jménem a datem.

Velká kytice před tím ležící na rakvi se objevila zavěšená pod tabulkou spolu s černou stuhou. Svíčka, kterou zapálil Brumbál tam hořela také.

Veškeré osazenstvo vycházelo z hrobky a celý komplex pozvolna tichnul, jak tomu bude do dalšího pohřbu. Někteří se přenášeli hned, někteří ještě jednou potřásali rukou se Sebastiánem a přáli upřímné soustrasti. Nakonec zůstal jen Brumbál, Remus a Nella se Sebastiánem. Sebastián se pomalým krokem vydal za dvěma muži a Nella mu šla pomalu v závěsu.

„Profesore Brumbále, pane Lupine jsem rád, že jste dnes přišli, ovšem nabyl jsem pocitu, že jste zde ještě z jiného důvodu.“ Nella koutkem oka postřehla, že zlatá brána se s klapnutím zavřela. Svou plnou pozornost věnovala Sebastiánovi a jeho odpovědi. Přesto zahlédla, že jediný, kdo Sebastiánovi nevěnuje pozornost je Remus, který se na ní zamyšleně dívá.

„Můj chlapče, byl to náš spolubojovník, je logické, že se přijdeme rozloučit s drahým Severusem. Kdybych to tenkrát věděl, nenechal bych ho odejít. Leží na mě stejná vina jako na Voldemortovi. Je mi opravdu strašně líto, co se stalo. Pokud budeš cokoliv potřebovat, obrať se na mě, rád ti se vším pomohu, ostatně, budu plnit Severusovo přání. Ale máš pravdu, docela nás zde překvapila přítomnost Slečny Black.“ Teď se veškerá pozornost obrátila k Nelle.

Ponořená do své Tmy mu trochu odsekla.

„A kde jinde bych měla být, profesore? Už jednou jsem vám říkala, že má matka znala Severuse a já se seznámila se Sebastiánem. To, že můj otec Severuse nemusel, zde nehraje roli. Já jsem si nemohla udělat osobní obrázek, neboť jsem ho neznala, přesto jsem byla pozvaná, a uctít památku jiného kouzelníka je slušné vychování. Ještě nějaký dotaz?“

cítila na sobě pohledy ostatních, ale ona se dívala jen do těch Brumbálových. Najednou ucítila jemný tlak na její mysl a rychlostí blesku vyvolala vír šupin a vytlačila překvapeného Brumbála ven. Lehce mrkala a ještě stačila zaznamenat Brumbálův překvapený výraz.

„Tohle bylo krajně neslušné, pane, uvítám, když už to nikdy neuděláte. Protože kdyby ano, byla bych nucena rozdrtit vás.“ Její hlas byl ledový, jako vítr kolem nich. Brumbál se spěšně rozloučil a zmizel. Remus oproti tomu zůstal a zvláštním pohledem přejížděl po Nellyině tváři.

„My se ještě neznáme. Jsem Nella Black.“ Natáhla k němu ruku a Remus jí váhavě přijal.

„Remus Lupin.  Znal jsem tvého otce. Ovšem nejsem si jist kterého.“ Poslední větu pronesl trochu váhavě, přesto se jí pevně hleděl do očí. Nella nechala po tváři přejet překvapení. Je možné, že by to poznal?

„Jak to myslíte, pane Lupine?“ ptala se a snažila se vypadat i přes svůj Nitroklid překvapeně.

„Pach člověka je identický a nijak nejde změnit. Z tebe Nell cítím pach stejný, a přesto jiný, nedokážu to vysvětlit. Není možné, že byste byli příbuzní, přesto mi to něco říká.“ Stále si jí prohlížel a Nella přemýšlela, jak se z toho rychle vyvléknout. Zatím nebyla vhodná doba, aby se Remus dozvěděl pravdu. I když jedna její polovina zoufale křičela, aby se svým tajemstvím svěřila, ta druhá, víc Zmijozelská radila tajemství uchovat. Nakonec její Zmijozelská část zvítězila a Nella se pokusila z rozhovoru vykličkovat.

