Ahoj.

Omlouvám se že přidávám až teď, ale i já zapomínám i když mám v kalendáři vykřičník nějak jsem si ráno nevšimla :D. Doufám že se moc nezlobíte. Ovšem lidičky mám pro vás špatnou správu, tento díl je poslední který mám kompletně napsaný a zkontrolovaný. Což ovšem neplatí o 20ce které jaksi ještě stále čeká na své obetování. No a s 21kou je to hodně špatný pro školu a práci a všechno okolo nějak nestíhám psát já totiž pomalu nestíhám ten příbeh vymýšlet, ale nebojte určitě si na to tento víkend udělat aspoň krapet času a pokusím se o zázrak. Nebojte já svůj boj nevzdám. Co se týče dnešní kapitoly počítám že dole pod ní najdu spoustu negativných reakcí protože je vše jinak než jste si představovaly. Upřímně mě velmi mrzí, že se počet komentářů tak rapidně zmenšil to už vám příběh nestojí ani o smajlíka? Zároveň bych chtěla poděkovat těm kteří vytrvale a soustavně u každé kapitoly nechávají své vyjádřeně ať už záporné či kladné dnešní kapitola patří vám .

No dost bylo řečí, ani nevím jestli jste je všechny četly :D, Pustě se do toho.

Vaše Kejt.

Dny v Bradavicích ubíhaly jako splašené. Od incidentu ve Velké síni přešel již necelý měsíc a vše se pomalu začalo uklidňovat. Ovšem změny zde byly. Havraspár s Nebelvíry nekomunikoval a naopak Zmijozel se velice rychle dostal do podvědomí Havraspáru. Někteří odvážnější členové obou kolejí se navzájem proházeli, takže u Havraspárského stolu se dalo zahlédnout několik členu zelené koleje a naopak. Učitelé se snažili udržet toto nové rozdělení školy v klidu.

V prvních dnech byl Havraspár dosti nedůvěřivý, ale incidenty, které se v uplynulém měsíci stávaly, je rychle přesvědčily. Drobné potyčky očekávali, ale pokud byl někde v okolí nějaký Zmijozel, okamžitě přispěchal na pomoc, což byl pro Havraspár jasný důkaz. Ať Zmijozelské motivuje cokoliv, berou společenství vážně.

Nella a Sára chodívaly na snídani společně a nikomu nepřišlo divné, že si ty dvě dobře rozumí, jak mezi sebou, tak s Malfoyem a Snapem.  A oba stoly tuto čtveřici respektovaly. Nelle přišlo až zvláštní, jak rychle se daly věci do pohybu. Probírala se myšlenkami na uplynulí čas a několikrát jí napadlo že Sára ví něco o jejím původu.  Zamyšleně pojídala svou snídani, když si vzpomněla na jeden z mnoha incidentů minulého měsíce.

Kráčela svižnou chůzí směrem k ředitelně. Potřebovala se podívat na Grimmauldovo náměstí. Byla si jistá, že ředitel nebude nic namítat. Šla sama,protože krátce před tím jí Sára opět pokládala ‚výzvědné otázky‘. Nella si totiž až dva dny po spojený kolejí uvědomila, že se před Sárou prořekla a mladá primuska si začala dávat věci do hromady. Ponořená do myšlenek stačila už jen vyjít do patra, když jí zastavil výkřik a následný škodolibý smích.  Ze zvědavostí nahlédla do chodby a překvapeně se zarazila.

V chodbě stáli tři chlapci ze čtvrtého ročníku Nebelvíru a mířili na chlapce. Stačil jediný pohled, a Nelle bylo jasné, že onen student je ze Zmijozelu.

To, co mu ti tři prováděli, bylo nejenže pro něj ponižující, ale taková známka šikany, na evidentně mladšího spolužáka byla neodpustitelná.

Malý chlapec, ne starší než druhého ročníku byl svázaný v předklonu. Ruce měl svázané u kotníků, takže nohy jakoby objímal. Celé jeho tělo na sobě mělo několik smyček provazů, které se bolestivě zařezávaly do svalu. I přes tohle všechno to nebylo to nejhorší, co bylo chlapci děláno. Bylo na něj uvaleno tišící kouzlo a chlapcův jazyk byl donucen bolestivou rychlostí olizovat kamennou podlahu chodby. Jeden z trojice v právě v tom okamžiku vypálil bodavou kletbu, která zasáhla mladého Zmijozela přímo do zad.

Nella se probrala ze svého počátečního překvapení a okamžitě vykročila do chodby zastavit ty tři. Nikdy si nemyslela, že Nebelvír by něco takového mohl udělat, byť Zmijozelovi!

Už chápala Severusovo věčné láteření na rudou kolej. Pokud šlo o pomstu, byli Nebelvíři ještě horší než Zmijozelové, od kterých to každý čekal.