„A s kým bych měla nebo neměla být příbuzná?“

„S Harrym Potterem. Doslechl jsem se, že jsi dokonce byla na jeho pohřbu a teď jsi dokonce i zde. Cítím z tebe jeho, ale zároveň někoho jiného, nedokážu to vysvětlit.“ Nella dál hrající svou partii mu zcela bleskově odpověděla, a zavedla téma na jiný úsek.

„Říkal jste, že se jmenujete Lupin? Remus Lupin, ten s malým chlupatým problémem?“ obličej Remuse  se stáhl do překvapené a trochu vyděšené grimasy.

„Jak to víš?“ dokázal ze sebe dostat. Nella se jen lehce pousmála a byla si náhle docela jistá svým úspěšným odvedením pozornosti. Jí ani ve snu nenapadlo, že se podobnosti s ‚Harrym‘ nezbavila úplně. Na Vlkodlaky a jejich dokonalý čich dočista zapomněla. Uklidnila jí trochu skutečnost, že rituál, kterým prošla v dětství, přeci jen trochu pozměnil pachovou stopu její osoby a ani Remus si nebyl dostatečně jistý. Časem mu poví pravdu, ale zatím nenastal ten správný čas.

„Otec mi o vás vyprávěl. Vždy o vás mluvil v dobrém. Vyprávěl mi různé příběhy. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ho nepoznala lépe.“ Lehce sklopila oči a náhle jí opravdu myslí projel smutek, jak málo svého Kmotra-otce znala. Muselo se jí to promítnou i na tváři. Sice si byla jistá, že to bylo jen minimálně, přesto se Remus natáhl, a položil jí ruku na rameno.

„To bude dobré. Pokud budeš něco potřebovat, bude ti smutno, nebo cokoliv jiného. Obrať se na mě, Brumbál mě znovu přijal na místo učitele obrany. V Bradavicích ti budu k dispozici kdykoliv.“ Věnoval jí usměv a jeho smutné oči trochu zazářily. Nella mu váhavě laskavost oplatila a usmála se na něj zpět.

Remus jí ještě jednou poklepal na rameno a s lupnutím se přemístil.

Nella se jen natočila ke stále čekajícímu Sebastiánovi a natáhla ruku. Mladý Snape jí pevně uchopila a pomocí přenášedla se přenesli ze smutečního místa.

Nella celý zbytek dne strávila ve svém pokoji balením svých věcí do přepychového školního kufru. Jedině ve svém pokoji, když byla sama, dovolila si stáhnout svou tmu jen na lehké převalování po zemi ve svém sálu vědomí.

Proto právě přemýšlela, zda neudělala chybu, když Remusovi neřekla pravdu. On by si jí zasloužil. Alespoň by se netrápil pro Harryho.

Také přemýšlela nad Sebastiánem a Severusem. Stále je nešlo vnímat jako jednu osobu. S hlavou plnou myšlenek si ten večer šla lehnout a není proto divu, že její sny byly plné Remuse, Severuse a Sebastiána.

Bylo prvního září a Nella se s trhnutím probudila a po čele jí stékal studený pot a trhavě se nadechovala. Její konejšivá mlha se okamžitě objevila a schovala celou její mysl do své tmavé a konejšivé náruče. Ovšem ani ona nedokázala rychle smazat ten obraz roztrhaného Severuse ležícího v krvi a sebe s vlčí prackou do něj zatínající drápy.

Trvalo necelou minutu, než se Nella dostatečně uklidnila dost na to, aby mohla vylézt z postele. Jen zběžně koukla na hodiny a zjistila, že nejméně hodinu na to aby šla na rozcvičku. Přesto se rozhodla, že vstane a půjde dříve. Byla rozhodnutá, že když zabaví mysl pokusem a další přeměnu dostatečně unaví tělo i mysl, aby se její noční můra neopakovala.

Vyběhla ze svého pokoje, aby se rozcvičila a vůbec jí nezajímalo, že je v krátkém tričku a kraťasech a venku je jen něco málo deset stupňů. Vyběhla do ranní rosy a užívala si ten studený ranní vzduch. Oběhla několikrát pozemek po obvodu a dala si pár protahujících a uvolňující cviků. Následně před hlavní bránou začala cvičit svou proměnu. Měla už dostatečně nastudovanou anatomii vlků, dokázala proměnit jakoukoliv končetinu na vlčí a zpět. Dokonce se jí povedlo mít vlčí uši a ocas v lidské podobě. Dnes, ale chtěla dokázat kompletní přeměnu.

Stála tam v tichu a pomalu se vydýchávala. Svou mysl kompletně vyprázdnila a v jejím sálu vědomí se nenacházela ani jedna myšlenka, jen holé stěny s dveřmi. Její tma zmizela a její sál byl prázdný. Zavřela oči a pravidelně dýchala. Výdech nádech, výdech nádech.  V mysli jí vyplynul obraz otisku vlka, který se skrýval uvnitř jejího magického jádra. Viděla veškerou jeho anatomi, barvu cítila ho v sobě a splynula sním. Byla vlkem. V ten moment jí po páteři přeběhlo brnění. Každičký sval v těle se napnul. Přesto nepolevila při svém snažení.  Kosti se deformovaly a skládaly jinak.

Bolest pomalu ustupovala a Nella lapala vyčerpaně po dechu. Při procesu si lehla na zem. Nyní otevřela oči a nasála okolní vzduch. V nose jí zašimrala vůně trávy, vody a hlíny. Trochu zmateně zvedla hlavu, když jí zrak padl na dlouhé černé chlupy. Místo rukou, o které se opírala, našla jen velké tlapy s dlouhými a ostrými drápy. Lehce natočila hlavu, černá srst pokrývala celé její tělo, lehce zahýbala ocasem, který se jí poslušně zavrtěl, tak jak chtěla.

Potřásla hlavou, když zaslechla kroky. Uši se jí automaticky stáhly do zadu a mohutně zavrčela. S vyceněnými zuby konečně pohlédla na mladíka zkoprněného v bráně.

Postavila se na stále vratké nohy a otočila se tak aby mu stála čelem, ale když chtěla udělat krok směrem k Sebastiánovi, zamotaly se jí nohy a svalila se na zem. To mladého Snape probralo a udělal krok vstříc vlčici.

„Nell?“ zeptal se a pomalu, s očima stále upřenýma na vlka stavící se na nohy, se k ní přibližoval. Zastavil se teprve dva kroky před ní, vyčkával.

Nelle, které se konečně podařilo vyškrábat se na všechny čtyři, mu pohlédla do očí. Nyní mohl Sebastián spatřit její barvu očí. Místo šedých duhovek na něj, ale hleděly dvě zelené tůně ze změti černé delší srsti. Přes veškeré snažení se Nelle podařil udělat jenom jeden krok, než znovu ležela na zemi. Bolestivé kniknutí a následné vzteklé vrčení byly jediné zvuky, které vydala.

Sebastián nevydržel a udělal poslední krok. Lehce jí pohladil po hedvábné srsti a setkal se s velice překvapeným pohledem zelených duhovek. Nell následně lehce zavrčela, když se jí snažil pomoci se zvednout. Mladík tedy ustoupil a sledoval, jak pomalými krůčky se vlčice dostává do vstupní haly. Jen, co se dotkla kamenných dlaždic, změnila se zpět do dívky z dlouhými vlasy.

Byla unavená, ale nadšená. Ohlédla se a setkala se s pohledem černých obsidiánů.

„Ty jsi zvěromág?“ jeho oči jí zkoumaly, jako by se na něco snažil usilovně přijít, jakoby mu to něco připomnělo a pálivá připomínka ho pálila na jazyku. Nella přivřela oči a naklonila hlavu.