S překvapením si všimla i jiného pohybu na druhém konci chodby. Ze zatáčky vyšla skupinka tvořená prefektem Zmijozelu a Havraspáru, společně se Sárou. Viděla jejich zaváhání před scénou, která se před nimi rozprostírala. Nella však nečekala, až se vzpamatují ze šoku. Vypálila odzbrojovací kouzlo a odzbrojila tak všechny tři Nebelvíry najednou, čímž vytrhla z transu i dvojici prefektů a primusky. Okamžitě na výtržníky letěly omračující kletby ze tří hůlek. Nella nejprve zrušila pouta, která nutila chlapce dál pokračovat v jeho činnosti, i když útočníci byly již odzbrojení. Jen taktak jej stačila zachytit, aby se nezřítil na podlahu. Odkouzlila tlumící kouzlo a do chodby se rozezněly doposud tlumené vzlyky. Opatrně si položila jeho hlavu do klína, a dál nevěděla, co dělat. Jeho jazyk byl opuchlý a zdrásaný o drsné kameny. Léčivá kouzla jí nikdy moc nešly, přesto však jednoduché ‚Medico‘ by mohlo pomoci, přesto si nebyla jistá, zda mu ještě více neublíží svou nekvalifikací. Její dilema vyřešila Sára, která vyslala světle modrý paprsek, a nechala rozdrásaný jazyk zahojit. Koutkem oka Nella postřehla, že Nebelvíři jsou svázaní v bezvědomí.

Sára vykouzlila jednoduché nemocniční nosítka a Nella na ně kouzlem přenesla Zmijozela.

„Eriku, dojdi pro ředitele a kolejní vedoucí všech třech kolejí, sejdeme se na ošetřovně.“ Ujala se vedení Sára, hned. jak byla situace pod kontrolou a Havraspárský prefekt odběhl.

„My tedy půjdeme za madam Pomfreovou. A je. „ukázala na tři svázaná těla, „vezmeme s sebou, ředitelé kolejí se o ně postarají.“

Incident byl nakonec vyřešen podmíněním vyloučením všech tří provinilců. Také se celkově vylepšily vztahy Zmijozelu a Havraspáru. Byl to jediný incident, u kterého byla přímo svědkem, bohužel ne první ani poslední. Občas se viníky podařilo chytit při činu, jindy se čekalo na výpověď oběti. Nebelvír se snížil k útokům ze zálohy, a zradu Havraspáru nesli těžce. Nyní po více jak měsíci, už si všichni naučili krýt záda, a Zmijozel s Havraspárem, přes veškerou snahu Nebelvíru, se stále více sdružoval mezi sebou. I teď panovalo v síni napětí.

Byla neděle a tak se všichni domlouvali, jak si jí užijí. Venku se ukazoval krásný den, proto bylo logické, že většina chtěla využít právě tuto příležitost, která bude už nejspíše jedna z posledních v tomto roce.

Nella naopak plánovala se vytratit do Havraspárských komnat, kde nacházela potřebný klid. Plánovala se učit svou druhou přeměnu. Zamyšleně se podívala na Sebastiána, který si ve Zmijozelu vydobyl slušnou pozici, byť to bylo tím, že si ho Draco držel blízko sebe. Ten malý slizký had měl, ale i jiné stránky, které jí mátly. Jednu chvíli se choval pokorně, jako by něco chtěl, a v další to byl ten samý nafoukaný bastard, jak si ho pamatovala z minulých let.  Nevěděla, co si o něm myslet a bohužel pro ni, měl zažité základy nitrobrany, takže ani lehké prozkoumání jeho mysli nepřipadalo v úvahu. Odložila své myšlenky na světlovlasého mladíka a zaměřila se zpět na Sebastiána. Mladík jí stále více udivoval.

V jednu chvíli ho nemohla vystát a v další jí k němu přitahovala zvláštní síla. Ovšem, co jí udivovalo nejvíce, bylo, že Sebastián se jen opravdu okrajově podobal muži, kterého znala a milovala. Ano, už si konečně po měsíci dokázala připustit, že milovala Severuse Snapea. To zjištění bylo jako blesk z čistého nebe. Tolik chtěla, aby Sebastián se nějakým zázrakem změnil na jejího profesora lektvarů, ale jak se zdálo, lektvar, který se náhodou smíchal, byl opravdu hledaný lektvar mládí. Sebastiánovi se vzpomínky vracely ve snech, ale přesto to stále nebyl ON. Skutečnost, že se zamilovala do svého profesora lektvarů, jí skoro položila, a fakt, že mladíček, kterým byl teď, jí připadal stále jako jen dobrý přítel, jí také moc klidu nepřidával. Mohla být ještě více zmatená? Opravu Severus Snape zemřel v ten den, co ho pohodila do severního lesa? Nevěděla, přesto cítila, že to tak skutečně je. Ona Severuse nechala zemřít i když stále žil. Kolikrát si přála, aby se ta hloupá nehoda nestala a on tu stále byl nezměněný, ale s ní.