„Řekni to!“ vypálila náhle a dál na něj zhlížela. Mladíkovi se přes obličej mihlo překvapení.

„Co mám říct?“

„Nedělej se, řekni, na co jsi myslel, a řekni pravdu!“ zavrčela nebezpečně skoro jako vlk Nella a o krok se k němu přiblížila.

„Jen..jen jsem si na něco vzpomněl.“ Dal před sebe ruce, jakoby se chtěl chránit. Její postoj mu stále vyvolával vzpomínku.

„Vím moc dobře, na co sis vzpomněl. Vybavil se ti den, kdy tě můj kmotr poslal za Remusem  ve vlčí podobě a můj otec tě musel zachraňovat. Viděl jsi ho jako jelena, že? Napadlo tě, že jsem stejná jako oni, je to tak?! Mám jejich jména, ale nejsem jako oni. Miluji je, ale nechovám se jako oni. Uvědom si, že já nikdy nebudu jako oni!“ Vztekle se otočila a nechala ho stát před bránou. Pozvolna se blížila devátá hodina, prošvihla snídani nejspíš proto pro ní zašel. Mlčky vpochodovala do jídelny. Stačilo zasednout za stůl, a skřítci podávali rázná jídla. Najedla se mlčky, a přestože byla naštvaná, na obličeji jí to nebylo znát. Po výtečné snídani se šla převléknout do mudlovských věcí.

Tentokrát zvolila bledě modré šaty a jednoduché baleríny stejné barvy. Ještě jednou projela svůj seznam a usmála se na položku kostýmu na maškarní ples a společenského oblečení na ples na konci roku. Nevěděla, co má Brumbál za lubem, když tyto dva plesy organizuje, ale upřímně se na ně těšila. Hůlkou nadzvedla už tak odlehčený kufr a koště ukryté v nenápadném dřevěném pouzdře. Bylo jí trochu líto, že nemůže vzít Hedviku, ale byla si vědoma rizika odhalení, kdyby svou sněžnou sovici ukázala světu. Zde jí bude dobře a Kelly měla nakázáno se o ní starat.

Svůj náklad složila ve vstupní síni hned vedle stejně honosného a černého kufru. Musela se usmát, až na barvu iniciálu byly totožné. Nikde neviděla koště, proto usoudila, že to nejspíše nebude nejoblíbenější sport mladého dědice rodu Snape.

Přestože na sobě měla mudlovské oblečení, působila jistým dojmem aristokraticky. Její držení těla, chůze, ale i Morganina slza houpající se na jejím krku.  Stála ve vstupní síní a užívala si ještě ranního slunce pozvolna stoupajícího do poloviny dne, když se za ní ozvalo lehké zakašlání. Nemusela se ani otáčet. Věděla, kdo za ní stojí, slyšela ho. Aniž by odvrátila tvář od slunečního jasu, který jí jemně hladil po lících, zeptala se.

„Ano?“

„Je čas vyrazit, za půl hodiny odjíždí spěšný vlak.“ Dostalo se jí tiché odpovědi. Zavřela oči a ještě pár vteřin si užívala to teplo, než se otočila a líně mávla hůlkou. Její zavazadla k ní poslušně připlula vzduchem. Aniž by čekala na Sebastiána, vydala se směrem k bráně.

Cestou uvažovala, zda by nebylo lepší, kdyby se odstěhovala na Black Manor.

Z myšlenek jí vyrušil šum křídel. Zcela spontánně zvedla hlavu a podívala se, co jej způsobilo.  Po tváři se jí rozlil radostný úsměv, když rozpoznala svou sovu.

Sněžná sovice se jí usadila na rameno a něžně jí klovla do ucha. Nella jí zlehka pohladila po peří a natočila hlavu tak, aby sově viděla do očí.