Zatřepala hlavou, nechtěla na tohle myslet. Nechala se obalit svou černou tmou a s rozloučením se zvedla od stolu. Uličkou mezi stoly procházela rychle a odpovídala na zdvořilé pozdravy obou kolejí. Uvědomovala si, že tolik pozornosti, který byl pro její osobu, si neužila ani jako ‚Harry Potter‘. Harryho viděli jako hrdinu světa, zachránce, který je má ochránit před zlem. Ona naopak si svou slávu vydobyla oblíbeností a převratem, který nastal. Po měsíci se opravdu ukázalo, že spojenectví se Zmijozelem má své výhody, a i Zmijozel to uznal. Vše bylo v pořádku. Zatím.

Nella často rozmlouvala s Rowenou, která jí za převrat pochválila, ale nezapomněla stále připomínat, že jedině celistvá škola, je silná škola. Doufala, že se znovu spojí. Stále jí hodnotila a posuzovala. Bylo to z části otravné, ale Nelle to také přišlo mateřské. Znala příběh Roweny a její dcery, chápala toto jednání. Rowena jen chtěla napravit chybu, kterou učinila u své dcery. Vychovávala Nellu svým vlastním osobitým způsobem a Nelle to nějakým způsobem připomínalo mateřskou starost, kterou nikdy nepoznala. Rowena také jeden večer přivedla Salazara. Mladého sympatického čaroděje, kterému historie a dějiny sebraly vše dobré. Ano byl přísný a zlostný pohled dokázal vykouzlit jako nikdo, vládl hadím jazykem a byl fascinován magii upírů. Magii, podobnou černé, ale nenechal se jí pohltit a to byl ten zásadní rozdíl.  Rowena po jeho boku jen zářila, a i přísný čaroděj se v její přítomnosti dokázal uvolnit a i se zasmát.

S hlavou zahlcenou vzpomínkami došla až ke skryté zdi a nikým neviděna jí prošla. Malby jí vesele vítaly a běhaly po jejím boku, dokud se nedostala až k padacím dveřím, zpoza kterých slyšela čilý hovor dvou hlasů, pousmála se, a zdvořile zaklepala. Hlasy utichly, a dostalo se jí odpovědi pro vstup.

Jen co vystoupala po schůdcích, mohla spatřit, jak na opěradle velkého křesla sedí sám velký zakladatel Zmijozelu, a po jeho boku v křesle usazená lady Havraspár. Věnovala jim usměv a úklonu. Oba totiž dbali na to, aby měla ty správné způsoby. Za ten měsíc si docela dobře osvojila veškeré způsoby čistokrevných dívek a chování ve společnosti. Oba jí úklonku zopakovali, přičemž na ní upřela své oči Rowena.

„Copak tě přivádí, Nell?“ Nella se posadila do křesla naproti obrazu a oba si prohlédla, než odpověděla.

„Ráda bych začala zkoušet přeměnu na magické zvíře.“ Upřela své oči na Salazara, který se opravdu zdál překvapený.

„Magické zvíře? V tvém věku? Nemožné!“ otočil se na svou ženu, aby potvrdila to, co říkal, ale Rowena sledovala dívku v křesle.

„Cítíš se na to? Co tvá nemagická přeměna?“  Nella se usmála a její usměv se ještě rozšířil, když se podívala na celkem zmateného Salazara, který i přes svou genialitu nedokázal pochopit, o čem se ty dvě baví.

Nella se musela ušklíbnout, Rowena by to také nebrala tak klidně, kdyby jí to už předem nevysvětlila a nenechala si radit jak postupovat. Severus – jako původní učitel byl skvělý, ovšem pochybovala, že tuto schopnost teď ovládá. Vlastně, pomyslela si smutně, ani jeho podobnu či podoby neznala. Nechápavý pohled Salazara Zmijozela byl k nezaplacení. Ano viděla ho jen párkrát, když ho ale Rowena poprvé přivedla k sobě do obrazu udělal na ní hluboký dojem. Dříve Rowena totiž na dlouhé hodiny mizela ze svého rámu než se osmělila svého manžela mladé dědičce ukázat. Nella byla přesvědčená, že ten hrdý čaroděj se nenechal jen tak něčím překvapit, a ona sama je jedno velké překvapení, které bortí veškeré zažité normy kouzelnických dob. Ze zamyšlení jí vytrhl až hlas její současné učitelky a ochránkyně.

„Předvedeš nám ji, zlatíčko?“ Nella kývla a postavila se. Stačila jen chvilka a místo dívky stála na koberečku před křeslem černá vlčice s očima zářivých smaragdů. V kohoutku měla něco k metru a černá srst se podobala barvě nejhlubší noci. Oči v té záplavě černých chlupů přímo zářily jasným světem.