„Víš, že tu musíš zůstat Hedviko, nemohu tě vzít sebou, zatím jsem nepřišla na žádné kouzlo, které by tě zamaskovalo, abys mohla. Je mi líto, zůstaň tu s Kelly, ano?“ znovu jí pohladila a na oplátku se jí dostavilo nespokojené zacvakání zobákem. Načež se sova zvedla a odletěla směrem k zámku. Nella se za ní chvíli dívala a neubránila se myšlence, kde by teď asi byla, kdyby se žádný rituál nestal, kdyby se narodila jako chlapec, a žádný osudový zvrat se nekonal. Lehce potřásla hlavou, na tohle nebude myslet.

Udělala několik posledních kroků a překročila práh brány. Sebastián už za ní čekal s hůlkou v jedné ruce s kufrem v druhé. Lehce kývla. Nepotřebovala slova díku říkat, stačila jen gesta. Dotkla se prázdné lahvičky od lektvaru, kterou pro tentokrát použila jako přenášedlo a slovem ‚Bradavice‘ jej aktivovala. Ještě než zmizela ve víru barev, všimla si, že Sebastián dokončil zamykání brány.

Nádraží King- Cross bylo jako vždy přeplněné spěchající mi lidmi loučícími se se svými příbuznými a spěchajícími z práce a zpět.

Nella se jen lehce rozhlédla a naložila své věci na vozík. S lupnutím se v koutě v tom největším stínu objevil Sebastián, a společně se vydali na nástupiště.

Jen, co prošli přepážkou, přivítali je lehké obláčky páry unikající z komína velké červené lokomotivy. Přestože vlak měl odjíždět až za půl hodiny, nástupiště bylo plné bavících se a loučících se čarodějů a čarodějnic.

Nella společně se Sebastiánem přešli nástupiště rychlým a rázným krokem, snažili se upoutat na sebe co nejmenší pozornost, přeci jen v Bradavicích jí bude víc než dost. Přesto si jich někteří všimli a začali na ně ukazovat a mezi sebou si vyměňovat dojmy. Nella si dokonce všimla Malfoye a jeho rodiny, jak si jí skrytě, ale přesto zvědavě prohlíží. Jen tak pro zábavu nebo snad k udržení dobrých vztahů, lehce pokývala hlavou a k jejímu překvapení se jí dostalo od všech docela přívětivého pokývání zpět.

Schovala své překvapení za naučenou masku a nastoupila do rychle se plnícího se vlaku. Sebastiána nikde neviděla. Nahlížela do jednotlivých kupé a hledala volné místo. K jejímu zklamání se volná místa postupně zaplňovala a nikde nebylo volné. Zbýval poslední vagón, ve kterém potkala své bývalé přátele. Skoro se k nim rozběhla a chtěla je přivítat, ovšem odradily jí jejich obličeje.

Byly smutní a zvláštně uzavření, snad jí ani nepoznali z pohřbu, neboť jí nevěnovali jediný pohled a jen prošli okolo. Cestou potkala i Nevila s Lenkou, kteří si přisedli do kupé k Ginny a Deanovi. Tváře všech byly zvláštním způsobem strhané. A Nella si uvědomila, že tohle způsobila její smrt. Tedy ne její, ale Harryho. Neměla sílu se jim dívat do tváří a do smutných oteklých očí. V posledním kupé seděl Sebastián s knihou na kolenou.

„Smím si sednout k tobě? Všude jinde je plno a tam, kde bych mohla, raději nepůjdu.“ Zeptala se, jen co otevřela dveře a setkala se s překvapeným pohledem. Sebastián lehce hodil hlavou a zároveň rameny a znovu se začetl.

Nella z kufru vylovila také knihu, tentokrát o právu a zákonech, kterou stále nedočetla a uklidila koště i kufr nad sebe.