Nella byla na svou přeměnu pyšná, a i když ji mrzelo, že jí nemůže ukázat nikomu jinému, než svým mrtvým předkům, bylo to jistým způsobem uspokojující. Přeměnila se zpět a byla ráda, že patří mezi výjimky, kterým se daří přeměňovat do zvířecí podoby v šatech a po přeměně zpět je mít na sobě. Ti méně šťastní se musí složitě učit, jak toho dosáhnout. Bavila se pohledem na Salazara.

„Ale jestliže se dokážeš přeměnit, svou magickou přeměnu máš zablokovanou, to se vědělo už za naší doby.“ Stál si za svým černovlasý čaroděj. Nella se znovu usadila do křesla a upřeně se zadívala do tmavě hnědých očí Zmijozela.

„Bohužel i v tomhle jsem výjimka. Nevím, zda jste už ve své době věděli, co způsobuje zablokování. Mám otevřené čtyři brány poznání, tudíž mám dvojnásobně větší magický potenciál, než mí vrstevníci, a své otisky jsem už viděla díky lektvaru Somnium. Navíc, díky krvi, která mi koluje v žilách, se mi i hrad snaží pomáhat. Uložili jste do něj své vědomí, takže mi radíte vy.“ Usadila se na koberec a začala se soustředit na nehty a prsty na rukou. Nevšímala si překvapeného výrazu Salazara.

„I po těch letech hrad reaguje na potomky?“ svou otázku položil tiše a směřoval jí na svou ženu. Rowena, která dosud sledovala dívku, snažící se změnit si prsty na pařáty draka, zvedla oči a sladce se usmála.

„Je výjimečná, Salazare. Navíc, věštba sedí, ona znovu spojí školu, jako jsem to kdysi udělala já. Má stejný, a přesto tak rozdílný osud. Sám si viděl toho chlapce, co je v tvé koleji a zastává staré zásady, i když je to Zmijozel dnešní doby. Dívka v Mrzimoru je stejná, jako Helga. Toužící po přátelích, a malý statečný Nebelvír, který nesouhlasí s rozbroji v rudé koleji je stejný jako Godric. Takže ano, ona je znovu spojí, a školu probudí, má to těžké, ale pokud se jí to podaří, porazí Pána zla.“ Pohladila ho něžně po ruce, když si všimla, jak ho zmínka o jeho potomkovi ranila. Salazara skutečnost temného pána v rodě rmoutila. Nedokázal pochopit, jak je možné, že se někdo v jeho rodě dokázal hlásit k tomu titulu, a ke všem ohavnostem, které on zásadně neprosazoval, a ještě tak hlásat jeho jménem! Když se to dozvěděl, běsnil a i přesto, že zde byl jen střípek jeho duše uzavřený v obrazu, hrad reagoval na jeho magii a všichni kromě živých věděli, že se zlobí. Profesoři jen marně hledali příčinu třesu hradu a problikávání pochodní, jako při velkém větru. Salazar byl rozhodnut podle vzoru své ženy ustanovit svým dědicem mladíka, který zastával jeho pravé ideály, a ne smyšlenky časem překroucené do dnešní podoby.  Byl pyšný, že i v dnešní době se najde někdo, kdo je stejný jako on. Věnoval něžné políbení ruky své choti a zadíval se na černovlásku na koberci.

Ano, měla jiné oči, než jeho žena, ale to jen kouzlem. Ta osůbka před ním byla stejná jako jeho drahá žena, když byla v jejím věku, a fakt, že jí učili a vychovávali, byl jako znovu mít dceru. Nella byla zajímavá dívka s těžkým životem, a ještě těžším osudem, ale statečně se s tím prala. S chladnou hlavou, skvělou logikou společně s bystrou hlavou a vražedným intelektem byla nepřekonatelným protivníkem. Byl na ni pyšný, byla jeho potomkem, i když patřila do jiné větve.  Díval se, jak mění své ruce na černé pařáty s drápy tvrdými natolik, že dokážou proseknou diamant. Sledoval, jak se radost promítá v očích dívky.

„Jsssem na tebe pyššššný.“ Zasyčel a nečekal odpověď, ale Nella si evidentně myslela něco jiného. Usmála se ještě více a v klidu odpověděla.

„Děkuji Ssssalazare.“ Hadí jazyk! Nevěděl, že má hadí jazyk, myslel si, že tato schopnost zmizí ze světa, když Nella porazí Toma. Ta dívka ho stále něčím překvapovala. Ze zasnění ho dostala až Rowena, která ho lehce šťouchla do žeber a omluvně se usmála. Věděla to! Obě se bavily jeho překvapením, které rychle zamaskoval, ale vysloužil si jen další záchvat smíchu od své ženy i dívky.  Bez rozloučení odešel z obrazu za sebou nechávající dvě vysmáté ženy. Měl v plánu se podívat do tajemné komnaty. Nella se tam jistě bude chtít podívat a on sám tam už pár staletí nebyl. ‚Jak se asi má Damon?‘ prolétlo mu hlavou a vydal se do svého třetího obrazu ukrytého v srdci komnaty. Netušíc jaké překvapení ho čeká.