Cesta byla klidná, jelikož seděli v posledním vagónu a ještě úplně na konci, takže nikdo nepřišel a nikdo ani neotravoval. Nella později přestala číst a sledovala západ slunce nad divokou krajinou, kterou pojížděli. Když se setmělo, odešla se převléknout a do kupé se vrátila, když vlak jemně brzdil. Už oblečený Sebastián sundával její a svá zavazadla do uličky, aby je mohli skřítci dopravit do hradu. Vlak sebou ještě několikrát zacukal a úplně zastavil. Oba se vydali ven na nástupiště a postupovali davem až k obrovité postavě Hagrida.

Nella si poloobra pozorně prohlédla a s povzdechem shledala, že vypadá stejně ztrhaně a smutně jako všichni ostatní. Jeho hlas, když svolával prváky, byl tiší a postrádal tu veselost.

„Prváci ke mně! Nejste vy ti dva noví? Nella a Sebastiján, že? Máte jet s náma. Prváci ke mně! Ste už všici? Dobře vyrážíme.“ Vedl je po úzké pěšince dolů k jezeru. Jasná obloha plná hvězd se odrážela od vodní hladiny a vytvářela tak dokonalý odraz nočního nebe. Pomalu nasedali do loděk. Společně s Nellou a Sebastiánem si do loďky přisedly i dva prváčci, chlapec se světle hnědými po ramena dlouhými vlasy a jasně zelenýma očima. Sice ne tak smaragdovýma, které mívala Nella, ale přesto to byla krásná zelená. A dívka s dlouhými černými vlasy, které jí spadali v pravidelných a pevných prstýnkách na záda a ramena. Ovšem její oči byly přímo uhrančivě světle modré, skoro až budili dojem, že jsou ledové, přesto v nich byly veselé jiskřičky. Všichni se okouzleně dívali na hrad, který se nad nimi tyčil v celé své noční kráse. I Nella se Sebastiánem znovu podlehli tomu kouzlu a společně vzpomínali na dobu, kdy se plavili poprvé a byli plní ideálu, které si do Bradavic tajně donesli.

Kamenné schodiště vedoucí k hradu bylo pořád stejně kluzké, jako když po něm stoupali poprvé a prvňáci měli menší problém ho vyjít. Nakonec se všichni úspěšně dostali do vstupní haly, kde na ně čekala profesorka přeměňování.

Klasickou přednášku směřovanou k prvákům Nella neposlouchala, jen se tak nenápadně rozhlížela, co se změnilo. Ale vše ve vstupní síni vypadalo stejně beze změny. Její myšlenky se stočily k moudrému klobouku. Chtěla být znovu v Nebelvíru, ale byla si vědoma, že se změnila nejenom vzhledově, ale i povahově. Měla jen minimální šanci a byla si toho vědoma. Vůbec si ale nebyla jistá, jak hodně to bude a která kolej jí příjme do svého středu. Její myšlenkové pochody byly přerušeny, když zaslechla své jméno od profesorky.

„Slečno Black a pane Snape, vy budete zařazení až na konci, rozhodl tak pan ředitel. Je mi opravdu líto vaší ztráty, přijměte mou upřímnou soustrast, musely to být pro vás hrozné rány.“ Věnovala jim smutný pohled a otočila se na již seřazené prvňáčky. Lehce pokývala hlavou a rozevřela velké dveře do síně. Všichni obdivovali strop Velké síně až na poslední dvojici. Nellyiny šedé oči klouzaly po Nebelvírském stolu. Stolu jindy plném smíchu a žertu. Dnes by ho však nepoznala. Přes zlatý erb na prsou měli všichni černou stuhu a velká vlajka pověšená mezi okny věsící vedle té Mrzimorské byla též přeťata černým suknem. Tváře všech u stolu byly smutné a jen tiše si něco někdo špitl. Nella se otočila ke Zmijozelskému stolu k jejímu překvapení i jasná zeleno-stříbrná vlajka byla potažená černým suknem a všechny erby na hábitech byly též přetnuté černou stuhou. Pohledem zavadila o učitelský stůl, ke kterému pomalu přicházeli. Černé sukno lemovalo i hlavní tabuli, a na kraji byla prázdná židle zakrytá černým sametem. Podívala se na Sebastiána, který tím samým směrem upínal svůj pohled. Vedle prázdného místa seděl Remus. Pak se Sebastián nahnul k ní a zašeptal:

„Jsem rád, že jsi vzpomněli.“ Nic jiného, a ani se na ní nepodíval, jen hleděl před sebe. Profesorka mezitím přinesla Moudrý klobouk a šeptající síň utichla. Záhyby se zavlnily a klobouk spustil svou každoroční píseň.

Za dob co mě ušili,

Už spoustu je to let,

Čtyři přátelé pospolu žili.

Přesto to vidím jako teď.

Jejich přátelství pevné,

Láskou opředené.

Rozdělit se nedalo,

A sváry nemělo.

Proto rozhodli se školu kouzel a čar založit,

A svoje nadání mezi mládí rozmnožit.

Tak postavily školu a učit se začalo,

A koloběh života to tu roztočilo.

Čas utíkal a napadlo je jednou,

Co stane se, až tu nebudou.

Tak stvořili mě, ať děti dál třídí,

A jejich odkaz sdílí.

Tak nasaď si mě na hlavu

Řeknu ti, co tě čeká.

Buď moudrý Havraspár,

Nebo lstiví Zmijozel.

Nebelvír statečnosti si cení,

Stejně jako Mrzimor přátelství.

Všechny koleje svou přednost mají,

Na to ale všichni zapomínají.

Vzpomeňte si na přátelství,

Které školu postavilo,

To přátelství se nezlomilo.

Žádám vás, spojte síly, vždyť ženete nás do záhuby,

Dějiny se opakují a další čtyři se objevují.

Tak dost už bylo řečí,

Žaludky vám přímo křičí.

Varování jsem vám předal

V mysli bouře rozpoutal.

Klobouk se uklonil postupně všem stolům a utichl. Síní se nesl váhavý potlesk. Profesorka předstoupila před stoličku a rozvinula dlouhý pergamen. Postupně jej četla, a jednotliví prvňáci si sedali ke stolům. Když tam nakonec zůstali jen oni, a dívka s chlapem, co s nimi seděli v loďce. Když profesorka vyvolala chlapce.

„Dorian von Chrysocyon“

Mladík opustil malou jejich skupinku a sednul si na stoličku. Pod upřeným pohledem dívky a Remuse, který dal jasně najevo své překvapení.

Nella se přistihla, že také uvažuje, co je na chlapci tak zvláštního, kromě jasného šlechtického titulu, který se skvěl v jeho jméně. Trvalo asi pět minut, než klobouk vykřikl Nebelvír.

Bouřlivý potlesk, který po chvíli utichl, vehnal do tváří u stolů aspoň nějaký cit, mezi stoly se rozpoutala tichá debata, kdo ten mladík je. Ovšem veškerá činnost utichla, když profesorka vyhlásila další jméno.

„Elena von Iron.“ Všechny oči se teď upínaly na bledou dívku. Zařazování trvalo stejně dlouho jako u Doriana, než nakonec klobouk prohlásil Mrzimor. S váhavým potleskem ji přivítal stůl do svého středu. Síň pomalu utichala, a veškeré pohledy směřovaly na dvojici starších studentů, kteří stále čekali na zařazení.

Brumbál špitání, které se neslo síní, přerušil tím, že vstal.

„Prosím klid. Jistě jste si všimli, že na zařazení čekají ještě dva studenti. Oba budou přeřazeni do šestého ročníku. Jejich jména vám přijdou povědomá, žádám vás, neptejte se jich, pokud sami nebudou chtít. Profesorko, prosím zařaďte Nellien Black a Sebastiána Snapea.“ Jeho hlas zněl síní a studenti si zvláštním způsobem měřili dvojici. Při zaznění jmen ožily koleje držící smutek. Zmijozel si nepokrytě prohlížel Sebastiána a Nebelvír zase Nellu.