Nella se konečně dokázala uklidnit natolik, aby se posadila do křesla a zhluboka se vydýchávala, sledujíc Rowenu, která se nažila o totéž v té samé poloze.

„Měla bych ho přestat překvapovat, Roweno, nebude chtít se mnou mluvit. Odcházel s dost zamyšleným výrazem.“ Prohlásila mladá Lady a zhroutila se do křesla bez sebemenšího náznaku etiky.

„Neboj se, tohle je jen jeho maska, byl jen překvapený, že mluvíš hadím jazykem, neříkala jsem mu to jen kvůli jeho výrazu. Dlouho jsem ho neviděla tak překvapeného.“ Znovu se usmála a pokračovala. „Tím, že to teď ví, od něj spíš můžeme očekávat nějaké překvapení, a kdo ví? Třeba tě bude chtít také učit. Je si vědom tvého talentu a výjimečnosti. Ne, nepřerušuj mě. Ty máš talent, a se správným vedením ho dokážeš stoprocentně využít. To, že s tebou mluví hrad je obrovská náhoda, víš to? Zdejším zdem jsme propůjčili polovinu magie a ta reagovala jen na nás, a ne na naše potomky, ne tak vzdálené jako jsi ty. Možná Helena něco ještě cítila, možná slyšela šepot, ale to je tak vše. Ty jsi obdařená dary, které ti pomohou zvítězit, a než se tak stane, my jsme povinní tě naučit vše, abys z toho souboje vyšla jako vítěz. A nyní, měla bys jít na oběd, než po tobě bude sháňka, já jdu najít svého hadího manžela.“ S kývnutím se rozloučila a zmizela z rámu. Pokoj utichl jen na nezbytné zvuky ohně, který plápolal v krbu. Nelle se ještě nechtělo do síně. Stoupla si proto k prosklené stěně a dívala se na pozemky. Nechala svou mysl volně plout a při pohledu na Zapovězený les jí napadlo, že by se mohla večer v jeho útrobách proběhnout jako vlčice. Už dávno chtěla zkusit to, co kdysi zkoušel její otec s přáteli. S myšlenkou na noční výlet se vydala do síně.

Byla příjemné unavená a výtečný oběd byl to pravé na doplnění síly. Sebastián byl jedním z prvních, co si sedli po jejím boku, a hned začal nadšeně vyprávět o lektvarech, které je zítra čekají, a že mají vytvořit doušek živé smrti, který on už dávno vylepšil a chtěl znát profesorovu reakci. Nella ho musela usměrnit, aby tolik nedával najevo kým ve skutečnosti je.

Sebastián i přes veškeré snažení vypadal, že je uražený její snahou pomoci, tak tedy zavedla řeč na bezpečnější témata, a právě v tom okamžiku, se k nim připojili ostatní. Jejich malé tajemství nesmělo být prozrazeno. Ještě než odcházela, špitla Sebastiánovi do ucha, že se sejdou hodinu před večeří v nepoužívané učebně ve druhém patře a odešla nevšímajíc si zlostného pohledu Malfoye, který vrhal na Sebastiána v klidu se bavícího se Sárou. Nevšimla si, že se zde bude brzy odvíjet boj. Boj, který rozhodne o dalším osudu školy. Měla před sebou pět hodin, než se sejde se Severusem. Už si s ním potřebovala promluvit. Těch pár slov, co prohodí během jídel, se nedaly počítat, a občas se jí zdálo, že se jí mladík i vyhýbá. Nechtěla, aby znovu spadl do černé magie. Slíbila to sobě i jemu, a znovu to nedovolí.

Užívala si ztichlou školu, většina osazenstva se nacházela ve Velké síni, a bylo jen málo těch, co se potulovali chodbami jako ona. Uvolnila zábrany a naslouchala šeptání, které slyšela jen ona. Bylo to jako mít Pobertův plánek. Jenom s tím rozdílem, že hrad sám jí říkal, kde kdo je a zda se neblíží nebezpečí. Byla si jistá, že kdyby se chtěla přemístit třeba přímo z Velké síně, neporušila by žádnou ochranou barieru. Hrad by jí prostě pustil. Prošla několika tajnými chodbami a vynořila se ve výklenku u knihovny. Milovala, jak se dokáže nepozorovaně za pomoci hradu dostat tam, kam chce.

Knihovna jí přivítala obvyklým klidem a svou charakteristickou vůní. Okamžitě zamířila mezi řady pečlivě srovnaných knih a očima přejížděla po hřbetech. Hledala už týden jednu knihu, která jí mohla dát spoustu odpovědí na její stále nekončící otázky. Hledala už hodinu a začala přemýšlet, že to pro dnešek vzdá. Sedla si do jednoho z křesel a zavřela oči. Přemýšlela, zda by se ta kniha nedala získat jinak. Představila si, jak vypadá a jak jí drží v rukou, a jak by byla nadšená, kdyby jí našla a mohla podle jejího návodu uvařit lektvar, který potřebovala.

S povzdechem otevřela oči a vzápětí je překvapením vytřeštila.

Před ní se ve vzduchu na dosah vznášela kniha, kterou celou dobu hledala. Netušila, jak se před ní dostala, proto se rozhlédla čekající nějakého jedince, který drží knihu ve vzduchu, ale v jejím dosahu nikdo nebyl a vznášející kouzlo na déle než tři metry nefungovalo. Pomalu natáhla ruku a překvapeně sledovala, jak na ten pohyb vznášející kniha reaguje. Bylo to její kouzlo!

Jen co si to uvědomila, bylo to ještě více překvapující. Knihovna byla zabezpečená, aby se tohle nedělo, nikdo si nemohl zavolat knihu z knihovny, byla opředena silnými kouzly. Buď jí znovu vyhověl hrad, nebo má další schopnost.

Kolik jich ještě bude? Pomyslela si, už tahle to byl šok, když před čtrnácti dny zjistila, že rozumí nejen hadům, ale také ptákům. Rowena jí vysvětlila, že ona touto schopností vládla jako jediná, a Nella je prvním potomkem, který jí získal, bylo to pro ni překvapení. A teď tohle. Rowena jí prozradila, že se u ní muže objevit celá řada schopností, ale některé získat nemusí, i když její budoucí dcera, pokud bude mít dceru, je může získat.

Popadla knihu a nalistovala příslušnou stránku. Pohledem rychle vyhledala dobu přípravy a potřebné ingredience a zaradovala se. Ingredience měla všechny, a ani mezi pomůckami nenašla zádrhel, ovšem doba vaření byla zdlouhavá, a náročná na míchání a ostatní činnosti. Přesto měla radost. Příprava se dala rozfázovat, tak aby stihla lektvar dokončit bez chyby a ještě si nikdo nevšiml, že chybí. Sbalila knihu do tašky, kterou měla přes rameno a vydala se do sedmého patra. Měla ještě dost času, než se setká se Sebastianem, a čím dříve začne s lektvarem, tím dříve dostane odpovědi.

Komnata jí přivítala skvěle vybavenou laboratoří jen bez ingrediencí. To byla snad jediná věc, kterou Komnata nejvyšší potřeby neuměla svým návštěvníkům obstarat. Nellu to však netrápilo.

„Kráturo!“ zavolala a narychlo přepisovala suroviny na pergamen, když se před ní zhmotnil skřítek rodiny Black. Zhluboka se poklonil, až se dotknul svým křivým nosem podlahy.

„Ano, má paní? Bude si něco paní přát?“

„Ano, budu. Ale nejdříve, je vše v domě v pořádku? Přesně tak, jak jsem si přála?“ Zvedla hlavu od pergamenu a přísně pohlédla na skřítka. Ne, už na něj neměla zlost, i když zavinil Siriusovu smrt, ne, na tomhle měla vetší podíl její drahá ‚babička‘, ale bylo dobré s ním zacházet určitým způsobem. Ne příliš dobře, protože by v tom hledal zradu, ale zase ne příliš přísně, protože by to dopadlo jako u paní z obrazu, a to nechtěla.

„Krátura udělal vše, co si paní přála. Dům je čistý a obyvatelný, jako tomu bylo za pana Oriona, paní. Krátura také odstranil obraz z předsíně a nahradil ho otcem paní.“ Krátura se uklonil a Nelle vypadla mystička z rukou. ‚Sirius měl obraz? Zase ho uvidím?!‘

“Otec byl namalován?“ zeptala se a snažila se, aby se jí hlas tolik netřásl, Krátura naproti ní se znovu uklonil.

„Ano, paní, obraz byl schován v obrazárně, Krátura jej našel při úklidu, paní.“ Nella mu podala pergamen, a se slovy, aby se po nákupu vrátil, se posadila do křesla, které jí komnata přistrčila. Složila hlavu do dlaní a nechala svou mysl volně plynout.

Jak se má chovat ke člověku, který kvůli ní zemřel? Ano, v dopise jí říkal, ať si jeho smrt nevyčítá, ale! Ona i přes veškerou snahu tu vinu cítila, a teď se mu má podívat do očí? Pro všechny to byl její otec, a ona ho i tak brala, ale jaké to je, cítit vinu za jeho smrt? Úplně šílené! Samovolně jí na mysl vyplynula vzpomínka na smrtonoše v lese. Lehce zaklepala hlavou, když se ozval zvuk přemístění. Zvedla hlavu a setkala se s vykuleným pohledem Krátury.