Profesorka přeměňování první zavolala Nellu.

Ta hrdě zdvihla bradu a elegantně se usadila na stoličku a pohledem projela celou síň, než jí byl na hlavu nasazen moudrý klobouk.

„Kohopak to tu máme. Konečně se setkáváme, Nellien Lailo Potter-Black. Opravdu pěkně to tví rodiče a kmotr vymysleli. Ale tvá matka ti na šestnáct let odepřela tvůj původ. Jsem rád, že jsem konečně našel další dědičku vznešeného rodu Havraspár.“

„Cože?“ Zeptala se v myšlenkách dosti překvapená Nella.

„Ano, tvá matka byla čistokrevnou kouzelnicí. Neseznámila mě s podrobnostmi, ale vrátíme se zpět, čekal jsem pět let, než jsem ti mohl předat to, co ti právem náleží.

Zakladatelé do mě vložili svá nejcennější dědictví, které měli dostat jen dědicové. Godric Nebelvír do mě vložil meč, se kterým jsi bojovala proti baziliškovi. Ovšem, přestože jsi ho dokázala v nouzi vytáhnout, připnout k pasu si ho muže jen dědic Nebelvíru. Salazar Zmijozel do mě uschoval medailon, který jsem před více jak padesáti lety vložil do rukou jeho posledního dědice. Helga z Mrzimoru vlastnila zlatý náramek, který stále čeká na svého dědice a konečně tvé dědictví.

Rowenin diadém se ke mně vrátil před patnácti lety. Tvá matka před svou smrtí použila na tvou záchranu nejen svojí magii, ale také magii čelenky. Bohužel se její magie a schopnosti dědí jen v ženské linii rodu, a proto se diadém objevil zpátky u mě a nepřenesl se k tobě, protože coby chlapec, jsi na něj neměla nárok. Určitě se ti už začali projevovat svázané schopnosti. Rowena mohla rozmlouvat se zvířaty a její jemné chování dokázalo obměkčit i tvory temné.

Diadém ti pomůže rozvinout i ostatní schopnosti, u každé dívky v linii je dominantní schopnost jiná. Bude tě také částečně chránit. Diadém tě zavede do Roweniných komnat,  měla by jsi tam nalézt odpovědi.“ Nellu lehce zastudilo na čele, tam, kde přes hranu klobouku nebylo vidět. Viděla, jak je celá síň neklidná a potichu si šeptá, nevěděla jak dlouho sedí na stoličce s kloboukem na hlavě, ale veškeré informace, které dostala, byly přímo k neuvěření. Nestačila ani na ni pomyslet, když klobouk pokračoval.

„Zatím není vidět, ale stačí na něj pomyslet a přát si aby se objevil. Dej si však pozor, pokud použiješ velké množství magie, sám se objeví, aby tě chránil. Stejné to bude, pokud se rozčílíš, tvá magie ho zviditelní.

Ale teď, kam tě mám poslat? Máš předpoklady dostat se do Zmijozelu. Ale magie a rod tě volá do Havraspáru a i tvá chytrost se tam hodí. Tvá matka byla stejný případ, ona se rozhodla srdcem, jak se rozhodneš ty? Zmijozel nebo Havraspár?“

Nella pohledla na Sebastiána stále čekajícího pod stupínkem. On půjde znovu do Zmijozelu. Ano půjde tam, kam patří. Tam kde bude šťastná. Zhluboka se nadechla a s očima upřenýma do černých obsidiánu pomyslela na jméno koleje.

Klobouk lehce zabublal potlačovaným smíchem a na celou síň konečně vykřikl…

Poznámka autora: Chci vědět, kam si myslíte, že klobouk Nellu pošle. Napište mi to do komentářů, co si myslíte, ten kdo to neví a uhodne, dostane odměnu v podobě další kapitoly věnované právě jeho osobě.