„Krátura přinesl, co si paní přála. Bude paní ještě Kráturu potřebovat?“

Nella nechala skřítka složit nákup na pracovní stůl a mávnutím ruky jej poslala pryč.  Pomalu se zvedla a přistoupila k pracovnímu stolu. Zahalila své myšlenky do nitroklidu a pustila se do přípravy.

Generační lektvar, který se chystala připravit jí nejenom, že odkryl veškeré předky až po Rowenu a Salazara, ale ukázal by jí hlavně otcovu větev, kterou neznala a v ní se spojila. Navíc bonusem tohoto lektvaru byla možnost rituálu. Stačilo jen získat dva mocné artefakty z obou větví, ze kterých pochází rodiče, a tím zjistit předpokládané dědičné schopnosti. Tento rituál se už nějaký čas nepoužíval, protož nebyl stoprocentní, ale Nelle to nevadilo, potřebovala vědět, s čím vším by měla ještě počítat, a navíc toužila znát předky svého otce.

Plně ponořená do přípravy a míchání strávila celý čas, než měla jít za Sebastiánem. Odstavila kotlík z prudkého ohně a přidala kapičku svojí krve, až lektvar nabral rudou barvu. Teď měl 12 hodin zrát.

Nella odstranila ochrannou vrstvu ze svého oblečení, a v duchu požádala komnatu a nějaký způsob zabezpečení. S potěšením se usmála a  pozorovala jak dveře mizí v celistvou zeď. Bez přemýšlení jí prošla, a cítila, jak se za ní uzavírá neviditelný průchod, který bude moci otevřít jen ona. Stále bezpečně schovaná v Nitroklidu se vydala do druhého patra za Sebastiánem.

Přišli téměř současně, on z venku, podle mokrého lemu hábitu, jen na sebe kývli a zapadli do prázdné učebny.

Chvíli na sebe jen tak koukali, když to Sebastián nevydržel a uraženě si sedl na jednu z lavic.

„Tak, co jsi mi chtěla tak důležitého? Jestli to bude další přednáška o bezpečnosti a nebezpečí prozrazení, okamžitě odcházím.“ Zavrčel na ní hlasem, který se už skoro podobal jeho předchozímu výhružnému šepotu, ovšem stále mu chyběla ta léta vypilovávání. Nella s povzdechem mávla hůlkou a zakouzlila tišící a zamykací kouzla a také si sedla na lavici naproti Sebastiánovi.

„Nechci ti nic takového říkat. Jen si dávej pozor to je celé. Chtěla jsem se zeptat, jak to jde ve Zmijozelu. Nemohla jsem si nevšimnout, že Malfoy si tě drží velmi blízko, ale zatím mě nenapadl žádný důvod jeho chování. Také bych chtěla s někým trénovat šerm, a pokud bys chtěl, mohli bychom si občas zacvičit jako za starých časů.“ Poslední věta byla pronesena trochu smutně a Sebastián si toho byl vědom. Díval se do šedomodrých očí své společnice a uvažoval, proč na něj tato osoba, má takový vliv. Ve snech se mu ukazovaly útržky zážitků z jeho hrůzného života, ale také tam byly světlé okamžiky, právě s dívkou sedící před ním. Nejčastěji se mu vracel sen, když jí drží v náručí a slibuje pomoc. Slibuje to hlasem tolik prosyceným emocemi, že mu to až přišlo neskutečné. Jeho vzpomínky se postupně vracely, ale stále se nedostal dál než pár útržkům z celého svého života. Přes to i v tom málu nedokázal nalézt jedinou vzpomínku šťastnější, než když byl s mladou dívkou, i když věděl pravdu o jejím původu a jejím jméně. A ať se snažil sebevíc, jeho srdce toužilo po její společnosti, jako kdysi po její matce, ale zvláštní bylo, že tak silné emoce necítil ani k sladké Lilly. Ovšem, v některých věcech se v něm něco pralo, a on byl někde uprostřed a nechtěl se hnout. Stále nevěděl, co ta náklonnost k černovlásce znamená, a zároveň ho mátlo, že mu až tak nevadí její jméno.

„Zmijozel se od mé poslední návštěvy dost změnil, i když za to můžeš tak trochu ty. Draco, který je teď princem, jako byl kdysi jeho otec, udělal rozhodnutí, které by nikdo nečekal, přesto by sis měla na něj dávat pozor, stále se po tobě ptá a vyhledává informace o tvém rodě. Naštěstí tvůj kmotr, tedy otec, vše zařídil tak, abys do rodu byla přijata oficiálně, jako bys v něm byla narozená. Netuším, jakým fíglem obešel rodinné rodokmeny a ve všech si uvedena jako dcera i když bez uvedené matky. Musí se mu uznat, že to zařídil dobře.“ Jeho poslední věta nebyla pronesena s pohrdáním, ale upřímnou poklonou mrtvému Blackovi. Nella se musela pousmát, Sebastián byl prostě stále Severus, jen mladší, a s malou ztrátou paměti.

„No, rád si s tebou zašermuji, jen jsem nikdy nezkoumal kde.“ Doplnil i další odpověď na otázku, kterou Nella z počátku položila. Sledoval, jak se dívce roztáhl po tváři šťastný usměv a v očích zaplály šťastné ohníčky. Konečně po dlouhé době vypadala jako ta dívka, co jí poprvé viděl u postele, kdy mu vysvětlovala, co se stalo. Nějakým zvláštním způsobem ho to zahřálo u srdce a nutkání vrátit jí usměv bylo nepřekonatelné.

„Zde na hradě, je malý klub šermu, žel, nikdo si se mnou nechce zabojovat na plno, příliš se bojí. Netuším čeho.“ Dodala s andělským výrazem na tváři, a Sebastiánovi hned na mysl vyšla vzpomínka na boje s figurínou. Nella byla dobrá, víc než dobrá, a on se nedivil, že s ní nechtějí bojovat na plno. Nebyl si však jistý, že on sám jí stačí, přeci jen byl to už měsíc, co jí viděl bojovat naposledy, a za tu dobu se už mohla pekelně zlepšit. Než však stačil svou domněnku byť jen na sobě dát znát, Nella promluvila znovu.

„Vezmu tě tam v pondělí, bud připravený v pět hodin odpoledně v pátém patře u obrazu s mnichy. Vyzvednu si tě tam. Měli bychom jít, Sebastiane, před deseti minutami začala večeře, a já mám ještě potom něco na práci.“ Znovu mu věnovala úsměv a odstranila všechny zábrany na dveřích.  Společně zamířili do Velké síně a zcela v tichosti, oba měli o čem přemýšlet. Ovšem večeře se neobešla bez uraženého pohledu od Zmijozelského stolu. Nella s překvapením zjistila, že Draco se poprvé za měsíc nepřidal k ní k Havraspárskému stolu, a skoro trucovně jí u kolejního stolu. Sebastián se rozloučil kývnutím hlavy a přidal se mladému Malfoyovi, který dělal, že ho nevidí.

Nella jen nad tím pobaveně zakroutila hlavou a sama usedla k vynikajícímu dušenému masu na zelenině. Pustila z hlavy jeho podivné chování a naslouchala debatám u stolu.

Zvedla hlavu a zamyšleně pozorovala postupně tmavnoucí strop Velké síně. Trochu překvapeně se podívala na stále více zářící měsíc, když si uvědomila, že je první úplněk. Rychle otočila hlavu k učitelskému stolu, kde bylo prázdné místo učitele obrany. Přemýšlela, kde je Remus. I když už není nebezpečný, Brumbál ho nenechal v prostoru hradu. Tím si byla jistá, přesto je buď v lese, nebo v chýši. Ani na okamžik jí nenapadlo, že by svůj večerní výlet zrušila. Ve své vlčí podobě se nemusela bát kousanců. Byla rozhodnutá, že Remuse najde a bude mu dnešní večer dělat společnost.

Odcházela ze síně mezi posledními, a do osmé hodiny vyčkávala ve společenské místnosti v Havraspárské věži. Byla tu skoro sama, její spolužáci povětšinou svědomitě plnili své povinnosti, a byly zalezlí ve svých pokojích, či v knihovně. Sára někde společně s prefekty plnila své povinnosti. Vlastně jí to tak i vyhovovalo, nikomu nemusela vysvětlovat, kam jde, když je už tma.

Potichu se vyplížila z místnosti a prošla, nikým neviděla, až k zavřené hradní bráně. Pomalu k ní přišla a lehce se dotkla starého dubového dřeva. S úsměvem pozorovala, jak se zámky neslyšně odemykají a otvírají jí noční krajinu. Hrad jí uznal už kdysi dávno, ale až nyní chápala Nella svou spojitost s tím živým kolosem. Ano, živým. Hrad se už nemohl považovat jen za stavbu. V jeho zdech, sloupech i obrazech proudila magie statisíců kouzelníků, a hrad už se kdysi dávno stal živou bytostí.

Prosmýkla se štěrbinou, která se před ní otevřela, a kdyby se otočila, zjistila by, že se brána vrací do stejné polohy, jako byla.

Nella, krytá ve stínech jen několik málo metrů od brány, se proměnila na krásnou černou vlčici. Rozhlédla se a svým výborným nosem zavětřila.

S překvapením zjistila, že od brány vedou dvě pachové stopy vlkodlaků. Jedna byla stoprocentně Remusova, ovšem ta druhá, mladší, byla neznámá.

Nella se neslyšně rozběhla směrem k lesu po té pachové stopě a hlavou jí běžela myšlenka, kdo z žáků je oním dalším vlkodlakem.